Wolfenstein: The New Order

Hodnocení už jste v tuhle chvíli viděli a víte, že Wolfenstein: The New Order dopadl výborně. Překvapivě výborně, chtělo by se říci. Blazkowiczovo krvavé putování vítěznou Třetí říší není bez chyb, ale je zábavné, občas příjemně šokující, ale hlavně brnká na nečekaně vážnou strunu.

Příběh začíná v roce 1946, kdy v alternativní verzi historie Německo válku neprohrálo, ale naopak. Díky vynálezům geniálního a zároveň odporného generála Smrtihlava nacisté válku vyhrávají s pomocí obřích robotů, zbraní jiskřících elektřinou a ladných proudových letounů, vedle kterých Me-262 vypadá jako neohrabaná kraksna. Blazkowicz a skupinka spojeneckých vojáků vede poslední zoufalý útok, jehož cílem je zabít Smrtihlava a dopadne to přesně tak, jak vzhledem k zápletce hry musí. Neúspěchem.

B.J. končí na 14 let ve vegetativním stavu v blázinci a pasivně sleduje, jak Německo dobývá svět. Když se na začátku 60. let probere, ze spojenců nezbylo nic. Všemu vládnou nacisté a jejich despotický režim. Svět zaplaví monumentální architektura, koncentrační tábory, roboti, geneticky upravení vojáci a vrcholem kulturního marasmu se stává německy zpívaná Žlutá (ve hře tedy Modrá, ale nešť) ponorka od Beatles, respektive Käfer.

Svět ve znamení hákového kříže

Ukázka světa, kdyby Třetí říše vyhrála (samozřejmě s notnou dávkou béčkového sci-fi), působí skvěle. Oči až přecházejí z té organizované zrůdnosti, ale naštěstí jedna jistota zůstala. Blazkowicz se během kómatu nezměnil a pořád je nejlepší v tom, co mu vždycky šlo. V zabíjení nácků.

B.J. likviduje nácky na sto a jeden krvavý způsob a mnohokrát na vás autoři mrknou, že to všechno nemyslí smrtelně vážně. Však moc dobře ví, že navazují na hru, kde jste zabili Hitlera vyzbrojeného dvěma rotačáky. Míru nadsázky ale nikdy neberou za hranice vkusu, tedy pokud nepočítáte rozstřelené hlavy, trčící obratle, vyhřezlé vnitřnosti a podobně roztomilé úkazy.

Z téhle zábavy mrazí

Ve výsledku pak v jednu chvíli děláte pitomosti s dvěma brokovnicemi a bavíte se likvidací desítek milovníků hákenkrajců, ale hned poté sledujete opravdu mrazivé momenty, které mohou působit jako z úplně jiné hry. Vyhlazování jedinců nedostačujících standardu, naprostá neúcta k hodnotě lidského života... bez konkretizování, zažijte si své nepříjemné chvilky sami. Ovšem jen pokud vám nebude vadit kontrast mezi nadsázkou a drásavými odkazy na skutečnou diktaturu.

Popsaný kontrast dokazuje, že se tvůrci nevykašlali na příběh, který hraje docela překvapivě ve Wolfenstein: The New Order významnou roli. Není to samozřejmě Shakespeare. Některé postavy jsou prokresleny lépe, jiné hůře. Pořád je to hra o zabíjení nacistů s pomocí klasických i retrofuturistických zbraní.

Tvůrcům se však opakovaně daří vystřihnout skvělé momenty, ať už jde o kratičké záblesky ze života pod nacistickou diktaturou, nebo o konkrétní osudy postav kolem hlavního hrdiny. The New Order zkrátka není jen o střílení, na to má až moc zajímavé obsazení a kvalitně zpracované příběhové filmečky.

Čas na střílečkové retro!

Pro všechny, kteří žehrají nad stále stejnými metodami současných válečných stříleček, je tu dobrá zpráva. The New Order sice nejde až k základům prastarých stříleček, ale hodně si z nich bere. Asi nejmarkantnější je v tomto ohledu systém regenerace zdraví, které se doplní jen do nejbližšího násobku dvaceti. Žádné „chvíli si počkám za bukem, ono se mi to zdraví doplní a dostřílím ten zbytek.“ Kdepak, musíte hezky sbírat lékárničky a (pozor!) brnění! 

Musíte hezky prohledávat každý kout, abyste nešli do další přestřelky s půlkou zdraví, případně posbíráte přilby, neprůstřelné vesty a zkrátka všechno, co vám přijde pod ruku, aby se hodnota vašeho brnění zvýšila. S tím souvisí další sympatický fakt. Wolfenstein: The New Order je v základu lineární hra. Velmi často ale nabízí alternativní cesty postupu a hlavně, když dojde na větší přestřelky, většinou vás nenutí bojovat v chodbě široké dva metry a s jedním stolem jako překážkou. Nabízí spíše arény, kde se dá hodně pobíhat a využívat vedlejších místností k taktickým přesunům nebo obchvatům protivníků.

Jistě, někdy dojde i na tu úzkou chodbu, ale míra svobody pohybu během bojů je vysoko nad současným standardem ve střílečkách. Členění jednotlivých levelů pak nahrává nejen taktizování, ale i hledání bonusových blbinek v podobě informací a samozřejmě i vybavení.

Členitost některých úseků je příjemná nejenom během přestřelek, ale navíc ještě zvyšuje obtížnost. Ve hře se totiž vyskytují důstojníci, kteří disponují schopností přivolávat nové posily dokud je všechny nesundáte. Zatímco řada jiných stříleček používá nekonečné vlny nepřátel jako designérskou berličku, kterou vás ženou vpřed, v The New Order jde o funkční prvek. Snažíte se najít důstojníka jako prvního a vyřadit jej ještě než spustí poplach, ať už kulkou do hlavy, nebo nožem do krku. Najít a odstranit důstojníka ve změti místností uvnitř kasáren ovšem není nic jednoduchého. A cenné vteřinky pak ubíhají...

Vyber si svůj styl a nebo kombinuj všechny

Nůž bude v boji proti novodobým náckům váš velký kamarád. V některých misích jinou zbraň ani nedostanete (i hozený nůž zabíjí na jednu ránu), ale hlavně lze The New Order dohrát i stylem plížícího se tichošlápka. Sliby tentokrát nebyly chybami, plížení je plnohodnotnou součástí hratelnosti. Nejde samozřejmě o ekvivalent Splinter Cell her, ale když nechcete jen běhat se sapíkem, můžete se spolehnout na nůž, pistoli s tlumičem a pročistit oponenty než si vůbec všimnou, že přichází B.J. „Jsem dobrej v zabíjení nácků“ Blazkowicz.

Pokud vám stealth nevoní, nevadí, volba herního stylu je na vás. Můžete využívat kryt (hra podporuje chytré používání krytu a vykukování zpoza něj) a střílet nácky do hlavy puškou či pistolí nebo se vykašlat na taktiku, čapnout do každé pazoury jednu zbraň (duálně jde držet skoro vše) a vřítit se do mely jako blonďatý bůh chrlící olovo. Jen pozor, zpětný ráz v takovém případě udělá svoje a munice vám zmizí rychleji, než řeknete „Obersturmbannführer.“

Další způsob, jak modifikovat styl boje představuje úprava zbraní. Věřte, taková vylepšená brokovnice, jejíž projektily se odráží od stěn jako gumové míčky... jémine, to je zábavy s lidským ementálem Made in Reich. A když už jsme u toho návratu ke kořenům, můžete s sebou tahat všechny zbraně, na které narazíte. Nečeká vás žádné omezení na dvě velké pušky a pistolku. B.J. je borec, který unese celý arzenál bouchaček!

Já vždycky říkal, že náckové jsou blbí

Ne všechno ale v The New Order funguje na sto procent. Umělá inteligence nepřátel je občas jako na houpačce. V základu je agresivní a umí zatopit. Některé skupinky vojáků příkladně spolupracují. Zatímco jedna vás palbou drží v krytu, druhá se vás snaží obejít z boku. Jindy se ale stalo, že vojáci přehlédli mrtvolu kolegy s podříznutým hrdlem nebo se párkrát zasekli v obzvláště stísněném segmentu a místo postupu jen stáli uprostřed a pálili na mě. Samostatnou kapitolou jsou pohůnci se zbraněmi na blízko, kteří k vám jen kráčí a působí jako ti největší borci v Říši, protože oni přece nepopoběhnou, i když do nich střílíte.

Tahle je hra je jen pro jednoho

Příjemné je velké množství rozličných druhů nepřátel. Vojáci jsou vybavení na sto a jeden způsob, k tomu nechybí robo-psi, kyber-dobrmani, normální roboti...  Celkem dohrání hodin spotřebuje přes deset, ale to jen v případě, že neprocházíte kouty až do posledního, abyste objevili všechny skryté poklady či bonusy. Brzy na začátku hry musíte navíc učinit volbu, která ovlivní jak vaše schopnosti, tak i příběh světa v šedesátých letech.

Důvodů rozehrát The New Order vícekrát je tedy hned několik. Jen berte v potaz, že Wolfenstein: The New Order neobsahuje multiplayer.

Klid, hlavně to chce klid

Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nachází současné doomovky, je velmi obtížné nepodlehnout příliš velkému entusiasmu kolem Wolfenstein: The New Order. Hra přináší hratelnost, jakou jsme ve střílečkách zažívali před léty. V mnohém je staromilská, ale ne zastaralá. Kombinuje archaické, ale stále funkční prvky s moderním přístupem. Přestože občas klopýtne, servíruje až na pár výjimek variabilní mise i příběh, který je poutavější než většina současných „musíme zachránit naši zem, i když si to vyžádá oběti“ blockbusterů a přitom se nevzdává hravosti a nadsázky.