Watch Dogs Legion

Verdikt

Chystanou ambiciózní novinku od Ubisoftu jsme si měli možnost zahrát a nevypadá špatně. Až na jeden menší problém – její hlavní lákadlo se, zdá se, lehce míjí účinkem. To ale neznamená, že bude všechno špatně. Na finální verdikt si nicméně budeme muset ještě chvíli počkat, protože hra vychází 29. října.

Počítač

WindowsWindows

Oficiální stránky

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

Nedostupné

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Nedostupné

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Předobjednat

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Štítky: dystopie, sci-fi, third person, otevřený svět, futuristická, akční

Jedním stiskem tlačítka hacknout strážnému telefon, aby si myslel, že mu někdo volá, a vy kolem něj mohli v klidu proklouznout. Nabourat se do palubního počítače zaparkovaného auta, nastartovat a přejet překvapeného majitele. Ovládnout policejní dron a dostat se do základny pěkně horem, místo aby se člověk musel prostřílet skrz hlavní bránu.

To je kouzlo série Watch Dogs. Reaktivní svět, kde můžete k řešení úkolů přistoupit na milion způsobů. Plížit se sami, plížit se s robůtkem, hackovat, střílet, lítat – je to jenom na vás. Novému dílu Watch Dogs: Legion ale tahle svoboda nestačí, a tak přichází s velkou novinkou: V dystopickém Londýně můžete hrát za kohokoliv.

Jakýkoliv kolemjdoucí, kterého potkáte na ulicích britského hlavního města, je potenciální rekrut, libovolný z tisíců náhodně vygenerovaných občanů. Stačí se s ním dát do řeči, zjistit, co ho trápí, pomoct mu od jeho problémů a hle, máte spojence. Co spojence – hlavního hrdinu! Protože právě za své rekruty budete hrát, žádný klasický, předpřipravený protagonista tu není.

Revoluční myšlenka. Stejně revoluční jako vaše snaha vyhnat z Londýna soukromou vojenskou organizaci Albion. Jenže zatímco hackerům z DedSecu jde narušování zaběhlých pořádků docela hezky od ruky, Ubisoft připomíná spíš vzbouřené agrární pracovníky nad Cidlinou.

Hackerův ráj

My jsme si Legion mohli vyzkoušet v několikahodinovém demu, kde nám bylo dopřáno svobodně blbnout ve městě i plnit příběhové mise, takže máme poměrně slušnou představu o tom, co nás 29. října čeká. A proč celý koncept davu anonymních hrdinů nefunguje zdaleka tak dobře, jak se tváří marketingová kampaň, vysvětlíme za okamžik. Nejdřív bychom totiž rádi upozornili na všechno, co funguje dobře, protože je toho dost a dost.

Dobře funguje to, co fungovalo vždycky: plížení, hackování, využívání prostředí ve váš prospěch. Je nesmírně uspokojující čistit každou základnu nacpanou nepřáteli, vyhýbat se bezpečnostním kamerám nebo jejich pomocí působit chaos klidně sto metrů daleko od místa, kde se zrovna krčíte. Vy jste za digitální nitky tahající kočka, oni jsou předpotopní analogové myši.

Samozřejmě, jakmile vás stráže zmerčí, z myšiček se stávají těžce ozbrojené krysy, kterým nebude dělat žádné problémy vás vykouřit z krytu a zabít. Vaši hackeři toho moc nevydrží a v otevřené konfrontaci vyřídíte možná tři, možná pět nepřátel najednou, ale když jich bude víc, je po vás.

Tím vzniká ještě silnější motivace neprozradit se, útočit ze stínů, z různých směrů, používat proti nepřátelům jejich vlastní arzenál, předčasně aktivovat pasti, které měly zastavit vás, vstupovat do objektu z nestřežených směrů nebo třeba nakráčet na policejní stanici v uniformě strážce zákona.

Tvůrci se nebojí proložit volné aktivity, kdy se snažíte verbovat nové agenty či osvobozovat jednotlivé čtvrti, poměrně lineárními příběhovými misemi, které jsou pečlivě připravené tak, aby vám daly ochutnat od všeho trošku. Chvíli se v nich plížíte, chvíli utíkáte, pak zase vyšetřujete zločin, jak kdybyste byli Batman od Rocksteady.

Je to skvělá změna tempa pro všechny, kdo mají tendenci všechny problémy řešit šikovným pavoučím dronem, který udělá všechnu špinavou práci za ně. Čímž nechceme říct, že by se milovníkům mechanických osminožců nedostalo patřičného vyžití – mise, v níž spiderbotem šplháte absurdně komplikovaným soukolím hodinového stroje, abyste rozezněli umlčený zvon a povzbudili morálku Londýňanů, je excelentní plošinovková vložka.

Prostředí Londýna je navíc nádherně evokativní, a pokud jste se někdy ve skutečném životě toulali po kouzelných uličkách s autentickými hospůdkami či po supermoderní zástavbě centra, bude vám každý krok ve hře připadat zvláštním způsobem povědomý.

Nudní kolemjdoucí

Takže všechno skvělé, všechno růžové… Kromě toho největšího taháku. Musíme konstatovat, a to neradi, protože jsme se skutečně těšili, jak to Ubisoft asi vymyslí, že náhodné rekrutování civilistů z ulice není žádná sláva.

Tedy, skutečně můžete naverbovat kohokoliv, tahle část je v pořádku. Vykračujete si po chodníku, skenujete náhodné občany, vidíte jejich schopnosti – tenhle má vlastní motorku, takže nemusíte krást vozidla, tahle je gamblerka, takže vám co chvíli vydělá malý obnos peněz, nebo ho naopak prohraje, tady je pan doktor, který zkrátí čas strávený v nemocnici, pokud je někdo z vašich agentů zraněn.

To všechno je sice pěkné, ale problém je v tom, že hlavní hrdinové, které jste si naverbovali a za které hrajete, k nimž byste měli mít vztah a kteří by měli ovlivňovat příběh, zkrátka a dobře nemají žádnou osobnost. Bez života odříkávají stále stejné generické repliky, které často ani tak docela nenavazují na to, co v rozhovoru právě zaznělo. Okolí na ně reaguje jen velmi povrchně – zachráníte kolemjdoucího a on vám řekne: „Thank you, DedSec!“, protože si hra ani není jistá, jestli zrovna hrajete za muže, nebo za ženu.

Na uvěřitelnost celého zážitku to má zásadní vliv. Jen se zkuste ponořit do příběhu, snažte se být na chvilku naštvaní na padouchy, co vám zničili základnu nebo zabili kamaráda, když je vaše hlavní postava tak evidentně robotická, naprogramovaná, nelidská a nezapadající, když z pusy netečně plive unylou bezobsažnou vatu, která přímo děsuplně kontrastuje třeba s povedeným AI společníkem Bagleym.

Legion si navíc neumí s vícero postavami poradit ani v prosté sekvenční logice příběhu. Stalo se nám, že jsme dlouhý řetězec příběhových misí splnili se svou základní postavou asijského hospodského povaleče, který si prožil leccos, několikrát těsně unikl smrti a vykonal spoustu hrdinských činů.

Jenže pak jsme postavy vyměnili a začali hrát za právě odemčeného tajného agenta, který nás začal oblažovat průpovídkami o tom, co všechno v posledních pár dnech dokázal a že ta předchozí mise tedy byla docela hustá. To byla, jenže ty ses jí vůbec nezúčastnil a nemáš jak vědět, že se vůbec udála! Nehledě na to, že jsi sakra tajný agent Jejího Veličenstva, pro tebe by mělo nebezpečí být denní chleba… Ale to zase předpokládáme, že naverbovaní hrdinové mají aspoň střípek vlastní osobnosti.

Bond, nebo babička?

Možná by bylo ve finále lepší, kdyby se v Ubisoftu vykašlali na strašně lákavou marketingovou návnadu („Naverbujte kohokoliv, koho uvidíte!“) a radši by vytvořili třeba stovku předem daných, zajímavých postav, které by do příběhu pasovaly.

Protože ono je sice fajn se procházet po ulici a zkoumat, koho byste si tak chtěli přidat do týmu, vážně jsme se u toho cítili, jako bychom hráli Pokémony, jenže valná většina běžných občanů nás stejně nemohla zaujmout, protože jejich schopnosti stály za starou bačkoru. Jakmile jsme si odemkli agenta, kterému se v kapse nadouvá pistole s tlumičem a jeho hodinky nepřátelům zkratují zbraně, vážně najdeme použití tady pro Jima McBaina, který umí rychle běhat?

Unikátnost jednotlivých postav a jejich schopností navíc zas tak moc nevynikne, protože každou z nich můžete obdarovat vybavením od DedSecu. Super, tak jsme na ulici naverbovali chlápka se zbrojním pasem, který vlastní legálně držené AK-47 (jak?!), ale když si do týmu najmeme starou babičku, můžeme ji klidně ozbrojit defaultním samopalem či pistolí a přidáme k tomu spiderbota, který při našem stylu hraní stejně zastane 90 % veškeré práce, ať už ho ze stínů řídí kdokoliv.

A to jsme se ještě nezmínili o samotných rekrutovacích misích. Nechme na chvíli stranou inherentní směšnost situace, kdy se stará babička vydá na nákup do supermarketu, vy zařídíte, že ji na kontrolních bodech přestanou obtěžovat otravní poskoci Albionu a ona se ze samé vděčnosti rázem stane kybernetickou teroristkou, která ty samé poskoky bez milosti střílí do hlavy. Hlavní problém je, že mise jsou zkrátka mdlé.

Působí jako ty nejtypičtější generické vedlejší úkoly: Prostě se někam nabouráte, něco vymažete nebo ukradnete, hra vám k tomu dá ten nejvágnější možný narativní kontext a šup, máte nového kamaráda. Mise to rozhodně nejsou nudné, protože v Legionu není díky kreativním sandboxovým možnostem nudné skoro nic, ale zároveň nenabízejí vůbec žádnou přidanou hodnotu a klidně by to mohly být jenom další náhodné otazníčky na mapě, které z povinnosti vyčistíte.

Šlo by to i bez novot

Pokud pro vás byl příběh ve Watch Dogs stejně vždycky jenom nechtěným přívěškem, pokud jste Aidena Pearce a partu sanfranciských teenagerů se zaťatými zuby protrpěli ve jménu zábavného hackování, možná je cesta, kterou se ubírá Legion, vlastně dobrou zprávou. Je to hra, která se, aspoň co se týče svého inovativního verbovacího systému, vůbec nesnaží skrývat, že je hrou. A protagonistu, který by uvěřitelně zapadal do jejího světa, obětuje na oltář mechanik.

My jsme ale z hlavního lákadla Legionu stejně zklamaní, jako jsme nadšení z prakticky všeho ostatního. Musíme ještě jednou zopakovat, že Londýn je úžasné hackerovo hřišťátko, zdroj nekončící plíživé kreativity, jenže... Jenže strašlivě nudní, nevyužití rekruti nás zkrátka štvou.

Ano, je to demo, nemůžeme vynášet žádné definitivní soudy, ale prorocky předpovídáme, že Legion nadchne jen a pouze ty hráče, kteří od nového systému, možná moudře, neočekávali příliš mnoho. Hráče, kterým stačí jediná revoluce: Ta, která padouchy nažene do Temže.