Tell Me Why

Verdikt
62

Scénář trochu drhne, hlavní postavy nejsou zrovna sympatické a ty vedlejší jsou vyloženě nudné. Odvážné téma a řetězec fascinujících vzpomínek naopak mohou být tím, co vás přilepí k monitoru od začátku do konce.

Další informace

Výrobce: Dontnod
Vydání: 27. srpna 2020
Štítky: epizodický, adventura

Poklidný večer na malebné Aljašce. Jedenáctiletá dvojčátka si hrají a tropí hlouposti, taťka je neznámo kde a mamka se trochu trápí nad tíživou finanční situací. Možná trochu pije. Možná se něčeho bojí.

Ví snad o tom, že jedna z jejích dcer není zrovna ve své kůži? Rozčílí se, když uvidí její nový účes? Může zdánlivě banální situace vyústit až do bodu, kdy matka stojí před svojí ratolestí s brokovnicí, připravená zmáčknout kohoutek? Nebo je to všechno úplně jinak?

Možná že je, možná že není. Záleží jen na tom, jak si to chceme pamatovat.

Francouzské studio Dontnod se do videoherních dějin zapsalo v roce 2015 svojí interaktivní adventurou Life Is Strange, která si podmanila hráče i kritiky. Během následujících pěti let jsme se od stejných autorů dočkali ambiciózního projektu Vampyr i očekávaného pokračování Life is Strange 2. A ačkoliv se nejedná o špatné hry, ani jedna první Life Is Strange určitě nepřekonala.

Teď to autoři zkouší znovu s dalším interaktivním dobrodružstvím: trojdílnou adventurou Tell Me Why. Vypravěčských kvalit Life Is Strange novinka úplně nedosahuje, ale mluvit se o ní rozhodně bude. Otevírá totiž témata, která dříve bývala ve hrách zapovězená.

Pohlavní diverzita tu je, byla a bude

Příběh nás zavede na Aljašku do malého městečka Delos Crossing, kde se potkávají dva dospělí sourozenci, dvojčata Alyson s Tylerem. Deset let se osobně neviděli, protože po tragické smrti jejich matky zůstala Alyson ve městě u náhradních rodičů. Tyler byl od rodiny úplně odtržen a pakoval se do jiného města, kde vyrůstal osamocen.

Upřímně řečeno tuhle premisu moc nechápeme. V kontextu událostí nám rozdělení sourozenců nedává smysl a je to jen jedna z vícero děr ve scénáři, který se snaží být osudový, ale leckdy zabíhá až do přílišného kalkulu na úkor logiky.

Na Tylerovi samotném je ale zajímavé něco jiného: Když odcházel z města, svět ho znal jako jedenáctiletou holčičku Ollie, sestru Alyson. Jedná se tak o jednu z prvních transgender postav, které se objevují v hlavní roli počítačové hry.

Poté, co jsme viděli celosvětový povyk, když se mihla transgender postava v pokračování The Last of Us, chápeme, že tohle může být pro mnohé hráče opět velmi kontroverzní téma. Proč? Pohlavní diverzita nás neustále obklopuje i ve skutečném světě. Rozdílnost jednotlivých lidských bytostí a jejich tužeb je stále více akceptovaná. A bylo přece jen otázkou času, kdy se tenhle fakt projeví i ve videoherním odvětví.

Nemá to pochopitelně žádný vliv na výsledné hodnocení. Pohlaví postavy, její náboženství, sexuální orientace nebo jakákoliv jiná charakteristika nedělají hru dobrou, či špatnou. Jen vykreslují postavu a její motivace.

Základní motivací hrdinů je prodej svého starého domu, kvůli čemuž se ostatně oba vrátili tam, kde vyrůstali. Okamžitě na ně dýchnou obrázky z dětství a ze skříní začnou vystrkovat růžky kostlivci. Ani Alyson, ani Tyler se totiž nevyrovnali se smrtí matky Mary-Ann a návrat do společného obydlí vyvolal bouři vzpomínek. Oba chtějí tuhle kapitolu konečně uzavřít, najít smysl ve svých zdánlivě zničených životech a možná i pochopit počínání zesnulé matky.

Pryč s falešnou iluzí volby!

Jak jsme už z adventur od Dontnod zvyklí, hlavní postavy mají nadpřirozené schopnosti. Tentokrát nejde o cestování časem, ale něco daleko jednoduššího: Oba sourozenci jsou telepaticky propojeni, takže spolu můžou komunikovat prostřednictvím myšlenek.

To otevírá možnosti pro nejrůznější dialogové volby, kdy si oba nejprve řeknou mezi sebou to své a poté vysloví některou z myšlenek nahlas. Doprovodným jevem tohoto propojení je sdílení vzpomínek: Oba dokážou vidět zastřené vzpomínky, kterých byl ten či druhý součástí. A v tom tkví asi největší kouzlo celé hry.

Vůbec jsme se totiž během hraní necítili podvedení možnostmi větvení dialogových voleb. Ve hrách podobného typu je nám vždy předkládáno, jak naše rozhodnutí mohou razantně změnit příběh, a ve většině případů to zkrátka není pravda. Tell Me Why se ovšem na klíčová rozhodnutí dívá úplně novou optikou.

Tyler a Alyson sice sdílí své vzpomínky, ale v některých případech si oba danou situaci pamatují trochu odlišně a hráč rozhoduje jen o tom, která ze vzpomínek bude považována za pravdivou. Je pak úplně jedno, kde se skrývá pravda, sourozenci se orientují podle vaší volby. Protože čemu člověk věří, to se stává realitou.

Vy tak vlastně neměníte budoucnost, což většinou zamezuje opravdu výrazným hráčským volbám, protože vás vývojáři musejí dovést ke konkrétnímu konci. Vy měníte minulost, cestu, kterou sourozenci dokráčeli do současnosti. A věřte, že to je překvapivě svěží, příjemný zážitek.

Lepší afektovaná než bez duše

Obě hlavní postavy jsou i přes poněkud afektované chování zajímavé a mnohovrstevnaté. Tyler, který si prodělal hormonální léčbu, se vrací na místo, kde se na něj ostatní koukají skrz prsty. Alyson neustále bojuje s výčitkami svědomí a snaží se nalézt své místo ve světě. Obě postavy mají ve hře dostatek prostoru a hra mezi nimi přepíná automaticky, takže se nemusíte bát, že byste omylem o něco přicházeli.

Hrdinové jsou to tedy rozhodně zajímaví, ale musíme říct, že jejich chování nám mnohdy přišlo naprosto scestné. Například Alyson doslova minutu poté, co poprosí Tylera, aby se choval slušně, vyletí jak čertík z krabičky kvůli absolutní malichernosti a je naprosto jedno, jakou odpověď v daném rozhovoru zvolíte. Tylera je možná ještě o něco složitější chápat, protože jeho časté výkyvy nálad vzbuzují antipatie, aspoň tedy u nás. Postavy zkrátka nesednou každému, ale rozhodně musíme uznat, že jsou zajímavé, že mají charisma a že budete hodně zvědaví, jak to s nimi celé dopadne.

Podobný pocit bohužel nemáme z vedlejších postav. Právě skrz ně se hra často snaží prezentovat dechberoucí překvapení a příběhové zvraty, jen je maličko problém, že všechny tyto scenáristické libůstky jsou podávány zcela mdlými osobnostmi, které vám v paměti neutkví ani na vteřinu.

Je to ohromná škoda, protože příběh plyne pomalým tempem a v žádném případě nemá žádný zběsilý drajv. Prostor pro budování vztahů mezi jednotlivými postavami tedy rozhodně existuje, akorát je trestuhodně nevyužitý. Vlastně nám vůbec nesešlo na tom, jestli svými rozhodnutími někoho naštveme, nebo ne. Bylo nám úplně fuk, jestli nás támhle Manka z obchodu bude mít ráda, protože i když nám byla schopná prozradit důležité informace, podávala je tónem uspávače hadů.

Hádanky pod rouškou pohádek

Jak už to tak v podobných hrách bývá, nechybí tady ani hádanky, ani předměty ke sbírání. A v Tell Me Why spolu tyto dva prvky překvapivě úzce souvisí.

Oba sourozenci totiž v dětství společně s mámou psali vlastní pohádkovou knížku o princezně a dvou goblinech. Skrze toto veledílo se pak řeší nejrůznější hádanky, během nichž hledáte užitečné informace v pohádkových textech. A funguje to skvěle: Snažíte se z dětského textu třeba vyčíst, které ze zvířátek přineslo ten a ten dárek, a podle toho vyluštit hádanku.

Hádanky se mohou zdát lehce složitější a pro netrpělivce je tu občas možnost dostat se k odpovědím skrze násilné otevření dveří, bedýnek a jiných úložných zařízení, ale přijde mi jako škoda nechat takto hezky vymyšlené rébusy nevyluštěné.

To samé platí o sběratelských předmětech, soškách pohádkových postav, k nimž je vždycky dostupné i audio povídání. A hlavně, na konci příběhu vám můžou otevřít bonusové informace skrze nepovinné hádanky.

Zase to funguje

Každá ze tří epizod trvá kolem tří hodin a trochu nás mrzí, kolik zbytečné vaty bylo potřeba, aby se herní doba natáhla. Takové počítání konzerv ve třetí kapitole je toho jasným důkazem. Zbytečnější a méně podstatnou aktivitu pro vyznění celého příběhu jen tak nenajdete a bohužel se nejedná o ojedinělý jev.

Někdy trochu haprující scénář, nemastné neslané vedlejší postavy a občasnou nudnou výplň zachraňuje fakt, že na Tell Me Why se docela pěkně dívá a ještě líp se poslouchá. Ano, grafický styl je podobný jako u Life Is Strange, ale zasněžené Aljašce to sluší a atmosféru podtrhuje krásný hudební podkres plný libozvučných kytarových tónů.

Tell Me Why se snaží útočit na city a daří se mu to tak napůl. V některých momentech vás bude obtěžovat svou těžkopádností, v jiných vám chytrá pohádková hádanka vyčaruje upřímný úsměv na tváři. A je skvělé, že hra se nebojí ožehavých témat, že ukazuje svět, který rozhodně není růžový ani černobílý.

Je barevný. Barevný a pestrý. Někdo bude jeho postavy milovat, druhý nenávidět. A v tom, že jsme každý jiný, je přece to pravé kouzlo.