Wheels of Aurelia

Na Wheels of Aurelia moc času nepotřebujete: jedna hra zabere zhruba čtvrthodinu, kterou si vynásobte šestnáctkou různých konců. Jenže už po absolvování prvních tří pochopíte, že tenhle dobrý úmysl sice nevede přímo do pekla, ale ani k zábavě – v jakkoli širokém smyslu slova.

Lella & Olga 

Synopsi má přitom parádní! V sedmdesátkové Itálii sedáte za volant auta, řízeného odbojnou Lellou a vyrážíte v něm po pobřežní Via Aurelia na cestu do Francie, kam vás táhne cosi mezi pomstou a zvědavostí. Auto vidíte shora a můžete zatáčet, přidávat plyn, nebo řízení přenechat počítači, aby vám zbyly ruce na vybírání otázek a odpovědí spolujezdcům. Jako první naberete kamarádku Olgu, mířící do Francie za potratem, ale jestli k němu skutečně dojde, a jestli vůbec strávíte většinu cesty spolu, to už záleží na vámi zvolené konverzaci.

Jde taky mlčet a povídat si spíš s několika málo stopaři, kterým můžete a nemusíte zastavovat, nebo vše výše uvedené kombinovat, abyste se propracovali k různým ze zmiňovaných konců. Potud dobře, ale v praxi na silnici? Elegantní stylizace a skvělý hudební doprovod, filtrovaný autorádiem, vštěpuje hře okamžitý, sympatický punc, jenže všechno další tu skřípe.

Tedy, všechno kromě brzd, protože žádné nemáte a jste tak vydáni napospas ostudně chybujícímu počítači, nebo vlastnímu kličkování provozem. Ne snad, že by tu hrozila bouračka a zničení auta, na nic takového Wheels of Aurelia nehraje. Prostě vás jen s každým drcnutím o překážku (včetně krajnic) neurvale kopne ze soustředění na to zajímavé, co jinak obsahuje.

„Vy jste se zase kochala!“, chtělo by se skuhrat vždycky, když s Lellou zapomenete sledovat cestu před sebou, protože čtete rozhovor nebo se nedejbože zamýšlíte nad jeho obsahem a případnou další reakcí. Tahle rozpolcenost sice dává smysl v několika málo momentech, kdy někam skutečně uháníte, spolujezdci panikaří a vy se je snažíte vhodně vybranými větami uklidnit, ale jinak... 

Práce na silnici 

Jinak jde o, řečeno odborným herně-žurnalistickým žargonem, fundamentální oser. Nechápeme, proč si Santa Ragione nedali patřičnou práci s naprogramováním funkčního základu, když na něj pak věší interaktivní vyprávění, které by i stálo za plnou pozornost, ale právě tu mu nemůžete věnovat – respektive mu ji věnujete za cenu neustálého vyrušování bouráním. A tímhle bohužel designové kiksy nekončí.

Cesta před vámi obsahuje řadu skriptovaných setkání, které ale protínáte v různých časech a skripty s tím nepočítají. Když máte tendenci přidávat plyn, případně vás k tomu děj rovnou vybídne, dorazíte k dalšímu skriptu tak, že ukončí probíhající konverzaci. Povídali jste si zrovna s fanouškem Juventusu o jeho práci? Smůla. Řešili jste s knězem politiku? Tůdle.

Od konverzací dopovězených se přitom odvíjí řada složitějších konců. Pokud chcete mít jistotu, že vám něco neuteklo, musíte se hrou proploužit a to je, líbeznému zpracování navzdory, nuda už potřetí. Zajímavě načrtnuté a neokoukané postavy bohužel nic nezachraňují, a i ty jejich stručné příběhy jsou sice v herním kontextu neotřelé, ale že by byly nějak obzvlášť dobře napsané, to zase ne.

Aurelia sice pracuje se zkratkou, s náznaky a útržky, jejichž souvislosti si důvtipně pospojujete sami, ale ať už se zrovna mluví o fotbale nebo fašistické Itálii, klouže se po povrchu a na hloubku není prostor, ani čas.

Západ slunce 

Pravda, která hra vás naposledy donutila googlit něco jiného, než pouhé statistiky vybavení? Odsud si alespoň odnesete ponětí o době, která je pro leckoho španělskou, pardon, italskou vesnicí, a k proklikávání Wikipedie si můžete nechat hrát výborný soundtrack, míchající původní a barokem inspirované skladby.

Výsledný dojem je ale podobně nešťastný, jako v případě konceptuálně příbuzné Sunset, která přes svou silnou atmosféru (a neméně výbornou hudbu) řadu lidí nudila k smrti. Wheels of Aurelia také nabízí binární volby, větvící zážitek do různých vyústění, a také dává prostor tématům a hlasům, které v dospívajícím médiu potřebujeme jako sůl. Jakkoli jsme ale rádi za každé studio, odrážející skutečný svět nikoli jen prostřednictvím grafického enginu, dobrý úmysl bohužel ne vždycky stačí.