Suzerain

Při prvním hraní politické strategie Suzerain jsem pocítil tolik emocí jako u žádné jiné hry už dlouho ne. Suzerain vás postaví do role prezidenta Sordlandu, republiky v 50. letech ve světě, který není ten náš, skutečný… ale vlastně je. Máte tu dvě supervelmoci, které spolu soupeří, jen se nejmenují USA a SSSR, máte tu komunismus, fašismus, státy, které tíhnou k tomu, či onomu ekonomicko-politickému systému, a uprostřed toho je váš Sordland. Republika, která si prošla svým obdobím převratů, má zkostnatělou ústavu, takřka uctívá bývalého plukovníka a prezidenta Solla a její další směřování budete určovat vy.

Suzerain se v základu neliší od stařičkých strategií, jako byl Dictator ze ZX Spectra. To, co ji řadí nad konkurenci podobných textových počinů, jsou opravdu široké možnosti manipulace s různými politickými subjekty a fakt, že tu prakticky chybí typické a zcela nerealistické „měřáky“ obliby.

Zapomeňte na kvantifikaci všeho, co se vám stane. Naštvete někoho při rozhovoru? Možná se vám to vymstí, možná ne. Neuvidíte, že jste ztratili vliv u velkých korporací, ale pak vás při hlasování podrazí ti, kteří spadají do jejich vlivové sféry. Zajdete při vyjednávání s představitelkou konzervativní části své vlastní strany moc daleko? Možná prokážete svou autoritu a ona uzná, že máte pravdu… nebo vás čeká puč.

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly

Po sedmi hodinách, což je doba, kterou vám zabere jedna kampaň v Suzerainu, jsem nadával na všechny nevděčníky. Zatímco jsem dostával zemi z hluboké recese, v níž ji převezmete v každém začátku, uražení oligarchové, kterým jsem nedal dost velký kus koláče, zveřejnili moji zákulisní dohodu s mediálním magnátem.

Moje reforma ústavy neprošla o jediný hlas, a to jen proto, že jsem chtěl vyvrátit kult osobnosti, což se nelíbilo konzervativcům. Co na tom, že jsem omezil funkční období prezidenta, zavedl zemi ekonomickými stimuly na cestu ke zdravému kapitalismu? Sebral jsem konzervám jejich seschlý vzor. Pravda, prohrát hlasování o jediný hlas mi vyneslo dost vzácný achievement na Steamu, ale v tu chvíli jsem zuřil a litoval toho, že nejde nechat všechny postřílet tajnou službou. Jenže to bych se musel od začátku profilovat jako úplně jiný prezident.

Rozhodnutí jsou na vaší cestě desítky až stovky. Některá jsou drobná, ryze roleplayová, jiná klíčová pro další větvení děje. Hra má devět definitivních konců a já viděl zatím jen dva. Popravdě myslím, že málokoho bude bavit hrát Suzerain devětkrát, ale čtyři až pět dohrání v sobě tahle politická strategie má.

Já si na první dobrou zvolil cestu liberálního reformátora, který ale zároveň ví, že potřebuje podporu médií a podnikatelských konsorcií – pokud tedy nechcete mířit k levému bloku. V každé hře vás ohrožuje agresivní severní soused a je jen na vás, jak se s ním vypořádáte (či nevypořádáte). A tak, zatímco mě levicové deníky lynčovaly za to, že jsem se přidal k ATO (tedy NATO), já byl šťastný, že naše vycvičená, ale početně slabší armáda nemusí zbytečně nasazovat životy.

Je libo diktátora, reformátora, nebo oligarchu?

Je jen na vás, jak moc velkým reformátorem se stanete. Uznávám, že jsem se možná utrhl až příliš ze řetězu, ale Sordland potřeboval masivní reformy a tušil jsem, že budu jen přechodným prezidentem, který předá svému nástupci novou zemi. Zemi, která není diktaturou.

Skoro mi to vyšlo, skoro. Když proti mně začala kandidovat v boji o vedení strany má vlastní ministryně, věděl jsem, že jde o pomstu za to, že jsem nechtěl financovat její sektor a zároveň píchl do konzervativního hnízda. Na druhou stranu, kdybych v jedné drobnosti v rámci návrhu ústavy ustoupil, díky investicím do provincií, které spadají do jejího volebního obvodu, by mi možná nevrazila nůž do zad. Zmije.

Vlastně jsem se mohl na všechny tyhle snahy vykašlat a prostě podporovat konzervativní Sollisty. Jít cestou státem kontrolované ekonomiky a opřít se buď o fašistické bojůvky, nebo o místní verzi SSSR a jeho bloku. Nebo jsem mohl začít využívat děr v ústavě a stát se pořádným autokratem. Což jsem ostatně zvolil při své druhé hře a… No, překvapení nad tím, jak hra může skončit, nechám na vás.

Nemalou roli hraje v Suzerainovi i roleplay a vaše vlastní rodina. Byl jsem vzorný manžel, pomohl jsem zrovnoprávnění žen a mužů ve výuce a nechal svou ženu vést rovnostářskou kampaň. I když se mi nepodařilo zreformovat cíleně pokroucené volební zákony, povedlo se mi legalizovat bludskou menšinu. Zatímco byl proti mně zahájený impeachment, mohl jsem se hřát myšlenkou, že jsem o 80 procent snížil úmrtnost dětí při porodu a pomohl celkovému rozvoji vzdělání v rurálních oblastech.

Nic z toho se stát samozřejmě nemuselo. Také jsem mohl kašlat na manželku, vyspat se se svojí pohlednou sekretářkou a jít na ruku konzervativcům, kteří by ze mě s radostí měli druhého Sola. Anebo naopak tohle vše zahodit a vydat se cestou eskalace konfliktu supervelmocí.

Malá země v pozici rozbušky

Suzerain se odehrává během zuřící studené války a vy jste země, která může plnit roli Izraele, Kuby, Maďarska i Československa. Nabízí vám spoustu prostoru na realizaci mnoha nápadů, podle chuti můžete aplikovat populismus i realpolitik.

Je to zkrátka naprosto skvělá hra, samozřejmě za předpokladu, že vám politika není cizí. Nečekejte nějaké prosté přehazování bodíků vlivu. Pokud se motáte v tom, jak může zvýšení migrace pomoci lokální prosperitě, a naopak jak jí uškodit, případně nemáte ani zdání o tom, jak se liší státem a trhem řízená ekonomika, budete tu plavat. Samozřejmě, hra se vám snaží pomáhat, ale vzhledem k tomu, že tu nejsou reálné názvy států, budete se první hodinu hodně motat už jenom v tom, kdo je kdo. Díky vývojářům aspoň za povedenou databázi, která vše vysvětluje!

Pokud máte alespoň trochu rádi textové politické strategie, Suzerain za vaše peníze stojí, navzdory tomu, že vás zpočátku možná bude mást. Přizpůsobuje se vašim volbám a přináší překvapivě silné emoce. Když mě zavírali po impeachmentu na doživotí (ano, montoval jsem se do pravomocí Nejvyššího soudu a ten mi to dal sežrat), hořce jsem litoval zrady na všech frontách, ale zároveň se utěšoval tím, že i přes neúspěch nové ústavy jsem Sordlandu zajistil budoucnost. A slíbil jsem si, že v dalším pokusu lidem ukážu zcela jinou tvář vlády. S dělnickou bekovkou a maoistickým oblečkem přišlo zúčtování se všemi těmi rozmazlenými Sollisty…

Víte, co je na celém hraní Suzerainu snad vůbec nejlepší? Jeho špinavá komplexnost. Nemůžete nikomu věřit, ale to není všechno. Dokonce ani když odhalíte zrádce, nemůžete si být jistí, že vás doopravdy prospěchářsky podrazil… nebo prostě jen ideologicky nesouhlasil s vašimi politickými kroky. Je to padouch, nebo mučedník? V Suzerainu nic není černobílé a jasné. Kromě jedné věci – je to výborná hra.