Sudden Strike 4

Verdikt
50

Plytký, nepříliš zajímavý výlet do druhé světové války, jehož nejvýraznější kvalitou je velmi solidní audiovizuální zpracování. Pro nováčky možná postačí, ale veteráni žánru musí nového favorita hledat úplně jinde.

Počítač

WindowsWindows

49,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

49,99 €Steam

LinuxLinux

49,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$59,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Kite Games
Vydání: 11. srpna 2017
Štítky: druhá světová válka, válečná, realtime, strategie

Jak se ve druhé světové válce přesvědčili vojáci i generálové wehrmachtu, hezký kabátek není všechno, protože ani v nejpěkněji střižené uniformě nemusíte vyhrát válku. A ani nejkrásnější exploze, nejpřitažlivější požáry a nejvtipnější fyzika těl letících vzduchem nemusí dát dohromady dobrou hru, jak dokazuje Sudden Strike 4. Na tuhle druhoválečnou strategii se moc hezky kouká, ale pokud od ní čekáte hluboký taktický zážitek, budete zklamáni jako maršál Paulus, čekající ve Stalingradu na zásoby od Göringa.

Monotónní pancéřová zeď

Nejnovější pokračování slavné série se věnuje sympaticky širokému rozpětí bitev – ve třech kampaních se podíváte od Normandie až do Stalingradu a budete ovládat jednotky ozdobené německými, sovětskými i západněspojeneckými barvami. Ale první varovné znamení, že to s nějakou strategickou propracovaností nebo historickou věrností nejspíš nebude až tak žhavé, dorazí velice brzy. Nad ikonkou každé kampaňové bitvy se totiž skví tři prázdné hvězdičky.

Nechápejte nás špatně, proti hvězdičkám jako takovým v podstatě nic nemáme, jen zkrátka připomínají relativně jednoduché, nenáročné mobilní tituly, co si v nich sjedete pár úrovní spolu s eskalátorem do metra a nic moc neřešíte. Neříkáme, že všechny hry, které používají tříhvězdičkové hodnocení, takové jsou... Ale právě Sudden Strike 4 takovou generalizaci bohužel ospravedlňuje.

Ne snad tím, že by mise byly přehnaně jednoduché – zvlášť speciální výzvy mohou často skončit vaší porážkou. Horší je, že po vás nevyžadují žádné zvláštní taktické schopnosti. Popíšeme vám jednu modelovou situaci: máte armádu tanků a pěchoty. Víte, že pěchota vidí dál než tanky, takže necháte pár chlapů zalehnout a plížit se kupředu v roli zvědů. Tanky jsou mezitím nastřádané bok po boku, jako kdyby právě čelily přímému volnému kopu v roli zdi. Ve chvíli, kdy pěchota někoho zmerčí, všechny najednou začnou pálit jako šílenci a pošlou zlé červené tečky do věčných lovišť.

Takový plán by byl moc hezkým příkladem využití kombinovaných sil při společné ofenzivě. Jen byste ho nesměli používat téměř v každé situaci. Shluknout se do davu, pečlivě okukovat okolí pěchotou a nechat svoje pojízdné dělostřelectvo, aby všechno rozemlelo na tatarák, vás nezklame v podstatě nikdy – a když ano, stačí si na pomoc z omezeného balíčku schopností povolat letectvo, a je to. Občas vás nepřátelé ztrestají za příliš netrpělivý postup, ale když budete patřičně opatrní, není moc o čem přemýšlet.

Pasáčkem ovcí v letech čtyřicátých

Jenže Sudden Strike 4 si vlastně ani nemůže dovolit být příliš komplexní. Hra totiž vsadila na některá vpravdě bizarní rozhodnutí, co se týče uživatelského rozhraní. Jednotky nad sebou nemají žádné ikonky, takže je musíte hledat čistě podle jejich modelů, a to je někdy skutečné peklo – zvlášť v případě pěchoty, která dokonce ani není zorganizovaná do jednotek, a proto po polích a silnicích lovíte jednotlivé panďuláky.

Navíc nedává absolutně žádný historický smysl, že po bojišti pobíhá jeden nikým nepodporovaný chlápek s minometem či kulometem. Místní „důstojník“ je prostě jen chlápek s dalekohledem, který ani nemá koho vést do boje, protože vaše pěchota je velké zmatené stádo, a když to stádo rozdělíte, musíte jednotlivé ovečky nahánět pomocí minimapy. A tak je zkrátka jednodušší držet všechny v chumlu, koncentrovat palebnou sílu a občas maximálně někoho strčit do baráku, aby dál dohlédnul a vaše tanky měly co likvidovat.

S davovou mentalitou se ale pojí další problém – naprosto příšerný pathfinding, především co se týče vozidel. Tak stupidní řidiče jsme snad ještě nikdy neviděli, a to počítáme i výlet do Gruzie, kde je předjíždění v nepřehledné zatáčce a ignorování plné čáry národním sportem. Místní tankisté a šoféři náklaďáků jsou schopní se zaseknout nebo dokonce zatoulat někam do neznáma i na zcela rovné normandské cestě, a v ruinách Stalingradu se z nich stal takový postrach, že ruská zima zahanbeně svěsila hlavu a zpochybnila veškerá svá životní rozhodnutí.

Patton, nebo Žukov - vždyť je to fuk

Samotné bitvy se vám kvůli všem předešlým důvodům nebude chtít hrát víc než jednou, abyste se pokusili získat tři hvězdičky za dokonalý výkon. Na druhý pokus je všechno v podstatě stejné. Je sice možné přijít s trošku jinou armádou, ale tu si ani nemůžete složit sami – namísto toho si vyberete jednoho z generálů (každá frakce má k dispozici tři), a tím se určí vaše základní jednotky, perky, vylepšení a podpůrné možnosti. Žádné verbování v průběhu bitvy, žádné přizpůsobení se novým podmínkám. Nic.

Doufali jsme, že aspoň generálové, tolik protežovaní v marketingové kampani, by mohli hru trochu ozvláštnit. Nabídnout něco, co jinde nenajdete. Ale byla to marná naděje. Patton se od Guderiana a Žukova liší pramálo – tankoví generálové zkrátka nabízejí tyhle výhody, pěchotní zase tyhle, a podobné to je i s těmi podpůrnými. Ve stromech schopností, které si postupně odemykáte, se dokonce mnoho výhod prolíná s těmi, které najdete u jiného generála vaší frakce, takže celá ta komedie má pramalý význam.

A tak se prostřílíte a probombardujete třemi kampaněmi, což vám při celkovém počtu asi 20 misí nejspíš nezabere příliš dlouho, leda byste je chtěli všechny zvládnout na nejlepší skóre. Ale upřímně řečeno – proč byste se měli snažit? Leda snad kvůli jednomu hezkému přídavku: vyprávění na konci mise reflektuje, kolik hvězdiček jste dostali („Byl to od mých mužů úžasný výkon!“) a jakého generála jste použili („Montgomeryho taktika nám dnes přišla vhod!“).

Jenže tenhle příjemný narativní aspekt stejně působí naprosto plonkově, když jej nepodporuje ucelená kampaň. Mise jsou rozházené halabala mezi slavné bitvy druhé světové války, bez propojení filmečky nebo dialogy, a tak nějaké vtažení do příběhu v žádném případě nehrozí.

Aspoň, že tu létají nebožtíci

Zbývá ještě mód skirmish, potažmo multiplayer, které... sotva existují. Vyberete jednu z pěti map, jednu ze tří frakcí, jednoho ze tří generálů, a jste na bojišti. Hra v tu chvíli aspoň přestává připomínat logickou puzzlárnu, což se o kampani s jejími neměnnými nepřátelskými pozicemi říct nedá, ale že by to titulu nějak přidalo na zábavnosti? Marný plamínek naděje sfoukne prvních pár minut hraní. Žádnou základnu si pochopitelně nestavíte, opět všechno stojí a padá s tím, jakého jste si vybrali generála, a bitvy se tam navzájem podobají jako vejce vejci.

Jediným opravdovým pozitivem je čirý spektákl, který Sudden Strike 4 nabízí v plných hrstech. Zvlášť plamenné inferno, v nějž se snadno může změnit pěchotou obsazený baráček, je příjemně děsivé, a na animacích vzduchem poletujících mrtvol se zřejmě také nešetřilo. Sednout si k počítači, půl hodiny se probíjet krásným slunečnicovým polem a lehce bezmyšlenkovitě sledovat, kterak to všechno práská a bouchá, vlastně vůbec není špatná zábava. Jen to prostě není to, co řada lidí čeká od kvalitních real-time strategií.

Je klidně možné, že pro žánrové nováčky bude Sudden Strike 4 skvělým úvodem. Ale pokud jste veterány Company of Heroes a lačně pokukujete po další dávce Shermanů a Tigerů, mnohem raději vám doporučíme vynikající Steel Division: Normandy 44, nebo vlastně i nedokonalý Blitzkrieg 3...