Zaklínač 3: Divoký hon

Verdikt
94

Rozmáchlé RPG, kterému se povedlo skloubit megalomanský otevřený svět se silným příběhem. Zaklínač 3 je mistrovské dílo, o kterém budete vyprávět ještě svým vnoučatům.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$39,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Další informace

Výrobce: CD Projekt RED
Vydání: 19. května 2015
Štítky: otevřený svět, fantasy, podle knihy, rpg

Osm let po vydání první hry vrcholí herní zaklínačská sága posledním dílem trilogie. A jde o finále rozmáchlé, bombastické a hlavně povedené. CD Projekt totiž poprvé Geraltovi dávají na hraní velký, otevřený svět.

Není to sice jedna obrovská mapa, jako třeba ve Skyrimu, ale pospojované velké instance ve stylu Dragon Age: Inquisition, pokud se však pokusíte třeba Velen přejít pěšky, může to zabrat i půl hodinky. Naštěstí máte svou věrnou kobylu Klepnu, na níž to jde přeci jenom rychleji. Svět je prostě obrovský a vandrování jednotlivými lokacemi vás přesvědčí o tom, že tady skutečně mnoho desítek, až pár stovek hodin ztratit můžete. Ostatně hra pro svůj příběh velký svět potřebuje.

Mezi událostmi z Vrahů králů a Divokého honu uběhl nějaký ten pátek. Geraltovi se už kompletně vrátila paměť, takže se před čarodějkou Yennefer nemůže vymlouvat, že s Triss spí jen proto, že nepamatuje svůj džinem zpečetěný závazek k Yen. Tu to každopádně žere, a když na Kaer Morhen objeví v Geraltově posteli rudé vlasy, bez skrupulí vyhodí celou postel oknem. Inu, jednou si chlapec vybral a teď sklízí. Ještě větší drama se však odehrává v nadnárodním měřítku.

Plánovaná invaze nilfgaardského impéria do Severních království, kde se všechny tři hry odehrávají, proběhla v plné parádě. Už se neopakovalo fiasko jako během Bitvy u Starých Zadků (pardon, Bitvy u Brenny), kterou tehdy nordlingové ustáli. Nilfgaard si během třetí války postupně podrobuje celý Sever. Temerie, Aedirn, Lyria a další království už jsou černá a na odpor se staví pouze Radovid V., který při té příležitosti dobyl sousední království Kaedwen, a notně tak rozšířil svou Redanii.

Tohle není nudná lekce historie, jde o důležité příběhové pozadí, které má na děj Zaklínače 3 zásadní vliv. Jistě, Geralt sice zase tvrdí, že vyrazil na osobní pouť, jenže se zase přimíchává do vysoké politiky a zase činí zásadní rozhodnutí, jež se mohou dotknout krků samotných panovníků. Sorry, Bílý vlku, jsi příliš důležitý na to, aby ses mohl těšit zaklínačské neutralitě.

Ona osobní pouť se netýká nikoho jiného než Geraltovy žačky Ciri, která ústředního vědmáka postupem času vytlačila a stala se hlavní postavou Sapkowského románů. Je s podivem, že po ní tvůrci sáhli až s třetím dílem, ale je zatraceně dobře, že k tomu konečně došlo. Na Ciri si dělá zálusk jednak nilfgaardský císař Emhyr var Emreis (dabovaný výborným Tywinem Lannisterem alias Charlesem Dancem), jednak jezdci divokého honu, kteří brázdí oblohu a kradou nejen malé děti.

Hlavní dějová linka je na poměry her spletitá, vaše rozhodnutí se kolikrát projevují až po mnoha hodinách. A třebaže se kvůli otevřenému světu nevětví tak radikálně, jako bezprecedentní Zaklínač 2, je dostatečně rozmanitá na to, aby mohla počítat s mojí opakovanou návštěvou po prvním dohrání (klídek, po dokončení příběhu se vrátíte a můžete zvesela plnit zbývající questy). Příběh je navíc výborně zahraný, kvalitně nadabovaný (v angličtině i polštině) a autoři pro účely vyprávění „natočili“ hodiny a hodiny vkusně sestříhaných cut-scén.

Hlavní dějová linka je zároveň dlouhatánská. Občas se už trochu natahuje (pamatujete, kolikrát se v knihách Ciri s Geraltem jako na potvoru minuli?), ale důležité je, že není předvídatelná. Autoři děj neustále rozvíjejí, představují nové svérázné postavy a navracejí staré známé, k nimž si vybudujete upřímný vztah. I po padesáti hodinách hraní umí děj překvapit, eskalovat a dojímat. Zaklínač 3 vypráví příběh o přátelství a je na vás, jak dopadne.


35x větší než Zaklínač 2 

Zaklínač 3 je obrovitánský. Protáhne vás přes půlku světa. Mezi dvěma hlavními regiony, jedním ostrovním a zbytkovými oblastmi, sice nejde plynule přecházet. Musíte se teleportovat a nejde tedy o stoprocentně otevřený svět. Jednotlivé regiony jsou ale samy o sobě obří. Navíc to z hlediska geografie Sapkowského světa ani jinak vyřešit nešlo.

Co je ale nejdůležitější, Zaklínač 3 je výjimečným příkladem open-world hry, které se povedlo zdánlivě nemožné - skloubila totiž otevřenost se silným vyprávěním. Kde Skyrim upřednostňuje absolutní sandboxovou svobodu, tlačí Zaklínač 3 na příběh. Ano, velmi záhy můžete volně prozkoumávat většinu zdejšího světa, jenže brzy u toho kvůli příliš silným oponentům pojdete (autoři řekli ne level scalingu z The Elder Scrolls a něj sáhli po přírodní bariéře z Gothic her). A protože po úrovních šplháte takřka výhradně plněním questů, nikoli mlácením příšer a dalším grindováním, příběh hry vás elegantně drží na vodítku a vzdálenější končiny se tak přirozeně naučíte navštěvovat až s dějem. Pro detailnější popis mrkněte do dojmů z rozehrání.

Výsledkem výše popsaného principu je náramně uspokojující hratelnost, protože není triumfálnějšího pocitu, než když skolíte nepřítele, který vás deset hodin zpátky poslal k zemi dvěma údery. Poučíte se, potrénujete, splašíte lepší vercajk a vrátíte se pro sladkou vendetu – kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp! Tedy až na to, že Geralt se zásadně nesměje…

Cestou necestou 

Velké otevřené světy kolikrát trpí prázdnotou a generičností. Vývojáři z CD Projekt Red taková slova považují za vulgarismy a vypořádali se s nimi na jedničku. Jediné, co tu je “prázdné”, jsou občasná pole, louky a lesy, což samozřejmě dává smysl: jedná se přeci o pole, louky a lesy. Do evropsky středověkého světa perfektně zapadají. Na druhou stranu tu pak máte lesy a přilehlé stráně, jež nabízejí snad nejhustší porost v dějinách RPG. Působí správně realisticky, byť hustá vegetace poněkud ztěžuje souboje s vlky a jinou menší havětí, poněvadž ta se v metrové trávě nebo buši pěkně ztratí.

Vizuální dojem je každopádně skvělý a Zaklínač 3 zasluhuje cenu za graficky nejpokročilejší RPG současnosti. Zkuste občas vypnout minimapu s „GPSkou“ a orientovat se podle okolí, podle instrukcí a jen občasným nahlížením do velké mapy – budete si mnohem více všímat okolí a celkově si hru více užijete. Zdejší západ slunce nemá obdoby, výhledy jsou daleké a pompézní a ještě v žádné jiné hře jsem nespatřil takovou bouřku jako zde. Hustý déšť a blýskající obloha jsou samozřejmostí, ale tady se pod náporem vichru dokonce i realisticky klátí stromy. Dojem z bouřek je tak nepříjemně realistický, že jsem třesky-plesky radši přečkával pohroužený do meditací.

Pod modrou oblohou se navíc lépe běhá, bojuje i jezdí na koni. Geralt může svou Klepnu kdykoli přivolat hvízdnutím, a když klisna zapne tryskové pohony, je několikanásobně rychlejší než náš vousatý albínský sprinter. Přitom i v rychlosti je dobře ovladatelná. Autoři (naštěstí) opisovali od Red Dead Redemption a naprogramovali chytrou kobylu, která se umí automaticky držet cesty a vyhýbat stromům. Kam se hrabou inteligentní auta od Googlu. Jen škoda, že bojování ze sedla je poněkud prkenné a nepříliš použitelné. No co, jak Klepnu začnou topivci nebo nekkeři ohlodávat kotníky, beztak se splaší, spanilého jezdce shodí ze sedla a vezme roha. A pak už je to o klasickém boji... 

Questy živ je zaklínač 

Ve třetím Zaklínači vás nikdo opakovaně neposílá hubit krysy do sklepa, a když už na krysy jednou dojde, budete mít po boku aspoň milou společnost. A quest má navíc nečekanou dohru. I zdánlivě banální úkoly, točící se okolo lovu monster, obnášejí zjišťování informací od svědků, stopování netvorů, jejich vylákávání a klidně i několikafázový boj. Jak pak tedy vypadají sofistikované úkoly? Inu, třeba tak, že při nich musíte sepsat a zahrát divadelní hru, nebo vyhrát turnaj v gwintu, parádní trpasličí karetní hře, jejíž popis by vydal na samostatný článek (a taky na něj dojde).

Vedlejší questy se často řetězí, vyvíjí nečekanými směry a vyprávějí příběhy, které podmanivě dokreslují atmosféru světa. Když narazíte na bývalou členku Lóže a nynější vesnickou čarodějku, která potřebuje pomoc se zvednutím kletby na nedalekém ostrově, nestačí jen na ostrov dojít. Musíte sehnat loďku, ostrov prozkoumat, vyzpovídat duchy, vrátit se s hlášením a při tom všem se dozvíte spoustu zajímavostí o celé oblasti, o historii i o osudu slečny, která pozřela paralyzující lektvar, a pak musela chuděra sledovat, jak její tělo rozežírají krysy. Brrr. Je to děsná historka, ale jak je u nymfomanských čarodějek zvykem, za dobře odvedenou práci se umí dobře odvděčit. Pokud vám to tedy svědomí (a strach z Yennefer) dovolí.

Vítejte doma 

Zaklínač 3 je slovanskou hrou od slovanských vývojářů. Je to vidět skoro na každém kroku. Z pohledu Čecha má hra příjemně povědomou atmosféru, a z pohledu hráče, zvyklého na vysokou fantasy, má atmosféru naopak velmi netradiční. V lesích rostou borovice a břízy, panošové nosí čapky, po pastvinách se prohání srnky a dědiny jako by někdo z českého skanzenu vystřihl… Coby Čech jsem si putování po zdejším otevřeném světě nesmírně užíval a jediné, co mne rušilo, byl příliš fantaskní vzhled jezdců Divokého honu, které západní hráči oprávněně považují za vykrádačku Tolkiena. Tady se výtvarníci z CD Projektu bohužel nechali unést anglo-americkou fantasy. Jinak naštěstí šli svou cestou.

Slovanský punc se promítá i do designu nepřátel. Komu rodiče a prarodiče občas četli před spaním strašidelné pohádky o strašidelných nestvůrách, ten je tu najde. Naprostým vrcholem je trio čarodějnic z močálů ve Velenu. Chudáci obyvatelé je uctívají coby krásné sestry na gobelínu, leč v reálu jde o podlé bytosti, které přijímají oběti a vykořisťují.

Atmosféru situace navíc dotváří nadmíru zdařilý hudební doprovod. Při psaní textu jej sjíždím pořád dokola a občas se při datlování zarazím, protože mi na mysl vyskakují konkrétní vzpomínky na procházky po Novigradu, na lov fienda, na babizny… Za vůbec nejlepší na hudebním podkresu považuji skutečnost, že autoři na něm spolupracovali s polskou folk-metalovou skupinou Percival, která je očividně hrdá na své slovanské kořeny. Navíc soundtrack obohatila o vokály. Nevím, proč to nikdo nedělá, protože když bojový track doplníte dámským zpěvem, hudba rázem nabírá jinačí grády. Člověk si připadá echt hrdinsky. Hned je pak ten meč lehčí!

I mistr tesař se rád přiučí 

Geralt je ostříleným profesionálem se živností v oboru lovu monster. Jako takový si už na začátku poradí s přesilou, ovšem má se v čem zlepšovat. Pomaloučku, polehoučku – cesta za každým novým levelem mi trvala v průměru přes dvě hodiny a výbavu jsem obměňoval s ještě menší frekvencí (zato jsem ji poměrně často nechával opravovat, protože postupně degraduje). O to víc znát byl každý upgrade.

Tvůrcům se povedlo udělat hru, která vás v perfektním poměru vyzývá, zkouší i odměňuje. Zvolil jsem třetí ze čtyř dostupných obtížností a dospěl k závěru, že se jedná o ideální volbu. U řadových bitek musíte uskakovat, blokovat, sem tam využívat výbušných petard nebo zaklínačských magických znamení, a dokud se nenecháte obklíčit, je vám docela hej. Na potyčky se silnými monstry se už musíte občas připravit. Minimálně tak, že namísto železného meče vytáhnete meč stříbrný, že si něco načtete v bestiáři a na základě toho zvolíte vhodný olej na čepel nebo znamení. Potyčky jsou uspokojivé i náročné a neexistuje, že byste se hrou proklikali. Ale nejsou frustrující. Pamatujete na boj s Bestií v prvním Zaklínači nebo boj s Lethem ve dvojce? Díky bohu už vás ve trojce nic takového nečeká. CD Projekt Red se konečně povedlo udělat hru bez výkyvů obtížnosti.

Soubojový systém koncepčně vychází z druhého dílu do té míry, že kdo má Zaklínače 2 ještě v živé paměti, může s klidem přeskočit úvodní výcvik na Kaer Morhen. Geralt je agilní a mrštný, umí bleskově uskakovat, metat piruety, střídat rychlé útoky s útoky pomalými a až na trochu komické para kotouly je radost jej sledovat při práci. Stejně tak vývoj postavy je po vzoru Zaklínač 2 rozdělen do trojice větví (plus jedna bonusová) - konkrétně na boj s meči, magická znamená a na alchymii. Rozhodně však nemluvím o RPG, kde byste si vybírali specializaci. Geralt je zaklínač, jako takový se bude vždy primárně ohánět svými meči. Znamení nebo kuš představují pouze doplňkové schopnosti.

Znalosti z hraní druhého Zaklínače se vůbec hodí. Pokud nemáte po ruce uloženou pozici z konce dvojky (import funguje jen v PC verzi), dostanete možnost po pár hodinách hraní nasimulovat svá klíčová rozhodnutí z minula. Celé to probíhá velmi elegantně a nenuceně formou dialogu se zvědavým nilfgaardským generálem. Své odpovědi dobře važte, budou mít dalekosáhlé následky aneb další důvod vrátit se ke hře ještě jednou.

Také crafting funguje prakticky stejně jako minule, dokonce i ikonky mnohých surovin jsou podobné či stejné. Pamatujete si temnou obtížnost z dvojky? Pak si jistě vybavíte i skvělý pocit, který se dostaví, když objevíte plánek na výrazně lepší kus výbavy, strávíte půl hodiny sháněním „ingrediencí“ a pak konečně navštívíte zbrojíře či kováře, který pro vás dotyčnou věc vyrobí. Je to skvělé, ale jedná se o už jakousi „hardcore rovinu“ Zaklínače 3. Pokud hrajete na nižší obtížnost, sbíráním všemožného harampádí a craftěním se vůbec nemusíte zabývat. 

Bezchybné? 

O třetím Zaklínači se dá s trochou nadsázky říci, že je to Zaklínač 2 na ntou. Je několikanásobně rozsáhlejší, hezčí, důmyslnější a vůbec prostě lepší. Ale bezchybný? Jistěže ne.

Novigrad mohl být interaktivnější. Geraltovi občas vlají vlasy i v interiérech. Obyvatelé měst se ve svých průpovídkách opakují. Kontextové ovládání zlobí, takže namísto aby Geralt vykradl truhlu, zapaluje vedle stojící svíčky. Stejně tak ovládání pod vodou občas pozlobí (mimo soutěž: existuje nějaká third-person hra, kde se potápění ovládalo dobře?). Párkrát jsem bojoval na místech nezpůsobilých pro boj a zbytečně zakopával o plůtky, bedny a další bordel, což by se v akčním RPG stávat nemělo. A při dostihových závodech naštve, že se kůň občas nesmyslně zastaví. S ohledem na megalomanský záběr výsledné hry se však jedná jen o malé plivance v jezeře jinak křišťálově čisté vody. Jinými slovy, Zaklínač 3 trpí vcelku klasickými chybkami, které důvěrně zná každý titul s otevřeným světem.

Překvapivě dobře si ale kluci z Varšavy poradili i s optimalizací. Po stažení prvního patche zmizely vážnější technické problémy, na které si stěžovaly první zahraniční recenze. Xbox One verze pak byla plynulá. Je obdivuhodné, jak velký, pestrý a detailní svět dokázali inženýři z CD Projekt Red na konzolích oživit. Až poprvé připlujete na vikinské souostroví Skellige a uvidíte táhlá údolí, monumentální skalní pevnost či masivní horské štíty, nezbude vám než zvolat ono klasické: „Mámo, táto! Ty panoramata!”

Máte-li nicméně dostatečně silný počítač, doporučuji hrát Zaklínače 3 na PC. Žádné dělo z NASA nepotřebujete, na dva a půl roku starém stroji, osazeném i5 3570K, 8 GB RAM a GTX 760, jsem si mohl při nadstandardním rozlišení 1920x1200 dovolit posunout všechna hejblátka na “vysoké” (nikoli ovšem “nejvyšší”). Při vypnuté simulaci vlasů od Nvidie hra stabilně běžela mezi 30 a 35 snímky za vteřinu.

Jak je konzolová verze nádherná, je PC verze ještě nádhernější. Na počítači docílíte viditelně jemnějšího obrazu (900p na Xbox One je znát; PS4 nabízí 1080p), všeobecně vyšší grafickou kvalitu a nainstalujete-li hru na SSD disk, nahrávání se smrští na několik vteřin, zatímco konzolisté čekají klidně půl minuty.