Stygian: Reign of the Old Ones

Verdikt
82

I přes drobné vady na kráse tohle RPG nadchne všechny milovníky Lovecraftova díla. Pro všechny ostatní bude Stygian představovat přiměřenou výzvu ne nepodobnou prvnímu seznámení s mistrovým literárním dílem.

Počítač

WindowsWindows

24,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

24,99 €Steam

LinuxLinux

24,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Cultic Games
Vydání: 26. září 2019
Štítky: horor, 2d, indie hra, rpg

Adaptovat dílo H.P. Lovecrafta může zdárně jen dostatečně šílený člověk. Pokud snad nejste obeznámeni s mytologií Cthulhu či Prastarými a Arkham si spojujete především s Batmanem, pak vězte, že jde o jedno z nejzásadnějších děl na poli hororu, z něhož autoři dodnes rádi čerpají. Obrovskou výhodou je volná licence na Lovecraftovu tvorbu, která umožňuje autorům prakticky bez omezení brát z nezaměnitelné tvorby rodáka z Providence (a případně do ní přidávat). Čím vším je jeho tvorba specifická? Především pocitem nepopsatelného děsu.

Ztraceni

Stygian: Reign of the Old Ones jde na lovecraftovskou tematiku mírně po svém, ale zároveň naprosto exceluje ve způsobu, jakým onu nepopsatelnou atmosféru, tajemno a plíživé šílenství zprostředkovává hráčům. Základním kamenem úspěchu se stalo správné pochopení prostředí, v němž se většina lovecraftovských povídek a příběhů odehrává, a také znalost hlavních hrdinů oněch příběhů.

Ještě než se ponoříte do vln podivna, musíte si napřed vytvořit vlastní postavu. Bez váhání jsme sáhli po archetypu okultismem políbeného zhýralého aristokrata, jehož život poznamenaly podivné okolnosti a který skončil se zbytkem Arkhamu uvězněný někde mezi dvěma dimenzemi. Všude kolem se dějí nepopsatelné a nepochopitelné věci. Platí zákon přežití nejsilnějšího a pro hrůzostrašné výjevy není třeba chodit daleko.

Hra samotná začíná po navolení jednotlivých aspektů postavy, mezi nimiž nechybí ani základní vlastnosti jako znalost psychologie a okultismu, přežití nebo schopnost umně pracovat s palnými zbraněmi. Každý z osmi archetypů má predispozice k jiným dovednostem a schopnostem, od nichž se pak dál odvíjí dialogové možnosti i způsob, jakým může hrdina řešit jednotlivé situace.

První kroky se odehrávají ve snovém světě, z něhož musí být lovecraftovští fanoušci jednoduše unešení. To, co se jeví jako sen, je totiž velmi snadné považovat za realitu a naopak. Hráč se spolu se svým hrdinou pouští po stopách podivné postavy v dlouhém plášti, jen aby se mohl začít zaplétat hlouběji do blázince, v němž se celý Arkham nachází.

Tichá slova 

Jedna z mnoha krás Stygianu spočívá v tom, že jste odkázáni především sami na sebe. Hlavní měnou jsou zde cigarety, každý se snaží šmelit a obchodníci myslí spíš na vlastní pohodlí než na blaho komunity. Od začátku tak soupeříte především s nepřátelským světem a nejde vám ani tak o odhalení a rozpletení příběhu, jako spíš o holé přežití.

Jak váš hrdina, tak jeho případní společníci musí průběžně jíst a spát, místo fantasy many mají ukazatel duševního zdraví a v průběhu hraní se u nich chtě nechtě začnou projevovat neurózy, které dělají z průchodu opravdové peklo. Ovšem v tom nejlepším slova smyslu.

Atmosféra v kombinaci s výborným audiovizuálním stylem hře i Arkhamu sedí jako cosi na nočník. Je sice škoda, že chybí plnohodnotný dabing, ale na druhé straně jde o prvotinu a malé nezávislé studio si asi jen těžko může dovolit nadabování tak rozsáhlé a upovídané hry, jakou je právě Stygian.

Podobně dechberoucí jako vizuální styl, který nám místy připomínal třeba staré fresky ve stylu danse macabre využité v polské adventuře Apocalipsis, je i hudební doprovod. Ten totiž z velké části ve hře chybí a nahrazen je pouze ambientními zvuky, které se tu a tam derou na povrch a vy si tak nikdy nemůžete být jistí, jestli opravdu něco slyšíte, případně co vlastně slyšíte. Krása!

Při procházení městečka Arkham, Miskatonické univerzity i všech přilehlých lokalit si jednoduše přijde na své každý fanoušek lovecraftovského díla, protože takhle nějak by mělo být podobné téma uchopeno. Posledním dílkem atmosférické skládačky jsou dialogy, kterých je ve hře opravdu požehnaně. Každá postava je něčím zajímavá, a pokud pomineme generické charaktery sloužící především jako zdroj informací, nebudete se při nekonečných diskuzích nudit.

Velkou roli v tom hrají už na úvod zmiňované vlastnosti, které si u své hlavní postavy rozvíjíte. Ty otevírají nové dialogové možnosti a na základě dobré znalosti vědy, psychologie nebo okultismu je možné přistupovat k jednotlivým postavám tak, abyste z nich získali potřebné informace.

Jelikož se našemu aristokratovi časem vyvinula schizofrenie, měnily se dokonce za pochodu některé možnosti. Pokud jsme nestihli bleskově kliknout na volbu, která se nám zrovna nejvíc líbila, mohlo se klidně stát, že právě ona se změnila z úhledného herního fontu na naškrábané klikyháky odrážející hrdinův mentální stav.

S pohnutým duševním stavem se pojí i fakt, že kromě klasického RPG levelování a získávání nových bodů dovedností a pasivních perků hrdina a jeho společníci získávají i negativní vlastnosti. A tohle rozhodování bolí. Chcete snáze propadat panice? Nebo potřebujete neustále nějaké rozptýlení, takže pokud nebudete mít dlouho nový zápis v deníku, začnete ztrácet zdravý rozum? Vyberte si. Nic jako menší zlo zde neexistuje.

Někdo mine, někdo se pomine

Poslední velkou pochvalu si autoři zaslouží za nejrůznější knihy, roztroušené zápisníky a poznámky, které pomáhají při řešení jednotlivých dějových linek. Všechno působí krásně autenticky a je radost se zaprášenými knihami probírat.

Ovšem jak už to tak bývá, ne všechno se vždy povede na jedničku. Stygian: Reign of the Old Ones není výjimkou, a tak i zde musí dojít na nějaké ty výtky a kárání, protože hra má rozhodně své mouchy.

Pojďme omrknout například soubojový systém, který není špatný, ale rozhodně není ani úžasný. Stygian je v jádru tahové RPG podobného ražení jako například The Banner Saga. Střídáte se s AI v přesouvání jednotek a provádění akcí, které stojí akční body. To, kolik jich postava spotřebuje, závisí na jejím vybavení a na tom, jaký typ akce chce provést.

Jednotlivé kusy vybavení nacházíte rozeseté po celém herním světě, případně si je můžete pořídit od obchodníků. Zatímco většina oděvů je hlavně pro parádu (najdou se i výjimky jako například plynová maska), u zbraní je okrasná stránka až tím druhým aspektem. Taková bambitka na velké olověné koule dokáže při obětování celého tahu na jednu ránu složit průměrného nepřítele, zbraně na blízko zase stojí mnohem menší počet akčních bodů a je tak možné útoky rozdělit mezi víc nepřátel v okolí.

Každá postava se primárně specializuje na trošku jiný typ souboje a některé, jako například neznámý vyvrhel, se spoléhají jen na vlastní drápy, které nelze nahradit žádnou zbraní. Náš hrdina raději používal pistole a pušky, zatímco třeba věrný sluha patřil k esům na boj zblízka a dokázal šavlí rozdávat smrtící rány.

Klasické zbraně jsou ještě doplněné o okultní magii, jejíž užitečnost je ale diskutabilní a v prvních několika hodinách hraní se nám do ní ani nechtělo příliš investovat. Po získání zajímavějších kouzel, například na šíření paniky mezi nepřáteli, se náš postoj mírně změnil, ale přesto bychom ocenili, kdyby se náš na okultismus zatížený hrdina mohl magií ohánět mnohem efektivněji.

Samotné souboje jsou přesně tím, co lze od tahového RPG čekat. V ničem nevynikají, občas se proti vám postaví štěstěna, jindy vám naopak nahraje do karet. Nejhorší ze všeho jsou náhodná střetnutí při přesunech mezi lokacemi, na která se občas nestihnete, nebo ve víru příběhu zapomenete, připravit. Nebezpečí ale číhá na každém kroku, takže je lepší mít k dispozici na soubojových rychlých klávesách vždy nějaký léčivý utrejch nebo whisky, kterou si lze doplnit zdravý rozum sloužící jako zdroj okultní moci při kouzlení.

Jak napověděl mezititulek, je velmi snadné prohrát dobře rozjetý souboj kvůli několika špatným úderům – a stejně tak je možné ztratit veškeré zásoby léčiv a podpůrných prostředků, mezi nimiž nechybí ani kokain. V takové chvíli se postavy propadají do stavu, v němž nejsou schopny bojovat, přeskakují kola a jsou vydány napospas nepříteli.

Duševní stav hraje velkou roli jak v soubojích, tak mimo ně a udržovat si alespoň částečně příčetnou partu je při hraní naprosto nezbytné. Co má ovšem dělat hráč, kterému začíná docházet trpělivost se špatně optimalizovanou hrou?

Je to čiré šílenství

Během prvního odpoledne stráveného v Arkhamu jsme chybám příliš pozornosti nevěnovali. Unešeni atmosférou a touhou nořit se hlouběji do kultistického prostředí jsme snadno přehlédli několik nedostatků. V prvé řadě jsou to místy dlouhé loadingy. Jelikož je hra rozdělena na opravdu hodně malých lokací, mezi nimiž se velmi často přechází, je prakticky nemožné se bez načítání obejít. Bohužel je ho občas až příliš, zvlášť v situacích, kdy plníte úkoly obnášející časté přesuny mezi několika lokacemi na opačných koncích mapy.

To by se ovšem dalo přežít, stejně jako zasekávající se společníci ovládaní během procházení světa umělou inteligencí. Jelikož je jejich přítomnost často pouze na okrasu, nejde o tak velkou pihu na kráse. Z pihy se ovšem stává ošklivá bradavice ve chvíli, kdy se společníci shromáždí v jednom bodě a není možné je rozdělit, aby šlo s jedním z nich mluvit.

Právě tady leží největší problém Stygianu: pixelhunting. Překrásně zpracovaná grafika se sice po stisknutí klávesy Alt rozzáří jako vánoční stromeček a ukáže všechna místa, s nimiž lze interagovat, ale co dělat při soubojích? Pokud nepřítel padne na jednom z šestiúhelníků, na který se potřebujete přesunout, je to především o trpělivosti.

Pokud budete uspěchaní, opakovaně se dostanete do situace, kdy namísto přesunu postavy na výhodné pole budete znovu a znovu lootovat mrtvolu padlého nepřítele. Věříme tomu, že by se dal tento problém elegantně opravit jedním patchem, ale recenzovaná verze tímto neduhem trpěla opravdu v mnoha situacích a podobách, což znesnadňovalo jak hladký průběh soubojů, tak například možnost vůbec někam projít přes uličku zablokovanou vlastními parťáky. A po několika hodinách je to doopravdy na zbláznění.

Sychravý podzim v Arkhamu

Venku to na oblíbený deštivý a ponurý podzim zatím nevypadá, ale pro podobné období je Stygian: Reign of the Old Ones hra jako dělaná. Překrásná 2D grafika, příjemně nepříjemný ambientní zvuk, skvěle napsané postavy a dialogy, plno záhad – a především skvělé zpracování licence lovecraftovského světa. To všechno nabízí spolu s trošku problémovými souboji a optimalizací prvotina studia s příznačným názvem Cultic Games. Pokud jste byli zklamáni hrami jako The Sinking City nebo Call of Cthulhu, budete ve Stygianu jako doma.

Stačí se nenechat odradit velkým množstvím textu a nutností občas zapojit mozek, protože hra vám nedá vůbec nic zadarmo a i za těmi na první pohled nejtriviálnějšími dialogy se často skrývá něco víc. A navíc, na sledování hrdinova nevyhnutelného propadu do šílenství je něco zvráceně příjemného. Cthulhu fhtagn.