Zenith

Zvenku shnilé

Prvotina německého studia Infinigon a vývojářů z Badland Games vypadá na první pohled jako klasické temné RPG z doby her jako Dungeon Siege nebo Sacred. Zastaralý engine nepůsobí vůbec dobře. Velice rychle se totiž ukazuje, že mírně zabugované prostředí, kterým je občas obtížné projít, ať už kvůli předmětům nebo neviditelným bariérám ohraničujících hratelný prostor, je jen nezbytné zlo pro něco, co by jinak bylo textovou adventurou s ohromným potenciálem.

Spolu se zastaralým enginem jde ruku v ruce i interface a uživatelské rozhraní, za které si autoři zaslouží opravdu silně pokárat. Chybí mapa, klasické klávesové zkratky jako I pro inventář neplatí a musíte vždy přes Esc, což je neskutečně zdlouhavé a otravné. Nemluvě o tom, že se za celou dobu nepodařilo přidat lektvary na zdraví a manu na tlačítka rychlé volby.

Herní prostředí nevypadá dobře a to ani s přimhouřením všech dostupných očí. Animované sekvence připomínají třeba filmečky z Age of Mythology, kde jednotkám záběry zblízka příliš nesvědčily, a ani v Zenith tomu není jinak. Do toho započítejme kameru, která má tendenci v těch nejméně vhodných chvílích zůstat viset v tom nejhorším možném bodě, hýbat se příliš pomalu nebo zabírat důležitou oblast ze špatného úhlu a voilà, komplikace jsou na světě. A pokud by to nebylo málo, tak naprosto nečitelný text objevující se v animacích namísto dialogových oken je prohřeškem proti veškeré logice, protože je vyveden v barvách, jako je růžová nebo křiklavě zelená a chybí mu jakékoliv pozadí. Objevuje se tak přímo na enginu.

Mezi nepříliš zdařilé herní prvky pak lze započítat soubojový systém, který i ve své jednoduchosti příliš nefunguje vinou již zmíněné kamery a animací, které podrážejí jinak docela zábavnou hratelnost.

Nuda, šeď?

Hlavní hrdina, mág Argus, je velice dobře vybavený pro nejrůznější typy soubojů, další předměty sbírá po cestě hrou, ale přesto se může stát, že v ten nejhloupější moment narazí do neviditelné překážky nebo selže kamera a vy pak proklínáte vývojáře a modlíte se, aby zádrhel nebyl osudným. Po opravě tuny drobností by přitom právě souboje mohly být zářným příkladem dobrého vybalancování mezi šarvátkami s bossy a prosekáváním si cesty řadovými jednotkami.

Bohužel potenciálně opravdu zajímavé souboje jsou na některých místech narušeny jednolitým ovládáním. I přes veškerou snahu nelze pochválit ani práci autorů s talentovými stromy, které jsou si podobné jako vejce vejci. Je trošku škoda, že se jednotlivé talentové stromy víc neliší a neumožňují směřování postavy zcela odlišnými směry, byť v rámci jednoho povolání – mága. Větší zaměření na přípravu lektvarů by bylo jistě přínosnější a zajímavější než jen čisté rozdělení na trojici oheň (rychlost a poškození ohněm), led (regenerace many a poškození ledem) a země (odolnost a poškození zemí). Co by tedy hráče mělo na technicky nezvládnuté hře s nezajímavým soubojovým systémem vlastně zajímat? Všechno ostatní.

Uvnitř skvost

Nestává se často, aby na první pohled takto odpudivá hra skrývala zlatý poklad jako v případě Zenith. Když přestanete vnímat prostředí a věnujete plnou pozornost textovému rozhovoru (dabing nehrozí) mezi hlavním hrdinou a velitelem elfského komanda, budete se královsky bavit. Už od prvních momentů je vidět, jakou práci si tvůrci dali na dialozích a vykreslení herního světa. Stranou jde veškerá velkolepost, kterou by hráč u klasického RPG mohl čekat. Přesněji je tam, ale jen jako pozadí. Hrdinství, čest a epické vyprávění ustupuje absurditě, černému humoru a situačním gagům prokládaných nejednou nadávkou, kterou na svět z úst vypouští všechny postavy, vladaře mohutného impéria nevyjímaje.

Velice příjemné zjištění pak následuje v průběhu hry, kdy prvotní nápor výborně napsaných dialogů, s možná místy prvoplánovým humorem, nijak neztrácí na kvalitě, což je u jakékoliv hry založené na textech velice příjemné zjištění. To vše je navíc prošpikované tunou odkazů na nejrůznější známá díla a autoři se nebojí ani zesměšňovat některé dobře zajeté principy fantasy žánru a RPG her. Je to přesně ten úžasný styl humoru plný odkazů, narážek a sebeparodie.

Cynický mág Argus se v Zenithu protlouká prazvláštním světem někde na pomezí fantasy a steampunku, který je i přes jednoduchou zápletku točící se kolem prastarého artefaktu skvěle sestaven a nabízí širokou plejádu tradičních postav ve velice netradičních rolích. Mezi nimi vyniká například famiglia orků mluvících s lehkým italským přízvukem. Konfrontace s podobnými postavami je čirou radostí. Stejně tak je zdárně vymyšlené i prostředí herního světa a některé scenérie, vzdor enginu, mají nesmírný potenciál a v moderním provedení by vzdušné koráby a ostrůvky vypadaly nádherně.

Zvláštní kombinace futuristických vznášedel a hanzovního německého městečka, a samozřejmě i dalších lokací, působí dostatečně neotřele, ale jak už bylo mockrát zmíněno, dojíždí na technické zpracování. Přitom si autoři dali záležet na nejrůznějších detailech propleteného světa, a tak když v počátku léčíte kočku trpící větry (vážně), dočkáte se i zajímavé dohry, pokud si pohrajete s tvorbou léčivé formule. Propojenost postav a efektivita vtipu, na jehož pointu si musíte počkat, je rozhodně jedním z nejlepších prvků celé hry.

Hra na správnou strunu

Zbytečně agresivní útok na technické provedení Zenith byl zcela účelový. Chtěli jsme demonstrovat, jak velká propast v případě tohoto RPG ční mezi technickým zpracováním a samotnou hratelností. Je velká škoda, že se autoři nerozhodli pro zcela odlišný formát vyprávění a neudělali ze svých brilantních dialogů raději textovou adventuru, klidně v nějakém tom pixelartovém provedení. Bylo by to dost možná pro nejednoho hráče přijatelnější retro než opravdu špatně zvolený engine.

Zvláštním výběrem se může pochlubit také ozvučení, které znělo až příliš často příliš povědomě, ale vlastně výborně ladilo s aktuálním děním na obrazovce. Neotřelá kombinace prvků grafikou počínaje a hratelností konče tak připomíná trošku dort, který ve volné chvilce pekli Pejsek s Kočičkou.

Ať už je to, jak chce, má Zenith rozhodně co nabídnout i zmlsanému hráči. Místy až geniální dialogy, které v jiných výpravných hrách často působí prvoplánově a šustí papírem, jsou zde vysunuty na výsluní a tvoří páteř hry, na které drží také velice chatrná kostra. Můžeme Zenith s klidným svědomím doporučit? Ne. Můžeme doporučit skvělou textovou záležitost, která se v Zenithu skrývá? Ano, protože lepší parodii na RPG žánr asi těžko pohledáte.