The Final Station

Verdikt
60

Apokalypsa sledovaná z okna vlaku má určitě něco do sebe. Hra je nicméně spíše primitivní plošinovka, která si ale stále může připsat k dobru velmi solidní atmosféru.

Počítač

WindowsWindows

14,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

14,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$14,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Do My Best
Vydání: 30. srpna 2016
Štítky: postapokalyptická, indie hra, postapokalypsa, survival, pixel art, plošinovka, adventura, akční

Jednou z nejdůležitějších součástí her je atmosféra. Občas dokonce dokáže zakrýt, že zbytek díla za moc nestojí. Je to i případ akční plošinovky The Final Station. Postapokalyptický příběh dopovaný depresí, zoufalstvím i nadějí výrazně napravuje dojem z jinak dosti lineární, stereotypní a docela krátké dopravně-běhavé akce.

Koleje a zkáza 

Na první pohled je The Final Station klasická plošinovka. S panákem pálícím z brokovnice prolézáte dvourozměrným prostředím plným dveří a žebříků, a vzpomínáte přitom na Dangerous Dave a Donkeyho Konga, přičemž bizarní vzpomínkovou směs dotváří pixel-artová retro grafika. Naštěstí to ale není všechno. Podstatnou část děje také procestujete v opancéřovaném vlaku od jedné stanice ke druhé, čímž se hra výrazně přiblíží k mysterióznímu počinu Fear Equation.

Final Station se stejně jako zmíněná konkurence honosí postapokalyptickým světem, v němž hrají prim koleje a zkáza. Zatímco ve Fear Equation decimovaly lidstvo paranormální jevy, ve Final Station zamořili svět agresivní duchové, a tak opět vzniká atmosféra globálního strachu, vyšperkovaná tentokrát údajným vládním spiknutím. Je radost poslouchat rozhovory přeživších o tom, jak politici zklamali, když dopustili invazi nemrtvých, ale zároveň vnímáte i sympaticky nezlomnou víru v to, že se pro záchranu světa ještě něco vymyslí. Směs protichůdných emocí dodává hře na hodnotě.

Strážce, vlak a akční stevard 

Lidstvo stižené morbidní nákazou má spasit takzvaný Guardian. Je to těžko definovatelná zbraň, opředená různými legendami. Podle mnohých je „Strážce“ zaručeně obrovský, silný a nepřekonatelný stroj pro konečné potlačení katastrofy, a vy jako neohrožený mašinfíra pro něj vezete životně důležité součástky. Na druhou stranu ale velká část populace vůbec nevěří, že nějaký monstrózní ochránce lidských práv existuje a hledá jediné možné, byť jen provizorní, bezpečí uvnitř vašeho vlaku.

Asi nepřekvapí, že jste to právě vy, kdo vlak řídí, a že se v rámci svého šlechetného poslání staráte o to, aby ve vagonech nezůstalo prázdného sedadla. Cestování bez jízdenek, zato s nadějí, je taková malá manažerská strategie. Staráte se nejen o to, aby stroji neselhala různá provozní zařízení, ale zároveň krmíte a ošetřujete své pasažéry, za což vás hra pravidelně odměňuje. Oproti Fear Equation je nicméně veškerá činnost velmi zjednodušena. Údržba vlaku se odehrává jen na bázi jednoduchých puzzlů a obsluha cestujících se odbývá pouhým přenášením proviantu. Není to nicméně ta nejpodstatnější vada hry. Mnohem hůř je, když vlak zastaví.

Stále stejná písnička

Prostředky k utišení hladu a bolesti pasažérů se hledají zásadně v terénu, stejně jako pasažéři samotní. Bohužel, výstupem z vlaku podobnost The Final Station a Fear Equation končí, čímž pádem úroveň hry rapidně klesá. Zatímco ve Fear Equation se z útrob mašiny ani nevylézalo a o napětí se z podstatné části starala hráčova vlastní fantazie, Final Station se proměňuje ve zmíněnou plošinovku, která se v rámci žánru utápí v těžkém podprůměru.

Velkou bolestí hry je notorické opakování. Pokaždé když hrdina vyleze ven, má před sebou stále stejné úkoly. Musí najít číselný kód k odjezdu do další stanice (po logice věci nepátrejte) a cestou najít nové zásoby a přeživší. Bohužel, kvůli neměnnému zadání jsou všechny mise velmi podobné. Stereotyp navíc podtrhuje jalový level design. Není problém, že si hra vystačí s pár barvami a několika druhy prostředí (město, továrny, venkov, sníh…), nicméně pro stavbu plošinovky s víceméně stále stejnými labyrinty už dobré argumenty neexistují. Drtivá většina map je prostě předvídatelná - většina klíčových momentů se odehraje hluboko podzemí, odkud se zpět do vlaku proklouzne nějakou dříve neprostupnou zkratkou. Jak prosté a nudné.

Málo oblud, málo zbraní, málo všeho 

Velkorysá není hra ani co do počtu nepřátel a zbraní určených k jejich eliminaci. Proti dvěma nebo třem typům příšer si většinou vystačíte s pistolí a brokovnicí. Skromný je i loot. Přestože hra obsahuje crafting, různých součástek k výrobě munice či medkitů je typově velmi málo. Proto je i samotná výroba víceméně zbytečná. To málo, co si vyrobíte, mohli autoři klidně rozházet po mapách. Mělká a povrchní výroba zásob ovšem až překvapivě ovlivňuje celkovou herní obtížnost.

Náročnost hry ostře kolísá mezi dvěma extrémy. Pokud budete poctivě sbírat haraburdí a vyrábět si z něj pomůcky, válka s duchy pro vás nebude žádnou výzvou. Naopak, pokud se budete chtít spolehnout pouze na hotový proviant v mapách, hra až nepříjemně přitvrdí. Účinných pomůcek je totiž tak zoufale málo, že neujdete příliš daleko, aniž byste neprohráli nějaký infarktový souboj o poslední špetku života. Častému umírání se nevyhnete a smrt lze oddalovat jen nekonečným množstvím nových pokusů.

Všeho málo na výběr 

Na kvalitě hry nepřidá ani odtažité ovládání. Pohyb postavičky je líně pomalý a šplhání po všem možném mírně nepřesné. Nejnepříjemnější je ale omezený úhel míření, který postavě neumožňuje střílet protivníky napříč jednotlivými patry, což poněkud omezuje celkovou akční taktiku. Autoři se zřejmě chtěli vyhnout situacím, kdy by „zakempovaný“ hrdina z bezpečné pozice pálil po všem, co by mu nad hlavou či pod nohama přišlo do rány. A asi by opravdu přišlo. Umělá inteligence nepřátel je totiž hodně slabá.

Příběh o apokalypse ve Final Station končí přesně tak, ho autoři nalinkovali. Nemůžete si vybírat ani stanice k zastávkám, ani lidi, které chcete vozit a v arkádových mapách nenajdete žádné alternativní možnosti pohybu či akce. Vše bylo potlačeno ve prospěch temného děje, jenomže ten sám o sobě dobrou hru nezajistil. Co s dusivou náladou a špičkově temným soundtrackem, když z hlediska herního hra uvízla hluboko v osmdesátých letech?