Warhammer: Vermintide 2

Verdikt
90

Větší, dravější, surovější, dynamičtější, propracovanější, bohatší. Zkrátka lepší. Hra, která ukazuje, jak má vypadat kvalitně provedené pokračování. Nejen, že se výborný základ hratelnosti od minula dočkal vybroušení takřka k dokonalosti, tvůrci též zapracovali na podpůrných mechanikách a systémech, kde bylo potřeba. Výsledkem je přepychová, krví zbrocená zábava.

Počítač

WindowsWindows

27,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Fatshark
Vydání: 8. března 2018
Štítky: multiplayer, first person, kooperace, fantasy, warhammer, akční

“Za Císařství, Sigmara a Kladivo,” volá templář Saltzpyre, když se pod jeho údery hroutí k zemi obrovitý válečník Chaosu a zem se barví černočernou krví. Pro oddaného imperiálního bojovníka je to poněkud hořkosladké vítězství, protože na místo poraženého zplozence nečistých sil stejně nastoupí šiky dalších a svět se bude dál blížit neodvratnému skonu společně s pochodem Archaonových vojsk. Vy si ale podobný moment budete moci vychutnat bez obav. A k němu stovky a stovky dalších, protože Vermintide 2 od studia Fatshark ve zprostředkování válečnické euforie exceluje. To ale není všechno.

Vermintide 2 je pokračování, jak má být. Povedené akční jádro jedničky zůstává zachováno, jen k němu přibyla ještě o něco vetší dynamika a syrovost plynoucí z většího počtu nepřátel a tedy ještě bezhlavějšího masakru. Tvůrci do jisté míry přepracovali systém získávání předmětů a eliminovali značnou část otravné role náhody skrze jednoduchý, ale účelný crafting. Přibyly i lehké RPG prvky, rozmanitější prostředí, které už není svázané jediným městem, a více druhů nepřátel, protože k původním krysákům se přidaly i hordy severských barbarů ve službách Nurgleho, pána moru a nákazy.

Bratři a sestry ve zbrani 

Hra je v jádru úplně to samé co první díl. Kooperativní fantasy akce viděná z pohledu první osoby, která na jednu stranu bojiště postaví záškodnicko-bojovnickou jednotku složenou ze čtveřice neohrožených reků, před ně jednu ze třinácti map, úkol poplatný zasazení (tedy většinou sabotáž či likvidace důležitého cíle) a do cesty náhodným stylem davy krvežíznivých protivníků. Souvislé vyprávění či silnou dějovou linku nečekejte, byli byste zklamaní.

Hrdinové jsou opět pevně daní, protože mají své příběhové pozadí, a nelze je tedy měnit, například nastavovat jim pohlaví a podobně. Pokud jste se tedy tentokrát těšili na bright wizarda s planoucím plnovousem, odejdete podruhé s prázdnou. Na druhou stranu to zase umožňuje postavám na sebe navzájem uprostřed bojového ryku pokřikovat, popichovat se a povzbuzovat se na mnohem důvěrnější úrovni, než kdyby na bitevní frontě stanul kvartet náhodných panáků.

Hra to využívá k prohloubení už tak vynikající warhammerovské atmosféry. Přesný rok se sice nedozvíte, tudíž není jasné, zda už Altdorf hoří a Archaon dorazil k Middenheimu, ale nálada konce světa je všudypřítomná a tíživá. Na ruiny dopadá prach, ve vzduchu se vlní zkáza a mezi rozbořenými domy bují Nurgleho zahrady hnusu a rozkladu. Občasný rozverný popěvek od trpaslíka či čarodějčina uštěpačná poznámka na adresu oddaného sigmarity Victora je jak jiskra naděje v temnotě a svým kontrastem ještě prohlubuje beznadějnou tíseň. Milovník Warhammeru bude u vytržení.

Výjimka by se ovšem našla, a to v podobě elfky Kerillian. Ano, warhammerovští elfové bývají vůči ostatním rasám přezíraví a povýšení, ale je rozdíl mezi dobrosrdečným hašteřením ostatních a neustálým proudem otravných urážek, které hrdinka vypouští, kudy chodí. Chvíli se to dá snést, ale když ani po dvaceti hodinách nezavře ústa a během mise zahlásí sto jedovatých žvástů, leze to nervy jak z donucení sedět na pivu s všeumělem, který na cokoliv, co řeknete, reaguje tím, že to zná líp. Člověk se nakonec přistihne, že je vlastně docela rád, když elfku konečně zařízne skavení zabiják. Bylo by fajn, kdyby šlo její komentáře jednoduše vypnout. Pardon, Kerillian.

Patnáct možností

Ansámbl pěti hrdinů vypadá, že zůstal od minula stejný, ale to platí jen na první pohled. Ten druhý už odhalí vítané změny. Každý má totiž nově na výběr tři kariéry, které otevírají úplně nové možnosti a herní styly. Lze si tak vybrat, jestli chcete trpaslíka Bardina s kuší, nezničitelného (pokud ho umíte zahrát, že) ironbreakera či, sláva nazdar, bojovým šílenstvím a vidinou důstojné smrti posedlého slayera. Dle vlastní chuti a nálady můžete hrát čarodějku Siennu jako mašinu na metání smrtícího ohně či třeba bojovnici na blízko oděnou v plamennou zbroj a podobně.

Výbava a druhy zbraní jsou též znatelně rozmanitější, což poskytuje další cesty k nalezení a vytříbení vlastního herního stylu. Nutno ale poznamenat, že rovnováha mezi jednotlivými specializacemi není úplně stoprocentní. Bez chození kolem horké kaše, na nižší obtížnosti to je jedno, ale jakmile jde do tuhého, zmiňovaného slayera například skoro nepotkáte.

A není se moc čemu divit, hrát za něj je totiž daleko náročnější než za ironbreakera, kterému jeho runová zbroj z gromrilu (tedy meteorického železa) poskytuje mnohem větší prostor pro chybu. Tedy, ne, že by to snad za oholeného řezníka s dvěma sekerami a pěnou u úst nešlo, ale musíte se soustředit až k prasknutí, protože dost často stačí jediná špatně odhadnutá situace a zuřivec padá k zemi. Na druhou stranu, pokud se za slayera daří, dostane se do zabijáckého transu nejen trpaslík, ale pořádnou adrenalinovou pumpu obdržíte i vy za monitorem, což za to rozhodně stojí.

Vzdor skonání světa

Bitevní vřava je neuvěřitelně pohlcující. V samotném centru řeže pomalu ani nevidíte přes cákance krve, těla létají vzduchem, ruce brní od ocelových nárazů, ryk a řev duní do uší. Do toho burácí trpasličí smích, když chválí čarodějku za explozi, co potrhala na kusy desítky krys, aby se pak sám vousáč vrhl vpřed a smetl stranou druhou vlnu útočníků širokým švihem obouručního kladiva. Symfonii smrti doplňuje lovec Saltzpyre, který plní za ohlušujícího třeskotu ručního kanónu vnitřnosti z druhé strany přibíhajících seveřanů rozžhaveným olovem.

Nastoupí skvadra obrovitých, do nečistého železa zakutých válečníků chaosu. Kruber vyšle rychlou modlitbu Taalovi, a Bardin se s výřikem cíleným na samotného Grungniho zapře jako skála, o kterou se rozbije příliv. Chybí snad už jenom Thorgrim, který by na pozadí celé scény předčítal z Knihy. A pokud nemáte ponětí, o čem to proboha mluvíme, vězte, že by se předchozí óda dala shrnout do prostého „hraje se to parádně“.

Uskoč a bodni

Herní mechaniky jsou v jádru poměrně spartánské. Každý hrdina (krom slayera, ten bojuje pouze tváří v tvář) má k dispozici jednu zbraň na blízko a jednu na dálku. Zblízka může útočit rychlým výpadem či pomalejším, většinou plošným útokem. Všechny střelné zbraně disponují primárním a sekundárním režimem palby. Každý hrdina dovede uskakovat, blokovat a odstrkávat menší nepřátele z bloku, ale samozřejmě s rozdílnou silou. Poslední položkou v repertoáru je pak jeden pasivní a jeden aktivní skill pro každou kariéru. Toť vše.

Na papíře to možná nezní jako kdovíjak bytelný základ pro zábavnou hratelnost, ale opak je pravdou. Zejména při hře na vyšší obtížnosti, kde už je možné střelbou zranit i spolubojovníka a pár zásahů od nepřátel vás pošle na onen svět, je podobná hloubka mechanik naprosto ideální k tomu, aby měl hráč plné ruce práce, ale zároveň se necítil zmateně. Aby nemohl selhání svádět na hru, jinými slovy.

Je potřeba si neustále uvědomovat, kde stojíte, jak jsou na tom ostatní, kdo vám běží do zad. Všimnout si v davu běžných nepřátel některých speciálních jednotek a co nejlépe reagovat na hrozbu, kterou představují. Zásah chaotitovým granátem od krysy, které jste si nevšimli, po němž méně zkušená parta zpanikaří, se totiž klidně může rovnat selhání celé výpravy. Kdy hodit zápalnou bombu, kdy použít dovednost, zda se pokusit obtížného protivníka dorazit či ho radši zkusit oběhnout a oživit padlého druha, to jsou všechno rozhodnutí, která jsou klíčová pro úspěch mise. Je ale nutné je činit ve zlomcích vteřiny, takže o vzrušení je postaráno.

Slasti a strasti 

Pravda, selhání může čas od času působit trochu nefér kvůli náhodnému rozložení nepřátel. Jinak řečeno, chytit zrovna nějakého menšího bosse někde ve stísněných prostorách, ideálně ještě se zabijákem v zádech, který v nestřežené chvíli popraví jednoho z hráčů, je na rozkousání klávesnice. Ale i když mise dopadne neslavně, začnou pak přicházet nápady, jak by situace bývala šla vyřešit. Pozdě, ale přeci.

Hlavní ale je, že i přes hořkou pachuť jsou prohrané bitvy stále zábavné, protože samotný boj je ve Vermintide 2 jednoduše fantastický. Fyzika je nastavená ideálně, těla nelétají komicky jak při měsíční gravitaci, ale zase je pořádnou ranou odmrštíte dost na to, abyste cítili váhu v každém švihu zbraně. Prohry jsou díky tomu snesitelné a vítězství, obzvlášť třeba po nervydrásajícím závěru a úniku o nejtenčí chloupek, jaksepatří euforická. V takových chvílích by člověk skoro věřil, že i ten Karaz-a-Karak by nakonec nějak šlo ubránit.

Repertoár nepřátel je daleko bohatší než v předchozím dílu. Za to je samozřejmě třeba lehce ironicky děkovat zmiňovaným Nurgleho seveřanům a válečníkům chaosu, ale i původní skaveni se dočkali nových jednotek. S rukou na srdci je však potřeba prohlásit, že to pořád ještě není stoprocentně to pravé ořechové, ta vysněná Warhammer fiesta.

Zelenokožci se, doufejme, ukážou třeba do třetice, ale i samotný Chaos by nabízel daleko víc možností. Jistě, pokřivený, zvrhlý a o rozum připravený hédonismus v Slaaneshově režii by se do kooperativní řežby přenášel dost obtížně, ale co například sluhové Khorna? Nebo Vladova nepředvídatelná armáda nemrtvých?

Váleční čtenáři

Do Vermintide 2 přibyly RPG prvky. Každá postava má koeficient síly, který musí být na určité úrovni, aby se hrdina mohl přihlásit do her na vyšší obtížnosti. Toto číslo je určené částečně levelem charakteru, ale hlavně nasazenou výbavou v celkem pěti slotech. Samozřejmě to také znamená, že čím máte vyšší level, tím se boj a průchod misemi stává snadnější. Není ale potřeba láteřit a spílat vývojářům, protože spektrum obtížností, které hra nabízí, bez problémů uspokojí všechny – od občasných hráčů až po pravé Sigmarovy šampiony.

Náročnost a samozřejmě i následnou odměnu ještě ovlivňuje mechanika, kterou si možná pamatujete z předchozího dílu, ačkoliv i ta se dočkala obměny a obohacení. Jedná se o sbírání knih. Jsou tu nově dva druhy. Jednak klasické svazky, co zaberou místo pro léčivý předmět. Dále grimoáry, které si uzmou prostor určený podpůrným lektvarům, ale hlavně sníží maximální život party o třetinu.

V každé misi jsou dva a jejich účinek se sčítá, takže je jistě jasné, jak moc dokáže rozhodnutí sebrat oba ovlivnit a ztížit celou úroveň. Podstoupení tohoto dobrovolného rizika je ale samozřejmě v případě vítězství po zásluze odměněno. Nakonec tedy závisí jen na úvaze skupiny, na kolik si troufne, respektive jak moc touží po co nejblyštivějším ohodnocení své snahy.

Mlátič? Tank? Mlátící tank?

Druhý RPG aspekt, který stojí za zmínku, jsou talenty. Hra nabízí klasický dovednostní strom, z nějž jednou za pět úrovní vybíráte vždy ze tří dostupných pasivních talentů. Jde o další příjemný způsob, jak si postavu ještě víc uzpůsobit preferovanému stylu hraní. I zde by si ale rovnováha zasloužila ještě trochu přeleštit, protože čas od času narazíte na volby, z nichž je třeba jen jediná použitelná.

V některých případech není ideální ani samotné rozložení talentů. Třeba ohnivá Sienna se při kariéře pyromancera dokáže proměnit v takový stroj na smrt, že by si i Vesuv radši šel stoupnout do kouta, ale opravdu naplno to jde až s talentem na pětadvacáté úrovni, který jí umožní ventilovat magický přetlak pomocí aktivního skillu. Může pak metat oheň v podstatě bez přestávky, zatímco do té doby musíte po chvíli kouzlení přepínat na meč či palcát a čekat, dokud čarodějka „nevychladne“. Jinak řečeno, hra vás přinutí pětadvacet úrovní (klidně dvacet třicet hodin) hrát postavu, u níž máte pocit, že nevyužíváte její plný potenciál, a to nelze prohlásit za zrovna učebnicový design.

Nic pro sólisty

Nikdo si zajisté samým překvapením neupustí do klína hrnek s kávou, když se dočte, že kooperativní akci je potřeba hrát v kolektivu živých spoluhráčů. Platí to samozřejmě i zde, protože zejména na vyšší obtížnosti nemáte sebemenší šanci, pokud si nebudete správně krýt záda. Jak už to v žánru bývá, s kvalitou party úměrně roste i kvalita zábavy, a vůbec nejlepší je si najít stálé kolegy a přizpůsobit si navzájem i styl hraní.

I pokud takovou možnost nemáte, najít náhodné spoluhráče trvá pár vteřin, takže se není čeho bát. Ačkoliv je to samozřejmě do jisté míry loterie, jelikož nikdy předem nevíte, jak kvalitního spolubojovníka vám hra přidělí. Pokud nicméně na ostatní nemáte absolutně náladu (všichni známe takové chvíle), nabízí se i možnost vytvořit privátní hru s počítačem ovládanými boty.

Je potřeba přiznat, že jejich umělá inteligence a schopnost reagovat na situaci se od prvního dílu posunuly mílovými kroky. To znamená, že jsou občas dokonce i celkem použitelní, nepostávají tupě opodál, dokud nevykrvácíte a podobně, což byla v jedničce jen jedna z libůstek, které boti páchali na denním pořádku. Naopak se vás snaží krýt, pomáhají s léčením a v rámci možností dokonce i používají dovednosti, když se to hodí.

Kolem a kolem si tedy zaslouží palec nahoru. Až na jedno celkem nepochopitelné vývojářské přehlédnutí. Totiž přetrvávající nemožnost poručit botům, co mají sebrat. Na grimoár budou zírat husa do lahve, ale nevezmou ho, i kdybyste se kolem nich nakrásně na hlavu stavěli. Běžné knihy sice sbírají, ale bůhvíproč vždy upřednostní léčivé předměty, a to i na úkor odhození svazku, který do té doby nesli.

Budete-li tedy chtít dojít misi s boty a donést alespoň všechny tři knihy, pravděpodobně se nevyhnete tragikomickým situacím, kdy se třeba jako správní flagelanti budete muset sami odpálit do povětří, aby na vás bot použil lékárnu a konečně popadl do pracek tu zatracenou bichli. Řešení je nicméně nasnadě. Hrajte s živými lidmi, stejně je to daleko lepší zábava.

Bedny

Možná jste zaznamenali (neinformovanou a zcela zbytečnou) vlnu nevole, která se vzedmula, když vyšlo najevo, že předměty ve Vermintide 2 získáváte z krabic. Ano, je tu něco jako lootboxy, a to v momentální náladě hráčské obce evidentně stačí na to, aby se spustil ohnivý déšť. V tomto případě to ale vážně není potřeba.

Po každé úspěšné výpravě dostanete bednu se třemi položkami. Pokud jsou mezi nimi zbraně, budou vždy pro postavu (nikoliv specializaci, pozor na to), na které jste krabici otevřeli. Číselné hodnoty statistik dále pokaždé odpovídají nejvyšší úrovni postavy na účtu. To znamená, že pokud máte třeba trpaslíka na levelu 30 a otevřete první truhlu na level 2 lovci čarodějnic, dostanete pro něj předměty, jako kdyby sám měl třicátou úroveň. Jediné omezení spočívá ve zvolené obtížnosti, protože například truhly za vyhrané mise na tu nejlehčí nikdy nebudou obsahovat předměty se silou vyšší než 100.

Postupné vybavování se a lootovací progres je tak potřeba absolvovat jen na jedné postavě, všechny ostatní oblečete v podstatě okamžitě, což odstraňuje obrovskou porci potenciálního grindu. Šance na vyšší kvalitu výbavy (znázorněnou klasicky barvou), od které se odvíjí počet sekundárních statistik, pak záleží na výkonu party během hry.

I takto nastavený systém by velkou měrou závisel na náhodě a hrozila by tedy frustrace, kdyby krabice delší dobu odmítaly vydat kýžený artikl. Naštěstí je ve hře ještě crafting. Nepotřebné předměty lze rozložit na materiály, z nich pak stvořit konkrétní kusy výbavy, a ty následně za stejné suroviny vylepšit klidně až oranžovou úroveň. Celý systém je prostý náhody a máte jistotu, že po určité době zkrátka a dobře budete mít výzbroj, kterou chcete.

Ve Vermintide 2 nejsou žádné mikrotransakce ani zkratky, všechno je třeba získat pěkně postaru. Hraním. Jistě by mi vyloženě nevadil trochu větší výběr předmětů či malinko nápaditější speciální schopnosti zbraní oranžové kvality, ale systém lootu a itemů je i v současné formě naprosto bezproblémový, dostatečně motivující a funkční.

Běželo to dobře

Na technické problémy jsme při hraní nenarazili, ačkoliv zběžný pohled na fóra odhalí, že se jednalo dost možná o štěstí. Množí se stížnosti na zabugovanou poslední misi či na padání hry, obojí se nám však vyhnulo. Zřejmě největší problém tak představuje klasická dávka nadávek, když se odpojí hráč, který zrovna hostuje instanci. Hra se sice pokusí hostování přehodit na jiného člena party, ale to funguje nejspíš podle skvrn na slunci. A když už se proces jednou za čas podaří, nezřídka musíte misi běžet od začátku, což je přesun poněkud z deště pod okap. Tvůrci nicméně chystají dedikované servery, a upřímně, čím dříve dorazí, tím lépe.

Grafika Vermintide 2 není z těch, které by člověk dával za příklad moderního technologického klenotu, ale i s vcelku průměrnými texturami a běžnou kvalitou modelů dokáže hra kouzlit působivé scény, k čemuž používá oblíbené berličky v podobě dobrého nasvícení a částicových efektů. Co naplat, funguje to.

Optimalizace je výborná, na konfiguraci i7 7700k + Titan X jsme ve 4K na plné detaily nezaznamenali hodnotu fps nižší než 70, a to i v nejlítější řeži. Jediná výjimka je okamžik, kdy vás zasáhnou zelené chaotitové plameny, obrazovka se tak kompletně zaplní částicovým efektem a snímková frekvence se propadne. Nestává se to však tak často, aby to nešlo odpustit.

A co těch devadesát?

Hra tedy není po všech stránkách dokonalá. Rovnováha hrdinů i talentů je spíš na půl cesty a stejně jako v případě jedničky, endgame v podstatě chybí. Jakmile odemknete všechny postavy a proběhnete celou sadu misí na vysokou obtížnost, máte „dohráno“. Hodily by se například alespoň nějaké online žebříčky, aby člověk mohl soutěžit. Přídavná motivace dostat se třeba mezi stovku nejlépe vybavených hráčů či sto nejrychlejších skupin v té a té mapě by rozhodně byla příjemným bonusem. V současném stavu hry se totiž z racionálního úhlu pohledu důvod pokračovat dál od jisté chvíle celkem vytrácí.

Jenže krom suché racionality také existuje pocitová stránka věci. A ačkoliv je bez debat, že omáčka okolo hratelnosti ve Vermintide 2 se sem tam neobešla bez šmouh, faktem zůstává, že se zkrátka jedná o titul, který je fenomenální zábava hrát. A to je přeci Eldorado. Když něco dokáže hratelností strhnout natolik, že se zkrátka těšíte z práce domů, abyste to mohli spustit. Když vás zvládne přenést do těch úžasných let bez zodpovědnosti, kdy jedinou starostí bylo odhodit tašku se všemi učebnicemi a pracovními sešity někam do dáli a ponořit se do jiných světů.

Ačkoliv se nakonec potenciál lehce vyčerpá, mapy okoukají a motivace vyšumí a zeslábne, dojde k takovému stavu po desítkách hodin krví nasáklé radosti, kterou si vychutná každý milovník kvalitních akcí. Pokud se navíc ještě k tomu počítá mezi fanoušky Warhammeru, bude u toho vyloženě slintat blahem. A i poté, když už hra nebude mít sílu zabavit od úsvitu až do noci, zůstane vynikající prostředek k hodině či dvěma kosti lámajícího oddychu jednou za čas. Krom toho – tvůrci také chystají přídavný obsah, bude tedy proč se vracet tak či tak. A třešnička na dortu: Tohle všechno vás (momentálně) přijde na až podezřele přátelských osmadvacet eur. Není co řešit.