The Bunker

Verdikt
50

Projekt oprašující dlouho zapomenutý žánr interaktivního filmu. Chlubit se může zajímavým, ačkoliv žel lineárním příběhem, dobrými hereckými výkony a velice silnou atmosférou, což ovšem naneštěstí nemění nic na tom, že herně se jedná o nudu a nic než nudu.

Počítač

WindowsWindows

10,79 €Steam

Mac OS XMac OS X

10,79 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$19,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Splendy Interactive
Vydání: 20. září 2016
Štítky: horor, thriller, experiment, indie hra, interaktivní film, adventura

Pokud zapátráte v dávno zabarikádovaných zákoutích své paměti, možná si vzpomenete, že kdysi existovala ujetá herní šílenost jménem Phantasmagoria. Nebyla jediná svého žánru, médium interaktivního filmu se před nějakými patnácti dvaceti lety jala prozkoumat celá řada projektů. Postupem času se od něj však upustilo, což mělo pochopitelně své důvody. Žádnou pozornost jim však nevěnovali tvůrci nové "hry" The Bunker.

Samota

Velkou Británii v šedesátých letech sežehl atomový útok. Nikdo s ním vlastně pořádně nepočítal, protiatomové kryty se stavěly spíše na oko a vláda kontrakty na jejich zbudování udělovala tomu, kdo zkrátka nabídl nejnižší cenu. Když se pak na Albion opravdu sneslo nukleární peklo, špatně odvedená práce se projevila. Miliony mrtvých a hrstka přeživších v bunkrech, které drží pohromadě sotva na čestné slovo.

V jednom takovém přišel na svět i John, protagonista The Bunker. Jako batole si ho nicméně moc neužijete, protože hra vzápětí převíjí děj o třicet let dopředu. Kryt zeje prázdnotou a dospělému Johnovi se láme hlas, když předčítá z knihy své umírající matce. Jsou poslední dva přeživší. Odpočítávají se pouhé minuty, než zbude jen jeden.

Neurotický, zdeprimovaný a pološílený mladý muž se tedy ocitá v ponurých betonových chodbách zcela sám. Za svůj život nepoznal nic jiného. Je odhodlán existovat nadále podle rutiny, která by ho udržela alespoň zdánlivě při smyslech. Ráno vitamíny. Konzervu ovoce. Zkusit se s někým spojit rádiem. Zkontrolovat stav filtrů. Předčítat zesnulé matce. Ráno vitamíny. Konzervu ovoce...

Kryt

Atmosféra hry je fantastická. Správně tísnivá, fatalistická, dusivá. Za to mohou mimo jiné i herecké výkony. V hlavních rolích se představí Adam Brown, jehož jste měli možnost vidět ve filmovém Hobitovi jako trpaslíka Oriho, a Sarah Greene, která vám možná bude povědomá ze seriálu Penny Dreadful a několika epizod Vikingů. Obsazení herci tedy nejsou žádná ořezávátka a před kamerami své dovednosti prodávají se ctí.

Zřejmě hlavní podíl na svíravé náladě projektu má ale jeho zasazení. Natáčení probíhalo ve skutečném odstaveném atomovém krytu, a pokud jste se někdy v nějakém byli podívat, jistě dáte za pravdu, že tyto bunkry zkrátka jsou depresivní samy o sobě. Jenže to už narážíme na problém, který se vine vlastně celou problematikou zvoleného žánru. Je vlastně možné za skvělou atmosféru autory naplno chválit jako za jejich úspěch? Tak či tak, nálada díla je jeho výraznou předností a pokud se vám povede se do hrdiny vcítit, dočkáte se i několika vyloženě mrazivých momentů.

Hra?

Problém leží nejen ve zvoleném médiu, ale hlavně v přístupu k jeho zpracování a podání. Veškerá hratelnost se totiž soustředí do tří brilantně vytříbených a sofistikovaných prvků. Budete klikat na kolečka. Posouvat kolečka do jiných koleček. Zuřivě klikat na trochu jiná kolečka. Toť vše, dámy a pánové. Jinými slovy, The Bunker nabízí hratelnost, která by urazila i lehce podprůměrného šimpanze.

Hra se tak ocitá ve velice nepříjemné patové situaci. Aby mohla dát hráči iluzi, že vlastně něco hraje a není jen pasivním účastníkem děje, musí ho nechat interagovat. Třeba otevřít dveře kliknutím na kliku. To ale též znamená, že herec musí fyzicky dojít, kam ukážete, opravdu se pro kliku natáhnout a podobně. Sledovat Adama Browna, jak tři minuty leze do schodů, nicméně zábava vážně není.

Projekt by tedy potřeboval lepší spád, rychlejší tempo a větší koncentraci dějových událostí místo pasáží a dlouhých scén zabírajících Johnův průlez větrací šachty. Jenže to by to pak už nebyla hra, byl by to úplně normální film, protože by hráč před obrazovkou už nezasahoval vůbec do ničeho. Kudy z toho ven? Nikudy, proto se také interaktivní filmy přestaly vyrábět.

Vlastně by tu jedna možnost byla. Způsob, jak do napínavého filmu vpašovat větší míru vašeho zapojení. Řeč je samozřejmě o volbách, oblíbeném prostředku moderních adventur, které by větvily děj, místo unylého klikání na poklopy a žebříky. Na to však autoři zcela rezignovali a předkládají naprosto lineární záležitost, která vás nechá si vybrat tak možná pořadí, ve kterém projdete dvě místnosti. Tento fakt celé hře láme vaz a The Bunker kvůli němu působí jako film, který se občas zasekne a čeká, až ho odpauzujete. Ovlivnit nemůžete nic, pouze pokud náhodou hra usoudí, že jste na kolečko neklikali s dostatečně fanatickým zápalem, selžete, vrátíte se o několik minut zpět a celá scéna se přehraje znovu. Což je mimochodem naprosto na facku.

The Bunker mohl být nadprůměrným krátkým filmem. Místo toho je přinejlepším průměrnou, nepříjemně dlouhou (dohrání zabere okolo čtyř hodin, což je na tento typ projektu prostě moc) hrou, kterou těsně nad hladinou drží dobře odvedené herectví, zajímavý, i když od jisté chvíle vcelku předvídatelný příběh, a hlavně parádní atmosféra.