The Way

Verdikt
70

Poklona klasickým plošinovkám, zejména těm vzešlým z pod rukou Érica Chahiho, která oplývá výtečnou atmosférou, skvělým výtvarným stylem a nelítostnou obtížností. Ta sice k podobným hrám patří, zde se ale někdy dostává za hranu kvůli problémům s ovládáním a zbytečnému backtrackingu. Pokud se však do hraní vrhnete obrněni potřebnou dávkou trpělivosti, The Way dokáže i přes své nedostatky velice dobře zabavit.

Počítač

WindowsWindows

14,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

14,99 €Steam

LinuxLinux

14,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Puzzling Dream
Vydání: 20. května 2016
Štítky: 2d, arkáda, pixel art, retro, plošinovka, akční, logické

Ztráta milované osoby je jednou z nejhorších věcí, které kdy může člověk zažít. Tom, hrdina plošinovky The Way, má nicméně štěstí - pokud se to tedy tak dá vůbec říct. V jeho světě totiž existuje mizivá naděje, že se se svou zesnulou ženou ještě setká. Cesta na cizí planetu v honbě za mytickým ztraceným městem, které ukrývá tajemství nesmrtelnosti, bude ale strastiplná.

Putování začíná v jaksepatří makabrózním duchu, když společně s protagonistou vykopete čerstvý hrob a odnášíte si skořápku své milé domů, kde už ji čeká možná navěky jen objetí hibernační kóje. Scéna dýchá hutnou atmosférou, po zádech běhá mráz. Hrdina se však nechystá úchylně strávit zbytek svých dní s mrtvolou v bytě. Má jiný plán. Opatrnost hází za hlavu, krade vesmírnou loď a vydává se na tajemnou pouštní planetu.

Neletí naslepo. Jde o písečný svět, kde kdysi pracoval na nadějném výzkumu jako člen vědeckého týmu. Však to také bylo právě zde, kde se poznal se svou milovanou. Společně zkoumali dávno zaniklou civilizaci a snažili se potvrdit zkazky o skrytém chrámu věčného života. To se však nepodařilo a projekt byl ukončen. Tom se ale naděje nevzdává. Ne teď, když už žádnou jinou nemá.

Vzory srdci blízké

Tvůrci otevřeně přiznávají inspiraci velikány žánru, jako jsou například Another World, Flashback či Heart of Darkness. Skrze velmi silnou atmosféru se specifickou sci-fi příchutí se vzorům dokonce povážlivě přibližují. Hratelností, která se sestává z velké většiny z řešení rébusů, sice místy taky, ale řadu opravdu skvostných chvil povážlivě sráží několik pořádných přešlapů.

The Way přivinula předky ke svému pixelatému srdci se vším všudy a s hráčem se, přesně podle učebnic ze staré školy, vůbec nemaže. Pořádně hutná obtížnost klepne přes prsty hned od začátku. Již v první úrovni dokáže pěkně přituhnout, ale ve srovnání s tím, co na vás hra vybalí v pozdějších částech, jde jen o slabý odvar.

Představte si pasáže jak vystřižené z The Impossible Game, ve nichž musíte provést sekvenci třiceti na milimetr přesných skoků, které fungují jako spojnice (a často i součásti) zapeklitých hlavolamů, a máte před sebou The Way v kostce.

Autoři vám opravdu nedarují vůbec nic. Pochopit princip puzzlů budete muset sami či jen s minimální nápovědou. V průběhu hry dostanete k dispozici osobní teleportér, telekinezi a energetický štít, který můžete směrovat a odrážet jím laserové střely i paprsky světla. Nikoho jistě nepřekvapí, že ihned, jak se vám pomůcky dostanou do ruky, budete je muset při postupu dál pravidelně využívat. Tu si vhodně umístit teleport, odlákat v písku čekajícího červa a přemístit se zpět, aby byl čas přeběhnout volné prostranství, tam zase telekinezí přesouvat lampu, aby vás kužel jejího světla ochránil před tvory ve stínech.

Mapa chybí a občasný kontakt s nemilosrdnými nepřáteli napne nervy k prasknutí. Umírá se pochopitelně na jednu ránu a sebemenší chybička v načasování či nasměrování reakce ústí v okamžitý neslavný skon. Ohrožovat vás bude hlavně rozzuřená místní fauna (občas i flora), a je to právě při krkolomných útěcích před nebezpečnými šelmami, kdy hra zdaleka nejvíc ze všech stran křičí "ANOTHER WORLD" a maniakálně při tom buší do činelů. Až potud výtečná zábava.

Že já se na to...

Občas se to ale přelévá v dost nepříjemnou kakofonii. Totiž, autorský úmysl udělat ze hry výzvu tvrdou jak ocel - ten je nabíledni. Problém je, že situace častěji, než by bylo milé, balancuje na hranici únosnosti, a někdy se mění i v čiročirou otravu.

Kdyby se jednalo o hněv vyvolaný čistě férovou obtížností, samozřejmě by to nebyl žádný podklad ke kritice. Zde ale přichází ke slovu designové chyby, které nelze přehlížet. Backtracking. Vracet se zpátky místy, která už jste jednou prošli a prozkoumali, není zábavné skoro nikdy, ale The Way malou nepříjemnost povyšuje na nepoznanou úroveň. Vracet se budete neustále, často i víckrát než jednou tam a zpět, přes zdlouhavé a mnohdy obtížné úseky. Zbytečné a únavně roztahané. Zkombinujte to s příšerně nastaveným systémem checkpointů a ovládáním, které je přesné mnohem méně, než by podobná hra potřebovala, a neštěstí je na světě.

Představte si rébus, v jehož rámci musíte překonat řadu dílčích hádanek, přešplhat nebezpečné římsy, ze kterých vás co vteřinu hrozí srazit přívaly písku, a přemoci skvadru nepřátel. Dorazíte ke kolům s částmi trubek, které je evidentně potřeba otočit, aby na sebe potrubí navazovalo a kapalina mohla protéct dál. Jenže jak? Možná budete mít štěstí a vzpomenete si hned, nebo třeba budete na tomto místě patnáct minut nadávat, ale nakonec zjistíte, že mechanismus k otáčení je z nepochopitelného důvodu umístěn úplně na druhé straně úrovně, na místě, okolo kterého jste prošli před třiceti minutami.

To nejen že dává smyslu zhruba tolik co argumenty vyznavačů Aštara Šerana, ale hlavně to znamená peklo v podobě vracení se přes celou nebezpečnou úroveň. Dorazíte k mechanismu. Vy bláhoví, neobkreslili jste si na papír původní rozestavení trubek? Ovládací přístroj je totiž naznačené nemá, takže netušíte, jak a co se vlastně otáčí.

Správně, pěkně přes celý level tam a zpět ještě jednou. A to nedej bože, aby zazlobilo ovládání nebo vám ve spěchu ujela ruka, protože při smrti máte slušnou šanci, že se checkpoint zrovna uložil někde naprosto zhůvěřile, a vy si celou tuhle půlhodinovou srandu budete moci střihnout ještě jednou od začátku. Kdo na sobě v této situaci vzteky neroztrhá tričko, a přežijí i všechny předměty v bezprostředním okolí, zasloužil by diplom ručně podepsaný od světových velmistrů zenu. Přitom by stačilo jen umístit ovládací panel lépe, vhodněji zvolit checkpointy - a nebylo by si na co stěžovat. Samotná pointa popsaného puzzlu je totiž nakonec velice povedená.

Pro život i přes mrtvoly

The Way je zkrátka hra pro borce s nervy z uhlíkové slitiny. Pokud si ale tykáte se skálopevnou trpělivostí, užijete si kvalitní zábavu, protože ačkoliv je několik hádanek zejména z druhé části hry vyloženě na facku, majorita z nich je stále nadmíru originální, zdařilá a dobře zanesená do prostředí. Hra je sice tvrdá jak hřebíky do rakve celou dobu, ale většinou tím dobrým způsobem, kdy hráč sice skřípe zuby, ale o to víc chce nepřátele a hádanky překonat. Jejich zdolání pak přináší skvělý pocit nadřazenosti, přesně, jak to má být.

Velkým kladem je také již zmiňovaná atmosféra. Příběh je dávkován spíše minimalisticky, ale tím neztrácí nic na své intenzitě. Tom v průběhu hry stárne, což zdůrazňuje sisyfovský punc jeho pachtění, a když se nevzdá a nepoleví i tváří v tvář smůle a zdánlivě nepřekonatelným překážkám, nelze se ubránit soucitu i dojetí. Toto pozitivum je zásadnější, než by se mohlo na první pohled zdát, protože je to právě nálada děje a upřímná zvědavost, jak to dopadne, která udrží u obrazovky ve chvílích, kdy byste jiné hry možná v zuřivém afektu vypnuli.

Grafika dělá pixel artu čest, scény jsou nezřídka až překvapivě detailní, a taková hra světla a stínu na zdi plné tajemných znaků mimozemské řeči, ta vás nechá se jen kochat. Monumentální výhledy na mimozemskou architekturu spojené s uvědoměním neodvratného konce, když slavná města pohlcuje poušť. Supící mechanismy, které si pějí své sonety pístů a ozubených kol do ticha opuštěných sálů a potemnělých chodeb, kdysi snad rušných továren. The Way dokáže (když zrovna nezlobí) i nečekaně pohltit.

Technický stav je téměř bez problémů - pouze jednou vypadl zvuk a bylo potřeba hru restartovat. Při ohlédnutí a po potřebné pauze na vychladnutí nervů je výsledný dojem kladný. The Way je překrásná, i když krutá zábava. Jen škoda přeškoda backtrackingu, špatně řešených checkpointů a nepříliš příjemného ovládání. Je opravdu nemilé, jak dokážou zdánlivé banality pochroumat celkový dojem. Stačilo hádanky trochu kondenzovat, zamyslet se nad lepším umístěním záchytných bodů a zkomfortnit vedení postavy, a mohli bychom zapíjet slavné znovuzrození plošinovkových gigantů. Takhle tu místo toho máte hru, kterou sice lze doporučit, ale ne každému a ne zcela bez výhrad.