Yakuza Kiwami 2 (remaster)

Verdikt
85

Yakuza Kiwami 2 se nesnaží předělávat už tak skvělou původní hru a nese s sebou občasné historické neduhy. Přesun do moderního enginu nicméně prospívá, souboje jsou zábavné a náročné a příběhově se stále jedná o skvost. Nikdy nebyla lepší doba propadnout bezhlavě celé sérii.

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Další informace

Výrobce: SEGA
Vydání: 28. srpna 2018
Štítky: bojovka, japonsko, hd remake, otevřený svět, bojová, akční

Takovou úrodu, jakou zažívají hráči japonské série her Yakuza, by ocenili v současné době snad všichni. Jak na běžícím pásu totiž vycházejí nové nebo předělané hry ze světa japonské mafie a jedna vedle druhé dělají sérii skvělé jméno. A tak zatímco svět čeká na novou značku tvůrců série, na níž prý pracují, je hráčům předložen alespoň remake druhého dílu - Yakuza Kiwami 2. A jde o remake s velkým R.

Když se srazí Draci 

Než se remake Yakuza 2 dostal na mimo Japonsko, museli si hráči opět počkat. Po bezmála devíti dlouhých měsících je ale konečně možné naplno si vychutnat jednu z prvních etap životní dráhy Draka z Dodžimy, Kazumy Kirjú, která teď vychází převedená do velmi vzhledného Dragon Enginu, kterým se na PS4 chlubil šestý díl. A byť se jedná o poměrně přesný remake dvojky z roku z roku 2006, nový engine s sebou přináší spoustu drobných vylepšení a přidaný nový obsah.

Příběh navazuje na dění z předchozího dílu a s ročním odstupem sleduje další osudy klanu Tódžó, s jehož údělem to nevypadá zrovna růžově. Moc nad konkurenční Omi Alliance přebírá Rjúdži Góda, legendární Drak z Kansai, do jinak poklidného prostředí japonské mafie vstupují zahraniční hráči a v tom všem se topí bývalý čtvrtý člen rady klanu Tódžó Kazuma Kirjú.

Ten se během hraní setkává se starými známými, ale poznává i plejádu “nových” postav, přičemž jak bývá dobrým zvykem, mihne se na pozadí i bezpočet drobných charakterů v rámci vedlejších misí. Rozpitvávat děj by byla věčná škoda, protože patří k těm lepším herním příběhům a je v remasterované verzi dokonce vylepšený o několik dodatečných drobností.

Hned vedle původního příběhu ale je i menší samostatná hra, přesněji hratelný scénář “The Truth of Goro Majima”, v němž se hráč na chvílí ujímá postavy Goro Madžimy, jemuž bylo hodně prostoru věnováno už v Yakuza Kiwami. Tam se tenhle šílený (a bývalý) člen klanu Tódžó utkával s různými protivníky v náhodných střetnutích při procházení světa. Příběh sleduje jeho život v roční pauze mezi prvním a druhým dílem a zaměřuje se na jeho firmu Majima Construction a jeho vztahy s klanem. Aby toho nebylo málo, ve hře se ještě objevuje i Makoto Makimura z Yakuza 0 a přidává tak spolu s Gorem do už tak rozsáhlé hry další zápletku.

A s těmi může být kříž, protože druhá Yakuza trpí stále do značné míry neduhem doby vzniku a servíruje hráči obrovské množství zápletek, v nichž je velmi snadné se ztratit. Často jsme se přistihli, že sice s nadšením hltáme jednotlivé dabované videosekvence, ale často prostě zapomínáme na celkový rámec dění, o kterém jsme zaslechli něco pár hodin zpět. Stačí, když se na scéně vynoří některá z vedlejších postav zcela bez vysvětlení, a už se o slovo hlásí zmatek.

Vem ho židlí!

Naštěstí je poměrně snadné drobný neduh, který řeší některé z následujících dílů hratelnými vedlejšími postavami, prominout. Vše totiž elegantně zapadá do herního světa reprezentovaného mimo tokijského Kamuroča také fiktivní verzí Ósaky a její části Sótenbori, do níž se hráč dostane hned z kraje hry. Všepohlcující atmosféra, davy lidí, bezpočet drobných zápletek, krámky s jídlem a potulné gangy spolu s několika minihrami tvoří velmi efektivně (a efektně) zpracovaný živý organismus. Pořád jsme měli při hraní nutkání ignorovat všechno okolo a zaměřovat se jen a jen na hlavní dějovou linku, jenže ono je to téměř nemožné.

Doprovodný obsah (a teď nemyslíme jen subquesty) je tradičně na vysoké úrovni a všemožné lovce achievementů a zvědavé hráče podezřele snadno odpoutá od dějové linky a zavede je například do barů, kde se můžou stát přeborníky v šipkách. Proč ne? A co třeba mít svůj vlastní podnik, být v něm manažerem a starat se majetným Japoncům o elegantní společnice? Není problém! Vždyť zhruba ve třetině se hráč dostane právě k takovému simulátoru manažera nočního klubu a jen s veškerým sebezapřením jsme z něj po první zdárně zvládnuté směně utíkali.

Díky Dragon Enginu a vymoženostem, které přinesl šestý díl série, pak není opomenutý ani Clan Creator, který si s sebou nese všechny klady a zápory z předchozí verze. Hráč se v něm ujímá strategických soubojů proti velkému počtu nepřátel. Bohužel je to stále jeden z nejslabších aspektů celé hry (případně série, chcete-li) a ve srovnání s ostatními minihrami na zabíjení volného času u nás nedokázal Clan Creator obstát ani tentokrát. Obzvlášť v kontextu pěstních soubojů, kterých je opět požehnaně.

Soubojový systém, a souboje obecně, opět těží z možností nabízených Dragon Enginem a oproti třeba šestému dílu, který jej uvedl na PS4, je rozšířený především o vybavení, které může hlavní hrdina využívat a nosit u sebe. Vystačit si s pěstmi, kopy a šikovnými komby, která se může Kazuma během průchodu hrou naučit, je sice skvělé, ale stačí k tomu přidat nože, pálky, kovové trubky nebo soubojové meče a najednou se otevírají zcela nové možnosti, jak si se zástupem nepřátel poradit. Zatímco v případě masových akcí je obtížnost velmi přiměřená a v rámci pouličních šarvátek se hráč ani nestihne příliš zapotit, příběhové sekvence s nekonečnými zástupy nepřátel a pak také několikafázovými souboji s bossy jsou jiné kafe.

Ani na nižší obtížnosti totiž nestačí nesourodá směs kopanců a úderů, ale je potřeba mnohem víc přemýšlet, krýt se, uskakovat a vůbec k souboji přistupovat s mnohem větším respektem, jaký si čelní představitelé japonské mafie po právu zaslouží. Navíc, skutečnost, že zbraně v inventáři mají velmi omezenou životnost (na počet úderů), nutí hráče přemýšlet i takticky. Kolik mám ještě léčivých drinků? Mám o něj zlomit dřevěnou katanu hned, nebo si ji nechat na poslední fázi souboje? Je to, pravda, poměrně slabý odvar ze Souls her, ale přesto je to slušný posun v obtížnosti, který může zastínit snad jen absence různých bojových stylů z první Kiwami nebo Yakuzy 0.

Jen houšť

Kromě soubojového systému a příběhových perliček nebo dabingu se remake druhé Yakuzy drží dobře známých kolejí vyjetých hlavně šestým dílem. Hráč získává zkušenosti, které investuje do hrdinových talentů, navštěvuje restaurace, aby nestrádal hlady, pomáhá řešit drobné neduhy japonské společnosti a při každé příležitosti si to rozdá s partou gangsterů nebo výtržníků. Mluvit o revoluci v sérii se tak určitě nedá, ale s čistým svědomím můžeme prohlásit, že to ani není potřeba. Péče, které se teď sérii dostává, je velice žádaná a přináší jednu z nejlepších herních sérií i mladšímu publiku na moderní konzole.

Hlavním argumentem proti kvalitám Yakuzy jako takové může být absence dabingu v některých částech hry, což se oproti originálu stále nijak nezměnilo. Případně se hráč může pozastavit nad přechodem mezi vyprávěcími a soubojovými sekvencemi, které tu a tam nedávají příliš prostoru na včasnou reakci. Jinak je těžké Yakuza Kiwami 2 něco pořádného vytknout. Obrovská porce herního obsahu se skvělým příběhem přesunujícím se na mezinárodní scénu, bezpočet hodin strávených v hernách a pobíháním po krásně zpracovaných čtvrtích japonských měst je jednoduše stále velice zábavná. Už se upřímně těšíme na remake třetího dílu, který na sebe určitě nenechá dlouho čekat.