White Night

Verdikt
68

Noirový horor sice nabídne poutavou stylizaci a řadu napínavých momentů, bohužel je ale často nepřehledný a následkem toho i frustrující.

Počítač

WindowsWindows

12,49 €Steam

Mac OS XMac OS X

12,49 €Steam

LinuxLinux

12,49 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Xbox Store

Další informace

Výrobce: Osome Studio
Vydání: 3. března 2015
Štítky: thriller, noir, horor, adventura

Úvodní zápletka už klasičtější být snad ani nemůže. Píše se rok 1938 a v roli bezejmenného detektiva jedete svým vozem po temné venkovské silnici. Úzké kužely světel se hladově zakusují do noční tmy a spoře osvětlují klikatící se cestu. Když tu náhle se přímo před vámi mihne silueta dívky – a nečekejte žádné chytré náznaky. Slečna prostě zeleně svítí, aby bylo hned jasné, že je to duch! Detektiv strhne volant, aby se postavě vyhnul, jenže (jak už to tak bývá), neudrží vůz na silnici a následuje nevyhnutelná kolize. Rána jak z děla, tma, nakonec i všeobjímající ticho.

Když konečně přijdete k sobě, zjistíte, že se pár metrů od vás nachází rezavá brána, vedoucí na pozemek rozsáhlého panského sídla. A protože vám náraz nepěkně pocuchal žebra, vydáte se velmi pomalým vrávoravým krokem vstříc hlavnímu vchodu. Snad mají telefon…

Noirová detektivní duchařina

Určitě nemusíme zdůrazňovat, že s panským sídlem, do kterého se vydáte, je něco šeredně v nepořádku. Nikde ani živáčka, naopak hned u vchodu je příhodně situován malebný hřbitůvek, kde vás čeká i první drobný logický problém a zároveň i vstupní test vašich nervů. Zraněný detektiv totiž patřičně kulhá a pomalost chůze je tím pádem skoro neúnosná.

Několik dlouhých chvil se plazíte směrem k hlavním dveřím, ty jsou ovšem zamčené. Ploužíte se tedy zpět a bez nápovědy (což je ovšem v pořádku) se snažíte odhadnout, kde by mohl být klíč. Možná budete mít kliku a narazíte na něj poměrně záhy, možná se budete dlouhé minuty užírat nudou při pozorování absurdně pomalé animace chůze. Jistě, jedná se o adventuru rozvážnějšího tempa, tudíž neočekáváme, že hlavní hrdina bude umět parkúr. Ale všechno má své meze.

Kamery rády a často střídají filmové úhly, přičemž hlavní hrdina se rozběhne tím směrem, kterou klávesu stisknete (nejedná se tedy o „tank controls“). Jenže filmové úhly jsou někdy tak šíleně „umělecké“, že prostě čas od času budete pendlovat mezi dvěma záběry sem a tam, protože se společně s perspektivou změní i směr chůze. Konzolová verze na toto tolik trpět nebude, ovšem s klávesnicí se hra často mění v hodně frustrující zážitek. Zvlášť, když se snažíte utéct před duchem.

Máte rádi instakill?

Jako každý správný zchátralý strašidelný dům, i ten z White Night je plný nástrah, přičemž hlavní roli hraje nadpřirozeno. Poměrně brzy po vstupu do domu začnete postupně rozplétat klubko záhad kolem dávné vraždy a následně se setkáte i s agresivním duchem. Stačí, aby se vám dostal k tělu, a následuje okamžitá smrt s načítáním poslední uložené pozice, což vzhledem k absenci funkce autosave může znamenat opakování poměrně dlouhého úseku.

Konvenční zbraně proti duchům samozřejmě nefungují, tudíž na řadu přichází světlo. Ať už se jedná o zápalky, které nosíte u sebe, o krb či klasická elektrická světla, bude pro vás jejich záře jedinou obranou proti paranormálním zjevům. Navíc pouze ve světle můžete používat či zkoumat předměty. Je to poměrně dobře fungující koncept, který v kombinaci s černobílou stylizací přinejmenším dává smysl. Jenže díky tomu připomínala White Night až příliš často skákačku Contrast, kde se také vývojáři maximálně soustředili na využití světla a stínu, ovšem tak trochu zapomněli na to ostatní kolem.

I přes tyto výtky je ale potřeba atmosféru White Night vypíchnout. Hra se totiž nespoléhá jen na prvoplánové lekačky. Naopak si dá práci s budováním napětí a podsouváním různých drobných náznaků, které ve vás úspěšně vyvolají pocity úzkosti. Obraz doplňuje i příjemná dobová hudba a samozřejmě též nezbytné monology hlavní postavy.

Černá a bílá

V současné záplavě menších herních projektů je konkurence pěkně tvrdá a boj o zákazníka nevyhraje každý titul. Proto je potřeba něčím zaujmout na první pohled. White Night úspěšně sází na černobílou grafickou stylizaci, která připomíná nejenom Sin City, ale také strohou Mignolovu kresbu (Hellboy) či českého Aloise Nebela. Osom Studio je třeba pochválit za řadu skutečně povedených a atmosférických scén, ovšem bez chybičky jejich práce zdaleka není.

V momentě, kdy se většina hry utápí v obrovských černých plochách, ze kterých se tu a tam noří občasná bílá linka, se může velmi snadno stát, že si budou jednotlivé místnosti podobné jako vejce vejci. A zatímco Resident Evil HD Remaster usnadnil orientaci v rozsáhlém sídle nejenom pomocí mapy, ale i unikátním vzhledem jednotlivých pokojů, White Night to díky své specifické grafické stylizaci nezvládá.

Většinu času tedy uvidíte na obrazovce jen malý kruhový výsek, osvětlený slabým plamínkem zápalky, a zbytek se utápí ve tmě. Pak přijde na řadu test vaší paměti, když se například pokusíte vzpomenout, ve kterém koutě se nacházela zamčená truhla. Jen tak přejet pohledem přes obrazovku nestačí, musíte do konkrétního místa doběhnout a posvítit si. Není od věci ještě zmínit, že náš detektiv je majitelem patrně nejhoršího baloňáku na světe, protože se mu do něj vejde pouze 12 sirek. Což znamená, že se musíte vracet na již navštívená místa a zásoby doplňovat.

Málo chybělo…

White Night mohla být skutečně zajímavá hororová jednohubka, ale přílišné lpění na grafické stylizaci a některých dnes již archaických prvcích hře nakonec ublížilo. Nic proti klasickým adventurám, avšak pokud se má hráč orientovat v méně přehledném prostředí, bylo by například záhodno, kdyby mohla hlavní postava natočit hlavu směrem, kde se nachází interaktivní objekt. Nebo kdyby byly alespoň lépe nastavené hotspoty (důležitá místa). Někdy totiž stačí, abyste se natočili jen o pár stupňů špatným směrem, což se vám na klávesnici snadno stane, a ikona kontextové akce se už nezobrazí.

Určitě se najde řada lidí, kterým bude White Night bezezbytku vyhovovat. Nejde o drsný horor, u kterého budete ječet hrůzou, ale spíše vyvolá příjemné mrazení v zádech. Audiovizuální jde o dostatečně poutavé  dílo a herní doba kolem čtyř až pěti hodin je tak akorát, aby se vám nestačilo omrzet.

Celkově vzato je White Night lehce nadprůměrný kousek s mrzutými nedodělky, jehož hraní si můžete o něco zpříjemnit použitím gamepadu. Jestli si ale chcete zavzpomínat na hororovou akční adventuru ve stylu Alone in the Dark, raději sáhněte po nedávném Resident Evil HD Remasteru.