Tokyo 42

Verdikt
70

Futuristické Tokio je krásné a stylové město. Nabízí povedený stealth, bohulibou svobodu a výbornou atmosféru. Jen škoda zmatků způsobených kamerou, které dokážou při přestřelkách nepříjemně zavařit.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Konzole

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: SMAC Games
Vydání: 31. května 2017
Štítky: kyberpunk, sci-fi, indie hra, stealth, akční

Kdyby vám někdo nabídl pilulku nesmrtelnosti, nebylo by moc o čem přemýšlet, že? Horizonty se otevírají, přichází záplava nepřeberných možností, konec základního lidského strachu. Ve futuristické japonské metropoli je podobný medikament opravdu k mání, ale samozřejmě nic není, jaké se na první pohled zdá být. Nevšední lehce kyberpunková akce Tokyo 42 vám o tom povypráví.

Rozkošná dekadence

Tokyo 42 má své mouchy, ale pokud v něčem exceluje, je to bezesporu zpracování a vykreslení prostředí. Město je vyvedeno v libých pastelových barvách, působí uhlazeně a elegantně. Kam se podíváte, tam spatříte nějaký experiment pokrokové architektury, konstrukce ze skla a plastu, pyšně se tyčící ve své prosluněné ladnosti. Ulice mají výbornou náladu, která navíc vytváří parádní mix kyberpunkového futurismu s moderní východní stylizací.

To znamená, že na vás na každém rohu kynou tradiční maneki neko, ulice přetékají rozkošnými obchůdky jak ve skutečné Akihabaře, a každá druhá budova se jak klenoty honosí digitálními cedulemi, ze kterých tajemně pomrkávají nápisy v kaně a kandži. Ty mimochodem občas dávají i smysl, ačkoliv jeden z nejčastěji se vyskytujících billboardů hlásí "převelice zajímaví lidé", což tedy zní malinko bizarně.

Zní to jak ulepená koupel v cukrové vatě, že? Na jednu stranu ano, ale hra také zajímavě pracuje s konceptem lékařsky ordinované nesmrtelnosti. Když mizí prapůvodní strach našeho druhu, tedy hrůza ze smrti, samozřejmě se musí uvolnit i mravy. Ačkoliv zde nenarazíte přímo na nějaké vyšinuté bakchanálie, úbytek ceny života je zřejmý, což dává celkovému vyznění příjemně mrazivý podtón. Tokyo 42 je zkrátka místy lehce humorná, ale hlavně zatraceně kawaii dystopie.

Příběh sám o sobě zrovna dvakrát průrazný není, ale to nijak moc nevadí, protože kde selhávají slova, nastupují jiné formy komunikace. Přitažlivé provedení prostředí lehkou plytkost scénáře vynahrazuje. Krom toho je zřejmé, že se od hráče spíše čeká prozkoumávání města a řešení postranních úkolů, protože samotná hlavní linka je poměrně krátká a v pohodě se dá proběhnout za necelé odpoledne, když nepočítáme možné záseky způsobené obtížností. Vyzobáváním nepovinného obsahu ale není problém strávit klidně dalších dvacet hodin.

Hrátky s mečem

Na konto očekávaného vyznění hry se často objevovaly příměry, za kterými původně stáli sami tvůrci. Ti totiž své dílo označili za mix Syndicate a prvního GTA. S tím však nelze zcela souhlasit. Ano, v časté absenci morálky a zaměření na zápolení korporací by se opravdu paralely k Syndicate najít daly, ale pokud se budeme bavit o hratelnosti, působí Tokyo 42 spíš jako potomek trojrozměrné Hotline Miami a zjednodušených Commandos.

Místo zeleného baretu se sice oháknete tak možná do růžového, ale jinak je stealth hratelnost v úplném základu podobná, ačkoliv značně zjednodušená. Nepřátelé slyší pouze střelbu, nikoliv vaše kroky. Vidí jen vás, nikoliv mrtvoly nebo smrt svých druhů. Vy zase na oplátku nemůžete strážné nijak odlákávat nebo je nutit odvracet pohledy - všechno plížení spočívá v načasování, rychlosti a přesnosti pohybu. K dispozici také budete mít okouzlující možnost se stiskem tlačítka náhodně přeměnit na někoho jiného, což samozřejmě řádně zamotá hlavu případným pronásledovatelům.

Přidejte fakt, že po budovách a veškerých jejich výstupcích či architektonických prvcích můžete zcela volně chodit i skákat, a výsledek je jasný - napínavá zábava na výstavně vyvedeném hřišti. Bleskově proklouzávat uličkami, když se zrovna dva hlídači otočí, vznášet se po střechách nad jejich hlavami a sestoupit na ně shůry s napřaženým mečem, krčit se uprostřed nepřátelského území za vývodem větrací šachty a vyhlížet oběť pro své ostří. To vše zvládne přinést příjemný adrenalin a dobré zadostiučinění, když se věc podaří. Plížení je kolem a kolem mnohem dynamičtější a chtělo by se říci akčnější než v případě tradičních čistých stealthovek, což je trochu nezvyk, ale funguje to dobře.

Nevidím!

Hra není úplně dobře vyleštěná, pár technických nedostatků by se našlo - občas nezmizí upozornění, které zmizet mělo, automat na ukládání čas od času nefunguje vůbec, párkrát možná narazíte na neviditelné stěny a podobně. Jsou to však prkotiny ve srovnání se skálou úrazu, kterou je práce s kamerou v kombinaci s mířením.

Ono to na pohled vypadá fantasticky. Svět si můžete otáčet snadným stiskem dvou kláves, díky tomu si ho krásně prohlédnete, působí to dynamicky a efektně. Jenže jsou to běžecké tretry, jejichž tkaničky si sám atlet svázal dohromady. V praxi hra zkrátka zakopává o zpracování vlastního papírově dobrého nápadu. Tokio je metropole plná vysokých domů. Budov, co se ani maličko nezprůhlední, když za ně zaběhnete. To logicky znamená, že není nouze o situace, kdy prostě z žádného úhlu, co kamera nabízí, není vidět buď na vás nebo na nepřítele, a v nejhorším případě na nikoho.

Pamatujete, jak byla Hotline Miami 2 daleko otravnější než jednička, protože postava co chvíli umírala na zásahy skrz okna od vojáků, co jste ani netušili, že tam jsou? Přesně takhle se v Tokyo 42 hraje nemile velké množství přestřelek. Mnohdy není jasné, kdo kde je, kdo vás může vidět, kdo je za stěnou, kdo nahoře, co je v cestě, co zasáhnete, a o co jste se to za tím rohem sakra zasekli. Nepřátelé jsou vždy ve výrazné přesile, míří v podstatě neomylně, zatímco vy za hromového klení zmateně kvedláte kamerou při pokusech někam vidět, někam mířit a ještě u toho něčemu uhýbat, a to samozřejmě pravidelně končí trapnou smrtí.

V případě, že jde situace řešit stealthem, problém mizí. Tam je totiž vždy čas si pohled nastavit, jak je potřeba, ale dojde i na řadu povinně střeleckých situací. Garantujeme, že po dvacátém selhaném pokusu, z nichž alespoň deset dopadlo bledě proto, že jste prostě neviděli, kam střílíte, už by se ve vás zábavy nedořezal. Tokyo 42 by byla i normálně pekelně obtížná, což by ovšem nebylo nic špatného. Designové selhání v oddělení kamery ji ale někdy posouvá až někam k hranicím samoúčelné frustrace, a to už za pozitivum pochopitelně považovat nelze.

Dobré, ale s výhradami

Možnost, jak otravu z nepřehledné střelby vytěsnit, existuje. Stačí zakleknout za zídku, uchopit odstřelovačskou pušku a dát si na čas. S trochou štěstí protivníci akceptují souboj na dálku, také zapadnou do krytů, a pak konečně vypukne zábava, protože máte čas si kameru v pohodě seřídit a častovat se s nepřátelskými střelci střídavými sprškami olova a laserů. Vyhmátnout přesnou kulkou právě ten moment, kdy se nepřátelský soldát pokouší přesouvat mezi kryty, a bez milosti ho poslat k zemi, je fantastický pocit.

Hrstka hloupě navržených scén a nelogicky nastavovaný závěr do jisté míry kazí dojem. Stále je ale řeč jen o menší části celku, tudíž to neznamená, že by snad Tokyo 42 jako taková vůbec nestála za pozornost. Je radost se na ni dívat, má parádní atmosféru a většina misí jde řešit potichu nebo ostřelovačkou, což skýtá kvalitní povyražení. Pochvalu si zaslouží i rozmanitý nepovinný obsah, který nabízí mise na motorce, závody, parkour, ostřelovačské úkoly, doručování balíčků, provokování válek gangů, skákání po vznášejících se autech nad propastí jak z Pátého elementu, trestání sprejerů katanou (jak taky jinak) a bůh ví co ještě.

Obrníte-li se tolerancí a překousnete při vynuceně akčních pasážích občasné trampoty s kamerou a z nich pramenící přepálenou obtížnost, neodejdete s prázdnou. Zbytek hry se vám totiž za vaši trpělivost odmění sympaticky pestrým obsahem, povedeným prostředím a v konečném součtu i příjemnou zábavou.