Uncharted 2: Among Thieves

Verdikt
92

Strhující, velkolepá, nádherná. Ačkoliv třebas nemá hloubku některých jiných výjimečných her, po stránce zážitku jde o jeden z vrcholů v rámci žánru. Těžko si představit člověka, který by si ji neužil nebo ji dokonce dokázal odložit bez dohrání. Určitou přímočarost a jednoduchost plně vynahrazuje propracovanost a atmosféra. Pokud byste si měli zahrát na PlayStation 3 jen několik málo her, jedna z nich by rozhodně měla být Uncharted 2.

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

$9,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Naughty Dog
Vydání: 16. října 2009
Štítky: 3rd person, dobrodružná, uncharted, adventura, akční
Uncharted 2 se po stránce konceptu zcela drží původního dílu. Hlavní menu dokonce obsahuje stejnou ústřední skladbu (byť nově nahranou), což ale na druhou stranu dělají i filmy s Indiana Jonesem. Po zhruba minutovém loadingu (hra se vůbec neinstaluje na harddisk) následuje tradičně skvělé filmové intro (před-renderované v engine hry), které zcela plynule přejde do samotné hry. 

Rozjezd

Obsahuje přes dvacet kapitol (nebo úrovní, chcete-li) a je celkově zhruba o třetinu rozsáhlejší, než jednička: tento dojem ještě zesiluje fakt, že budete více cestovat a prostředí i příběh jsou mnohem pestřejší. Přesto (v závislosti na obtížnosti či na tom, jak moc se rozhlížíte, plížíte a hledáte skryté poklady) je možné hru dohrát zhruba za dvanáct až patnáct hodin.

Uncharted 2 dá od začátku najevo, že hnacím motorem bude kvalitně postavěný příběh – úvodní kapitola je totiž pasáž, vytrhnutá zhruba z poloviny hry – zatímco se Nathan Drake, váš hrdina, sbírá po očividně spektakulární havárii a hledá cestu ze zdemolovaného vlaku, postupně mu před očima (formou vsunutých filmových sekvencí) probleskávají vzpomínky na zápletku, kterou jeho cesta začala. Tyto jsou přitom vtipně navázané na jeho současnou situaci (např. filmová sekvence končí jeho úsměvem v minulosti a hláškou „to bude v pohodě, co by se mohlo pokazit?“ a následuje návrat do současnosti, kde se zkrvavený Nate válí na zemi po tlakové vlně od výbuchu).


Po prvních dvou kapitolách plných časových posunů a flashbacků nicméně naskočíte do plynulé příběhové linie, která se nepřetržitě podobá divokému hollywoodskému blockbusteru - s jedinou klidnější pasáží, kde budete moci na chvilku vydechnout. Pokud nebudete hru chtít dohrát naráz, mírumilovná vesnice v horách bude vaše jediná šance udělat si v hraní pauzu do příštího dne; nikde jinde se dost dobře nemáte šanci odtrhnout.

Deja vu

Hra dodržuje šablonu nastavenou prvním dílem. Týká se to samozřejmě také hratelnosti, byť její dávkování a celkový spád hry jsou ještě mnohonásobně zdařilejší. Takže jde opět o 3rd person akční adventuru, zapadající někam mezi Resident Evil a Tomb Raider. Poměr jednotlivých složek hratelnosti je zhruba 50% akce, 30% plošinovkování/šplhání/skákání/navigace a 20% puzzle typu „nastavte schovanými/hůře dostupnými pákami obří sochy do určité formace, aby se otevřely dveře“.

Pokud jde o akci, je na vás, zda střílíte nebo jdete pěstmi tělo na tělo. Stejně tak můžete velkou část hry zvládnout tichým „stealth“ stylem, nicméně podobně jako v Metal Gear Solid vás k tomu hra nenutí (pouze vás za to odměňuje: při stealth zabití „vypadávají“ z nepřátel lepší předměty, jako např. granáty). Každopádně rychlé a zákeřné Natovy útoky zezadu navíc dobře vypadají a jde o velmi efektivní způsob, jak pročistit nepřátelské území ještě předtím, než padne první výstřel.

Kapitolou samou pro sebe jsou strhující pasáže honiček, např. na vlaku, mezi vozy uhánějícího vojenského konvoje nebo uvnitř hroutící se budovy (to vás potká několikrát) – tyhle sekvence jsou prostě jako vystřižené z letního hollywoodského blockbusteru, přičemž celkem pravidelně se během nich zásadním způsobem plynule mění herní prostředí a scenérie.

U plošinovkové/navigační části hry si možná postesknete, že je striktně lineární – vždy existuje jen jedna cesta dál, jde pouze o to ji nalézt. Na druhou stranu je díky tomu tato cesta dokonale připravena a udržuje si spád (propadávající se podlahy apod.) – prostě jde o průchod filmovými kulisami podle scénáře. Puzzle jsou ozvláštněné především tím, že pro jejich řešení musíte otevřít Natův deník a hledat nápovědy v jeho poznámkách, fotografiích a náčrtcích. Mimochodem, v deníku jsou i různé Natovy vtípky, což je jeden z obrovské záplavy chytrých detailů, kterými hra doslova přetéká a ožívá.

Nate a jeho kumpáni

Jestliže příběh o hledání ztraceného pokladu Marca Pola (odehrávajícím se zhruba rok po událostech prvního dílu) je sám o sobě poněkud stereotypní a předvídatelný (byť se dočkáte i mírného nadpřirozena, podobně jako v jedničce), jeho postavy jsou naprosto brilantní a jedinečné. Nate sám je znovu neskonale zábavný svým humorem (např. komentář „je škoda na něčem tak pěkném sedět“, když pomáhá své parťačce zespodu vylézt na vyvýšený žebřík), ale kromě toho je tentokrát i lidštější díky určitým morálním volbám a svědomí, které během příběhu prokáže.

Stejně zajímavé jsou i obě ženské protagonistky, nová drsná lovkyně pokladů Chloe a mírně upjatá novinářka Elena z minulého dílu. Mezi nimi a Natem samozřejmě vznikne zajímavý milostný trojúhelník a vše se párkrát zkomplikuje díky zradě či hře na obě strany. 

Wow faktor

Při vší té designové a hratelnostní symfonii stále zůstává jeden aspekt hry, který neustále přebíjí všechny ostatní dojmy: totiž efekt otevřených úst a vytřeštěných očí. Tuhle nádheru netvoří jen mimořádná dohlednost nebo přehršel speciálních efektů se světlem, vodou či sněhem. Je to také zásluha pečlivého sladění barev a vysoké míry unikátních detailů, jako jsou třeba drobné předměty v jednotlivých místnostech.

V této souvislosti zamrzí, že zvuková stránka hry (efekty, nikoliv velkolepá orchestrální hudba) zdaleka není tak detailní a propracovaná. Že by to bylo zaměřením veškerého výkonu na vizuál a jeho (dokonalou) plynulost? 

S chladnou hlavou

Po dohrání bude hodně dlouho trvat, než z vás opadne adrenalinové vytržení a celkové nadšení. Hra skutečně funguje jako velkorozpočtová hollywoodská jízda, ohromující, dravá a pohlcující. Nicméně až bude po všem, možná se někteří zamyslí nad tím, že Uncharted 2 vlastně nepřináší po koncepční stránce nic nového. Někoho třeba zamrzí finále, které není nějak mimořádně vypointované ani emotivní, spíše předvídatelné a „odpovídající“.

Nic z toho ale nedokáže zkalit vynikající celkový dojem. Hra takto výpravná, geniálně „dávkovaná“ a detailně propracovaná se vidí jednou za několik let. V případě PS3 jde celkem bez diskuze o jeden z nejsilnějších titulů.