The Last Guardian

Verdikt
75

The Last Guardian je deset let stará hra, která se nějakým záhadným způsobem objevila v regálech obchodů až nyní. Ač má bezesporu velké srdce, v konkurenci dnešních titulů to nebude mít jednoduché.

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

Další informace

Výrobce: Team Ico
Vydání: 9. prosince 2016
Štítky: plošinovka, adventura, akční

Rok 2016 je plný překvapení, milých i nemilých. Kdo by to byl čekal, že s rozestupem jen pár dnů se dočkáme hned dvou her, na jejichž dokončení se čekalo téměř celou dekádu. Final Fantasy XV dopadla nadmíru dobře, o to zajímavější je podívat se i na příběh malého chlapce a jeho neobyčejného zvířecího parťáka.

Bylo, nebylo…

The Last Guardian pálí těžkým kalibrem už od začátku. Stanete se svědky situace, kdy se malý chlapec probudí v jeskyni vedle obrovského a hrozivě vyhlížejícího tvora. Avšak po několika minutách se strach přetaví ve zvědavost, a nakonec i v opatrné přátelství. Trico, jak se opeřený kočkopes jmenuje, si vás téměř okamžitě získá svým realistickým ztvárněním a nádhernými animacemi. Celý proces ochočení, který se ve výsledku protáhne na zhruba dvě hodinky hraní, je v mnoha ohledech unikátní a emotivní zážitek. Něco takového jste ještě v žádné hře nezažili.

Trico se zpočátku chová individuálně a spíš se připojujete k jeho putování. Postupem času ale začne reagovat na vaše volání a pochopí alespoň základní příkazy. Nikdy ale není bezmyšlenkovitě poslušný, jako robot. A tak se vydáte na strastiplnou cestu skrz rozsáhlé chrámové komplexy v izolovaném údolí. Cestou pochopitelně musíte řešit environmentální hádanky, které však nejsou příliš nápadité, a většinou se točí okolo hledání páky nebo posouvání předmětů. Zkrátka využíváte toho, že chlapec je malý a mrštný, zatímco Trico je obrovský a silný.

V rámci retrospektivně vyprávěného příběhu pak odhalujete tajemství záhadného údolí i vlastní minulost, protože není zcela jasné, co předcházelo vašemu probuzení v jeskyni. Počítat samozřejmě můžete i s řadou vypjatých momentů, během kterých vývojáři zcela bez ostychu testují odolnost vašich slzných kanálků. Ono upřímně, když se podíváte do tváře roztomilého zvířecího obra, je vám hned od začátku jasné, jakým způsobem bude hra tlačit na pilu. V některých momentech je sice The Last Guardian snad až moc syrově brutální, každopádně tvůrci v čele s Fumito Uedou zkrátka ví, jak si úspěšně pohrávat s vašimi emocemi.

Přepaly to nezachrání

Poměrně záhy po startu však začne The Last Guardian odhalovat svůj původ zakořeněný v minulé generaci konzolí. Sice se setkáte s poměrně líbivými scénami, které sází především na velmi ostré kontrasty mezi světlem a stínem, avšak mnohem častěji narazíte na hranaté objekty, jednoduchou geometrii a dnes již viditelně zastaralé textury.

To nemusí být nutně špatné, protože celkový dojem z obrazu netvoří jen mikroskopické detaily, které spatříte jen při pedantském zkoumání televize pod lupou. Důležitá je i obecná výtvarná stránka – a ta je naštěstí v The Last Guardian lepší než stránka technická. Hra vám totiž nabídne podobný typ scenérií jako například Dark Souls, tedy obrovské impozantní stavby, ze kterých se dají dech.

Zvíře jako živé

Trico je bez debat hlavním tahákem celé hry. Opeřený obr působí jako skutečné zvíře z masa a kostí, které se pohybuje a chová tak věrohodně, až se tomu skoro nechce věřit. Ladností pohybů, zvídavými pohledy nebo elegantními skoky připomíná přerostlou kočku, což je skvělé. Svým chováním však také připomíná domácí kočku, což (jak majitelé těchto chlupatých potvor dobře ví) skvělé není. Trico je samorost, individualista, a tak trochu paličatý mezek, který na vás místy zvysoka dlabe – inu, zkrátka kočka. Nic proti tomu, je to zajímavý nápad, jenže pokud na jeho spolupráci stojí a padají environmentální hádanky, je to problém.

Takových momentů je bohužel v The Last Guardian hodně. Zvlášť hráči, kteří mají už něco za sebou, mají nějakou představu o tom, jak by se dalo teoreticky dostat k východu z místnosti. Zkusíte naprosto zjevný postup – a nic. Hra na vaše snažení nereaguje. Potenciální řešení tedy vyškrtnete ze seznamu a jdete zkoušet něco jiného. Když se stále nedaří, zkusíte ze zvědavosti zopakovat první nápad a ejhle – ono to najednou jde, protože Trico sedí o metr vedle a spustí ocas z římsy dolů, takže po něm můžete sešplhat. Nikdy totiž s jistotou nevíte, jestli se někde zasekl skript, nebo je prostě umělá inteligence přerostlé kočky tak propracovaná, že vás jednoduše po vzoru reálného zvířete okázale ignoruje.

A co hratelnost?

Jasně, Trico nemá být robot, který poslušně chodí na naprogramované waypointy a malý klučina je zase animován s rozverností a šmrncem studia Ghibli. Problém je, že kvůli těmto dvěma prvkům je hra v podstatě nevyzpytatelná a zákony akce a reakce působí spíš náhodným dojmem.

Jisté problémy představuje ovládání postavy: klučinovy animace jsou totiž poněkud hyperaktivní a do pohybů se pravděpodobně nějakým způsobem zapojuje i fyzika a ragdoll efekty, tudíž máte chvílemi pocit, že ovládáte hadrovou panenku. Pohybů má postava poměrně dost, navíc může šplhat i po Tricovi po vzoru Shadow of the Colossus. Jenže tento systém tvůrci od roku 2005 nijak nevylepšili a v současné době nepůsobí zrovna dvakrát hezky. Poměrně často narazíte i na nemožnost pustit se Tricova peří. Čili pak chvilku bušíte do tlačítek, až nakonec nějak sletíte na zem a rozmáznete se o dlažbu.

Právě ovládání a kamera jsou společně s nekonzistentním game designem největšími problémy hratelnosti The Last Guardian. K čemu jsou rozsáhlé chrámové komplexy a impozantní výhledy do dálky, když věčně věků skáčete do zdí a padáte z výšek, případně se ani pořádně nerozhlédnete, protože vertikální pohyb kamery je omezený a není tu tlačítko pro pohled z vlastních očí?

Po deseti letech

Vývojáři v některých aspektech ustrnuli v dobách PlayStation 2 a herní systémy téměř beze změny převzali z Shadow of the Colossus, což v té době byla vynikající hra, o tom žádná.

The Last Guardian se prakticky v žádném aspektu nesnaží srovnávat se současnými hity. Zbývají mu emoce, příjemný soundtrack, temně pohádková stylizace a pomilováníhodný Trico.