The Long Journey Home

Lidský pokrok nezastavíš

Naše mysl nezná mezí. Pořád musí něco vymýšlet, testovat a posunovat hranice poznání. Největším tajemstvím současnosti zůstává vesmír, o kterém toho víme zoufale málo. Má se to ale změnit díky revolučnímu vesmírnému pohonu, který lodím umožňuje skákat mezi solárními systémy. Hra vám svěří do správy čtyřčlennou posádku dobrovolníků, která se nebojí vůbec poprvé v historii lidstva skočit napříč vesmírem do oblasti Alpha Centauri. Při skoku však dojde k poruše, kvůli které skončíte odříznutí na druhém konci galaxie. Čeká vás pěkně dlouhá cesta domů…

Než se na ní však vydáte, musíte si navolit základní sestavu. Čtyřčlennou posádku si vyberete z deseti předpřipravených postav s různým zaměřením. Jeden je zkušený pilot, druhý se vyzná v biologii, tamta je archeoložka a támhleta dáma to zase umí s foťákem. Vlastnosti kosmonautů jsou samozřejmě velice důležité po čas celé hry a je velice těžké se hned na začátku rozhodnout, koho nechat doma.

Následně si vybíráte jednu ze tří lodí, které se liší v rychlosti, dosahu skoku, obranných mechanismech nebo třeba ve velikosti skladových prostor. Vaše poslední volba míří na přistávací modul, kde záleží na tom, zda dáváte přednost nízké spotřebě paliva, efektivnosti vrtáku nebo skladování. U obou plavidel (přistávací modul, loď) si následně vyberete z nespočtu barevných kombinací a po zadání libovolných písmen do tabulky se procedurálně vygeneruje celý vesmír. Když necháte přátele napsat stejné slovo, vygeneruje se jim ten samý svět.

Příručka kosmonauta

Své dobrodružství můžete začít na Zemi s mezipřistáním na Marsu, kde doplníte palivo k mezihvězdnému pohonu. Tato část slouží jako příběhový tutoriál, který vás bolestivou cestou naučí základy, aby vás následně vyvrhl v hlubokém vesmíru (kde se objevíte i v případě, když výuku přeskočíte). V zásadě máte jen mlhavou představu o tom, jak se s lodí létá, a jak se přistává na planetách. Zbylých 99 % života kosmonauta vás naučí až průzkum vesmíru, který je (může být) neméně bolestivý.

Objevíte se nikde, zhruba 36 tisíc parseků od planety Země, na kterou se musíte dostat skrz sérii hvězdných systémů (zhruba 120 tisíc světelných let, prostě opravdu daleko). Váš experimentální pohon najednou doskočí jen k několika nejbližším hvězdám, a tak se vydáváte na průzkum jedné planety po druhé.

The Long Journey Home nabízí hned čtyři různé 2D pohledy na hru. Ten nejvyšší slouží ke skákání mezi jednotlivými systémy, kde si jednoduše vyberete cílovou destinaci podle požadovaných vlastností zdejších vesmírných těles. Z náhledu se okamžitě dozvídáte, jaké kovy se zde dají těžit, jakou mají tělesa gravitaci nebo třeba jaké tam panuje počasí.

Po skoku se pohled přiblíží k vybrané hvězdě s planetami, planetkami a měsíci v okolí. A zde vás čeká poměrně nepříjemné „parkování“. K jednotlivým planetám musíte samozřejmě doletět, což obnáší citlivou práci s tryskami a výběr správné pozice na oběžné dráze planety, ve které pak musíte setrvat několik vteřin, aby se loď zadokovala a mohli jste si konečně odpočinout.

Nesnadná explorace

Tohle manévrovací peklo se naštěstí týká pouze planet – do shluku meteoritů či obchodních stanic můžete vletět v plné rychlosti a nic se vám nestane. V takových setkáních přichází ke slovu třetí, ještě bližší, pohled, ve kterém už konečně vidíte svou loď v plné kráse. Stále ve 2D pohledu shora vás bílá šipka naviguje k dokovací stanici nebo vytěžitelnému meteoritu, který musíte rozstřílet, doufat v zisk vzácných kovů a nenechat se při tom sestřelit vesmírným harampádím.

Čtveřici různých pohledů završuje ten nejbližší, planetární. Už nejde o pohled shora, ale klasicky z boku a nabízí pohled na povrch planety, po kterém se zuby nehty snažíte pilotovat přistávací modul. A právě tahle minihra trumfuje ve své pekelnosti parkování u planety. Levým tlačítkem stoupáte, pravým klesáte a pohybem myši celý modul nakláníte. Nejlépe se modul ovládá na planetách s atmosférou podobnou zemi, ale nedej bože, aby trochu foukal vítr a vy potřebovali levitovat nad životně důležitým zdrojem vodíku.

Není ani jisté, která planeta je pekelnější – jestli ta s vysokou nebo nízkou gravitací. Vysoká způsobuje, že nemáte šanci normálně přistát, ale prostě sebou plácnete o zem, což nepoškodí pouze modul, ale také zláme kosti v tělech členů posádky. Zranění se blbě hojí a taková osoba nemá ve zvyku cokoliv dělat, dokud se neuzdraví. Nízká gravitace zase znamená souhru horních a spodních trysek, která většinou ústí v převrácení modulu vzhůru nohama, po němž následuje pád a zranění. Návštěva planety by měla vzbuzovat zvědavost a touhu objevovat. Ne husí kůži při pouhé myšlence na nepravděpodobnost hladkého průběhu…

Jiný kraj, jiný mrav

Když už se vám po dvojité dávce nervy drásajících miniher (parkování a přistávání) podaří přesně usednout na předem vybraném místě, můžete vesele těžit. Vesmír obsahuje slušné množství různých prvků, které jsou rozdělené do třech kategorií – plyny, kovy a exotické prvky. Čím vzácnější prvek je, tím lépe odvádí svůj efekt. S pomocí kovů opravujete plášť lodě a modulu, plyny slouží jako palivo pro běžné létání a vzácné prvky nabíjí skoky.

Kromě těžebních oblastí narazíte na místa, kde se vaše posádka vyloženě vydá na průzkum planety. Často jde o riskantní podnik, při kterém dojde ke zranění jednoho z členů, ale zase naleznete zajímavé artefakty, které můžete dále zkoumat v lodní laboratoři. Každý z členů se k danému předmětu vyjádří podle toho, co by s ním mohl udělat. Často si nevědí rady, ale pokud předmět nějak souvisí s jejich specializací, můžete ho třeba rozpitvat, vyzpovídat, ochutnat apod. Občas je ale lepší se v nich nijak nešťourat a nechat si je pro obchodní účely.

Vesmírné vetešnictví

Vesmír totiž není prázdný, jak si dosud lidstvo myslelo. Křižují ho desítky mimozemských ras. Na své pouti se neustále setkáváte se stromovitými potomky Yggdrasilu, hmyzáckými obchodníky, ozubenými piráty, ale třeba i s opravářskými roboty. Každá rasa má nějakou náturu, přátelskou, nebo nepřátelskou, a stejně tak je na vás, jak budete prezentovat lidskou rasu. Čas od času budete pověřeni i nějakým úkolem, který si můžete splnit po svém.

Důležitou částí hry je také obchod. Respektive, bez peněz, které do začátku vůbec nemáte, se nedostanete dál. Skoky mezi jednotlivými hvězdnými soustavami musíte provést skrze brány, za které se vybírá poplatek, a k penězům nejsnáze přijdete přes prodej artefaktů nebo surovin. Když se vám bude opravdu dařit, můžete si dokonce pořídit nová vylepšení pro svou loď či modul. Když se vám moc dařit nebude, uvítáte placenou možnost lékaře či opraváře.

Tvrdý chleba kosmonauta

Surovin je bohužel opravdu málo a obchodníků ještě méně. Nezřídka se stane, že abyste se vyhnuli boji, který zde prakticky znamená smrt, a opravdu se do něj nechcete pouštět, musíte agresorovi vysolit většinu svých peněz a octnete se prakticky na začátku. Jindy vás zase zastaví místní policie a obere o všechny pracně nakradené artefakty. Nevadilo by to tolik, kdyby jejich opětovné získávání nehraničilo se životem.

Vaše loď se neustále porouchává, ale nenacházíte dostatek kovů. Palivo srká po kýblech, ale natěžit pohonné prvky na rozpálených plynných obrech vám spíš uškodí než pomůže. Ani paliva do skokového pohonu není moc, to se ale jako jediné dá získat pouhým blízkým průletem kolem libovolné hvězdy, která vás na oplátku obdaruje dávkou radiace. The Long Journey Home je zkrátka nekompromisní, a když vás nezabije nějaký slizký emzák, tak selhání podpory života vlivem nedostatku paliva určitě.

A nepomohou tomu ani tři typy obtížnosti. Nejnižší, „příběhová“, sice snižuje počet pirátů a zvyšuje počet zdrojů, ale i tak je s ní hra obtížná. Po smrti se sice můžete vrátit do bodu kousek před smrtí, ale ani tehdy se často nepodaří mezi deseti navštívenými planetami najít jedinou, která by třeba doplnila zásobu plynu a zároveň vás nezabila jiným způsobem. Tato nejlehčí varianta se objevila až po vydání hry na četné stížnosti hráčů směrem k obtížnosti, což také o lecčems svědčí.

Střední úroveň obtížnosti, která je autory považována za ideální, je samozřejmě náročnější, ale stále obsahuje možnost oživit se. Třetí obtížnost nabízí vůbec největší výzvu (čtěte očistec), kde je smrt definitivní. Ale upřímně, ve většině případů se nemá smysl oživovat ani na nižších obtížnostech – kyslík stejně dojde a piráti vás stejně dopadnou jen o kousek dál.

Mrazivá krása

Zatím jsme si na The Long Journey Home spíše stěžovali, tak by bylo fér podívat se na to, co naopak zvládá dobře. Tím je jednoznačně zpracování. Nenápadná low-poly grafika vypadá za všech okolností dobře. Od toho nejvyššího až po ten nejbližší pohled se máte na co koukat. Planety hrají barvami a jejich povrch je přímo dechberoucí. Zamrzlé krajiny střídají rozpálené potoky lávy. Jednou skončíte v dešti v pralese plném blesků a zemětřesení, abyste následně přistáli na podivném růžovofialovém povrchu plném chapadlovitých struktur, a příště zas navštívili polorozpadlé ruiny ocelového města. Ale asi nejlepší obrázky na plochu típáte ve chvíli, kdy má jedna velká planeta několik menších měsíců, které nejen že můžete navštívit, ale při jejich návštěvě na obzoru vidíte jak jejich mateřskou planetu, tak i ostatní brášky a sestry.

V těchto situacích přejde vztek z nešťastných miniher a zase dostanete chuť hlouběji objevovat. Ano, hra toho opravdu hodně ztvárňuje ne příliš příjemným způsobem – ovládání je bídné a náhoda rozmístěných surovin nejednou zařízne a ukončí tak několikahodinový průchod galaxií. Nutnost opakovat takto dlouhou cestu pořád a pořád dokola se hodně rychle omrzí a ani procedurální generování nezajistí dostatečně unikátní zážitek, jak se tvůrci chvástali. Na druhou stranu, The Long Journey Home má být především vesmírný survival a tím opravdu je, i na nejlehčí obtížnost. Užijí si jí tak pouze milovníci tohoto žánru, kteří jsou vybavení pořádnou dávkou trpělivosti, zatímco kolemjdoucí hráči se spíš spálí.