Yooka-Laylee and the Impossible Lair

Verdikt
75

Yooka-Laylee znovu ladí na nostalgickou notu. Nový spin-off tentokrát vzdává poctu dvourozměrným plošinovkám a přináší vkusnou zábavu, i když opět nepříliš originální ani bezchybnou.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Nintendo SwitchNintendo Switch

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Playtonic Games
Vydání: 8. října 2019
Štítky: arkáda, indie hra, plošinovka, akční

Život se mění a hry s ním. Také rozverná arkáda Yooka-Laylee prošla proměnou, a to nejen kosmetickou. Ve spin-offu s podtitulem Impossible Lair opouští sandboxovou zábavu v otevřeném prostředí, ačkoliv vrátka za předloňským dílem tak úplně nezavřela. Vznikla jakási herní princezna Koloběžka s napůl lineární a napůl rozvětvenou hratelností a s grafikou na rozhraní druhého a třetího rozměru. Pobaví, i když nenadchne.

Nová identita

Arkáda Yooka-Laylee bezesporu nemá takový zvuk jako příhody legendárního Maria nebo ježka Sonica. Vznikla teprve před dvěma lety jako duchovní nástupce pozapomenuté arkádové série Banjo-Kazooie pro Nintendo 64. S novým dílem navíc radikálně mění identitu a vzhled, opouští svět 3D arkád a napodobuje klasické dvourozměrné plošinovky.

Po koncepční a grafické dietě má nová hra spíš než k Banjo-Kazooie blíže k Donkey Kong Country, typické plošinovce z poloviny devadesátých let. S jejími opičími hrdiny si chameleón Yooka a netopýrka Laylee mohou bez ruměnce ve tváři podat ruce za celkovou herní podobnost ve stylu, žánru i myšlence.

Jednoduchostí k mýcení chyb

Nový spin-off tvořili autoři z Playtonic Games v touze vyhnout se kritice za spojení moderní 3D grafiky a nemoderní hratelnosti, čehož se podle některých hodnotitelů dopustili v pilotním díle. I když se všeobecně povedl, je pravdou, že se výrazně inspiroval minulostí a navíc jej pronásledovaly technické chyby a nevyrovnaná obtížnost. Nová Yooka se snaží být lepší, i když se svého charakteristického stylu nevzdala a tím pádem se ani nevyvarovala některých chyb.

Místo aby tvůrci zmodernizovali koncept a herní mechaniky, raději zjednodušili design, aby jejich tvůrčímu stylu lépe odpovídal. Impossible Lair je díky tomu ještě více retro než původní hra. Ve srovnání s ní jde o staronové dílko s jiným obsahem a grafikou (převedenou do dvourozměrné perspektivy), ale se starou známou hratelností.

Jelikož hra například obsahuje lineárně stavěnou kampaň, hlavní mise na sebe postupně navazují a málokdy se tak před dvojicí hrdinů objevují úkoly, které by byly vysoko nad jejich síly. To je krok správným směrem.

Obtížnost je více pod kontrolou a roste pozvolna, takže ubylo frustrujících momentů, které v minulém díle vyplývaly ze sandboxové hratelnosti. Navíc autoři použili důmyslný systém checkpointů, které dokonce umožňují přeskočit pasáže, v nichž hra zaznamená příliš mnoho vašich neúspěšných pokusů. Možnost beztrestně vynechat protivný puzzle, to je vskutku nevšední herní pomůcka.

Úlevy neexistují snad jen v konečném souboji se známým záporákem „velkým B“, alias připitomělejším bráchou pana Gru z Já, padouch. Co chyba, to návrat na začátek bitvy, a že těch návratů bude. Zde se autoři asi až příliš utrhli ze řetězu. Nicméně vám k ruce bude armáda chytrých včeliček, které jste předtím sbírali v průběhu celé hry jakožto odměnu za splnění dílčích levelů.

Opravdové hraní za odměnu

Ve spin-offu přišla Yooka-Laylee o rozsáhlý a otevřený 3D svět, ve kterém hrdinové putovali za jednotlivými úkoly. Místo něj ale nevznikly jen klasické dvourozměrné úrovně, nýbrž také minimapa, jakýsi rozcestník, ve kterém byl tradiční pohled z ptačí perspektivy upraven do „nakloněné“ 2,5D roviny. To je pozlátko s překvapivým vlivem na hratelnost.

Minimapa je zpracována do podoby interaktivního bludiště, ve kterém hrdinská dvojice nejenže potkává staré známé NPC postavy, pro které plní nejrůznější úkoly, ale také si skrze řadu drobných akcí anebo za nasbíranou in-game měnu otevírá cestu k hlavním 2D levelům. V Impossible Lair si vlastně tradiční herní způsob musíte nejdříve zasloužit.

Autoři de facto stvořili dvě hry v jedné, což na první pohled vypadá atraktivně, i když není všechno zlato, co se třpytí. V bludišti se bohužel střídají banální výzvy s občas úmorným grindem. Na jednu stranu není problém najít tajnou skrýš s odměnou, ale na stranu druhou se jednoduché akce časem omrzí a ukolébáni jednoduchým postupem zůstanete čas od času jako opaření, když si hra usmyslí pustit vás do další sekce za opravdu vysokou cenu.

Starý známý sympaťák Trowzer, had-kšeftař, kterému pořád někdo volá, může po vás za průchod do další sekce mapy chtít spoustu mincí, které ani po poctivém dobrodružství po kapsách nenajdete. To byste pak hada nejraději vysvlékli z kůže a ze hry odešli, protože to znamená vrátit se k již absolvovaným výzvám a sesbírat v nich zbylé bonusy. Jako by autoři po rozumném snížení herní obtížnosti potřebovali najít jiný zdroj frustrace.

Samotná minimapa ke všemu není dokonale přehledná a často se přistihnete, jak v ní bezhlavě pobíháte z jednoho rohu do druhého. Ještě, že se lze na hlavní body teleportovat. Každopádně, pokud se Playtonic snažili vymýtit zmatenost z otevřeného prostoru v minulé hře, pak se jim to ani po změně konceptu úplně nepodařilo.

Aby návrat v čase a prostoru přeci jen tolik nebolel, hlavní levely postupně získávají svou alternativní tvář. To je asi nejzajímavější vlastnost spin-offu. Ve správný okamžik vás tvůrci pozvou k novému hraní, když některé úrovně zatopí vodou, v jiných nechají vodu zmrznout, v dalších převrátí obsah vzhůru nohama anebo přidají další překážky.

Díky pozměněné fyzice, architektuře i novým nepřátelům si z každé úrovně odnesete dva různé zážitky. Mimochodem, tam, kde dřív zurčel vodopád, je ledová skluzavka opravdu veselá věc. Stejně jako běhání v továrně po pásech, které se rozjely opačným směrem.

Vzhůru do akce

Ve své čistě dvourozměrné podobě nabídne nová Yooka-Laylee přesně to, co byste od klasické plošinovky očekávali, tedy spoustu hopsání, nějaké ty kotrmelce a sbírání bonusových předmětů. Dovednosti hrdinů se průběžně vylepšují kouzelnými lektvary, které posilují zdraví, obranyschopnost či akrobacii. Například prodlužují skok, který se v pozdějších fázích promění skoro v let vrtulníkem.

Autoři si neodpustili ani pár vtípků, a tak si díky nalezeným koktejlům můžete například upravit obraz hry do poměru 4:3 nebo vypnout barvy, aby byla retro nálada ještě působivější.

Hra se obecně chlubí slušnou dynamikou. Zvláště v kotrmelcích je Yooka téměř tak rychlý jako ježek Sonic. Zároveň ale potěší i místa jako stvořená ke zklidnění a přemýšlení, nejčastěji nad pohybovými a časovými puzzly, ve kterých je nutné správně proběhnout skrze padající plošiny, ozubená kola, trampolíny nebo další typické arkádové překážky.

Důstojná zábava pro každého

Yooka-Laylee and the Impossible Lair žije z minulosti ještě více než pilotní díl a kopíruje mnoho osvědčených nápadů z tradičních plošinovek. Spojuje je v parádně variabilním prostředí, ve kterém se krásně střídají i umělecká témata – příroda s lidskou architekturou, pohádka se špetkou steampunku a samozřejmě i země, voda a vzduch.

Příznivci svobodné hratelnosti z minulého dílu se v nové hře budou cítit jako v kazajce a ani variabilita prostředí nezaručí, že se nezačnete v druhé půli zhruba desetihodinové hrací doby nudit. Bohužel.

Nadšení z alternativní podoby úrovní jde ruku v ruce s ospalostí ze samotných arkádových mechanik, které z žánrového průměru nijak nevyčnívají. Skákat a metat kotrmelce zkrátka jednou omrzí, ať už budete kdekoliv. Čím ale hra dozajista nezklame, je znovu vkusnou zábavou s umírněnou akčností, nad kterou se bez obav může sejít celá rodina.