The Outer Worlds

Verdikt
84

Stylové RPG od matadorů z Obsidianu nezklamalo, byť nepřináší to úplně nejlepší. Slabší příběh a jednotvárné souboje jsou naštěstí plně vynahrazeny kreativním zasazením a procházkami po teraformovaných planetách. Tuhle hru si rádi projdete několikrát.

Počítač

WindowsWindows

Epic Games Store

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Obsidian Entertainment
Vydání: 25. října 2019
Štítky: sci-fi, first person, otevřený svět, rpg

Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.

Obvyklí podezřelí

Přirovnání k New Vegas není nic objevného, čeho by si zatím nikdo z hráčů sledujících vývoj novinky od Obsidianu nevšiml. Dialogové sekvence, tvorba postavy, souboje, to všechno se velice podobá jedné z nejlepších her, kterou nyní Microsoftem vlastněné studio vytvořilo.

V The Outer Worlds se hráč ujímá role oživené elity lidské rasy, jednoho z kolonistů vyslaných do systému Halcyon, který se lidstvo rozhodlo obsadit a vybudovat v něm nový ráj. Jenže ani Řím nepostavili za den, a tak se utopická společnost začala propadat do entropie a přepravní loď s příznačným názvem Naděje převážející to nejlepší, co může lidská rasa nabídnout, zůstala opuštěná ve vesmíru.

Doktor Phineas Welles se ovšem nevzdal nadějí na záchranu lidské kolonie a usilovně pracoval na co možná nejlepším způsobu, jak hibernující elitu přivést zpátky k životu. A přesně tady vstupujete do hry vy a vaše postava.

Její tvorba je opravdu tím nejklasičtějším RPG evergreenem, jehož nedílnou součástí je volba vzhledu, atributů a vlastností, na nichž budete po zbytek hry stavět. Poměrně důležité rozhodnutí se týká třeba zbraní, protože jak pro chladné zbraně, tak pro ty střelné se logicky hodí jiné atributy a technologicky pokročilé zbraně vyžadují znalost vědy (zdravíme Fallout!). Jakmile je tvorba postavy dokončena, doktor vás seznámí se svým posláním i pomatenou osobností a hra může naplno začít.

Už od prvních dialogů je cítit, že autoři možná až příliš tlačili na pilu a jimi servírovaný humor je takový ten, při němž se sice usmíváte, ale zároveň si připadáte nepatřičně, protože nevíte, jak moc cíleně přehnané to je. Na druhé straně se ale objevují i první velmi zdařilé situace a momenty, které zahřejí na duši a rozhodně si je zapamatujete. Patří mezi ně například nepovedené přistání vašeho modulu doslova na svém doprovodu. A tak přijdete ke své vlastní vesmírné lodi.

Menší zlo

Nebudeme zabíhat do žádných zbytečných detailů stran hlavní dějové linky, která se dá projít za zhruba dvacet až pětadvacet hodin. Nejzajímavější na ní je ale skutečnost, že drtivou většinu času nemáte jako hráči pocit, že vlastně pracujete na něčem opravdu velkém a zásadním, na tom, s čím vás na jednotlivé světy posílá doktor Welles. Potýkáte se totiž především s lokálními problémy, většinou mezi dvěma rozdílnými frakcemi. Boj doktora s dobrými úmysly a zlého korporátního molochu známého jako The Board, který to možná ale nemyslí zase až tak špatně, tohle všechno jenom zastřešuje.

Ať už přistoupíte ve hře na jakýkoliv úkol, ne vždy budete mít po ruce ideální variantu řešení. Často jsme se setkávali s tím, že jsme se prostě v nouzi přiklonili na tu či onu stranu, abychom neztráceli čas, byť by se určitě daly problémy řešit různě. Hra ale řešení velmi dobře maskuje, stejně jako tu „správnou“ cestu kupředu. Například rozhodování mezi ultralevicovými ekoteroristy a zapřisáhle kapitalistickým podnikatelem není snadné, protože oba mají některé velmi pádné argumenty a vaše rozhodování se často neprojeví hned.

Jednotlivé planety, na nichž se The Outer Worlds odehrávají, fungují podle velmi podobného mustru. Přistanete, seznámíte se s prostředím a frakcemi, namíříte si to za hlavní dějovou linkou a skončíte u opravy tiskárny, z níž má vycházet nová publikace náboženských fanatiků.

Většinu času tak nesledujete žádnou dějovou linku, v níž byste byli jako hráči těmi hrdiny a hybateli. Nejde o žádná epická dobrodružství, ale spíš o mravenčí práci a sledování jednotlivých osudů na planetách, kde se často bojuje jen o holé přežití. A vůbec to nevadí. Není třeba každý den zachraňovat svět.

Stůj, nebo tě zpomalím

The Outer Worlds se samozřejmě neobejdou bez boje. Nutno zmínit, že někdy je ze hry cítit jistá nevyváženost – složení party a investice do těch správných dovedností dokážou změnit i na první pohled špatně rozehranou hru, nicméně vždycky je tu jedna velká jistota: Můžete zabíjet skoro dle libosti, hlavně pokud sami zvládnete přežít.

Stalo se nám to například na vesmírné základně, kde jsme sjeli o pár pater níž a uklikli se při dialogu. Z odchodu se tak stala jatka, při nichž zemřelo nemalé množství lidí, o kterých jsme vlastně nic nevěděli a nic nám neudělali. Čekali jsme, že nás bude čekat po návratu na horní podlaží loading, protože nám půjdou všichni po krku… a ono nic! Zatímco za krádeže se na vás s radostí vrhnou, některé prohřešky se zřejmě přehlížejí snáz. Naše nechtěné rozhodnutí vlastně nemělo žádný vliv na příběh nebo reakce NPC.

Co dělat, když už na souboj dojde? Především se můžete nadopovat nejrůznějšími přípravky na krátkodobé posílení statistik, což se hodí hlavně u velkých skupinek nepřátel nebo v případě, že zrovna nemáte po ruce zbraň s vhodným typem poškození.

Těch je ve hře několik, a díky nejrůznějším udělátkům je dokonce možné změnit typ poškození u zbraní, což dává vašemu kutilskému já obrovské množství prostoru při optimalizaci zbrojního arzenálu. Nechybí zde pistole, automatické pušky, plamenomet, plasmová puška, ale ani odstřelovačka, nejrůznější typy chladných zbraní a zvlášť efektně vypadají především kladiva a kosy.

Samotné souboje se odehrávají buď na otevřených pláních, kde nechybí nejrůznější skvostně vypadající monstra, nebo v koridorech, kde občas zazlobí hitboxy a to, co považujete za naprosto neomylnou trefu (nebo úhybný manévr), dopadne úplně jinak.

Pro všechny situace je tu ale možnost zpomalit si čas, což je v případě The Outer Worlds sekundární efekt vašeho oživení z desítky let trvajícího spánku. Tady už dýchá Fallout opravdu naplno, protože není nic snazšího než si na vteřinku na zpomalit čas, běžce postřelit do nohy, střelcům vypálit díru do hlavy a nejrůznější monstra zahnat plamenometem a plasmou.

Trošku nám ve hře chyběly granáty nebo efektivnější stealth, ale je pravda, že plné možnosti plížení jsme neměli možnost odhalit, protože už jednoduše nebylo dost zkušenostních bodů k rozdělování.

Máš můj meč, luk… a hasák

Na souboje, ale ani na pohyb po planetách není hráč v The Outer Worlds sám. Může se spolehnout na až šest členů posádky, kteří s ním budou sdílet slasti i strasti putování. Je dobrým zvykem, že každý z nich má nějaký svůj vlastní příběh a agendu, ale oproti klasikám od Obsidianu a BioWare si tu bohužel musíme subjektivně postěžovat. Ani jedna z postav k nám nepromlouvala tak silně, abychom si ji oblíbili prostě proto, že je. Tím nechceme říct, že by to byly vyložené špatné postavy, ale nejsou ani skvělé. Prostě jsou.

Chovat se k nim můžete podle svého vlastního gusta, a dokonce je zvládnete při troše dobré (špatné) vůle i odehnat, pokud vám jejich osobnostní rysy nesednou. Byla by to ale škoda minimálně kvůli soubojům, kde se parťáci hodí. Pokud totiž investujete dostatek bodů do vůdcovství, odemknete si možnost aktivovat speciální schopnosti svých společníků a ty pak můžete i nadále posilovat prostřednictvím různých postupně odemykaných traitů.

Nebyl by to Obsidian, kdyby každá z postav neměla i vlastní dějovou linku, s níž jí můžete pomoci. Ale při řešení korporátního boje s utlačovanými obyvateli napříč Halcyonem jsme si prostě nedokázali najít čas třeba na založení bankovního účtu pro medičku Ellie, abychom jí pomohli vyrovnat účty s rodiči, kteří ji prohlásili za mrtvou a zneužili její peníze. Její smutný kukuč nás k tomu zkrátka dostatečně nemotivoval.

Drobné starosti na konci vesmíru

The Outer Worlds běžely na PS4 slušně, ale loadingy občas trvaly dost dlouho, především když jsme se příliš rychle pokusili aktivovat minimapu kvůli rychlému přesunu. Z ní se po čase stane velmi užitečný společník, protože byť teraformované světy vypadají krásně na pohled, neustálé drobné šarvátky se zvířaty nebo lidmi vás velmi rychle přestanou bavit. Soubojů si beztak užijete požehnaně i v rámci těch podstatnějších aktivit. Stejně tak jsme ocenili možnost přeskakovat rychlým cestováním jednotvárné koridory ve městech a osadách.

The Outer Worlds nejsou hrou na hrdiny v tom pravém slova smyslu. Můžete být samozřejmě hrdina a pokusit se zvrátit neblahý osud lidského snažení v Halcyonu, jenže definitivní rozuzlení celého příběhu nás zkrátka zklamalo. Když už je totiž konečně v poslední části hry jasné, k čemu směřujete, není vyvrcholení příběhu a vašeho snažení ani zdaleka tak uspokojivé, jak by mohlo být. Spoilery nám bohužel zabraňují toto tvrzení rozvést, takže se pokuste věřit vágnímu prohlášení.

Hře neprospívá ani onen bethesdovsko-falloutovský vzhled, který jako by pořád do ucha šeptal, že je to vlastně jen ten převlečený zrušený projekt, který měl zapadnout do úplně jiné série. Hraní jsme si ale neustále užívali i přes některé zvláštní pasáže, nepochopitelné reakce postav nebo humor, který ne vždy udeří hřebíček na hlavičku. Stejně tak ona repetitivnost, poměrně značné množství backtrackingu a náhodně generovaný loot nejsou úplně to, po čem jsme toužili.

Ve výsledku ale The Outer Worlds uspěly a řadí se mezi ostatní výborná RPG od Obsidianu. Není to sice tak dechberoucí zážitek, v jaký jsme tajně doufali, ale časem si ho projdeme znovu, abychom prošmejdili každičký kousek každičké planety. A uděláme to s chutí. To je vždycky dobrá vizitka.