STRAFE

Verdikt
50

Pocta doomovkám se nepovedla. Na kolena ji sráží základní prvky hratelnosti, jako je procedurálně generované prostředí, nudné zbraně a stereotypní nepřátelé.

Počítač

WindowsWindows

14,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

14,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$14,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Pixel Titans
Vydání: 9. května 2017
Štítky: roguelike, procedurálně generovaný obsah, first person, indie hra, fps, střílečka, retro, akční

Heslem dnešní doby je náhodné generování levelů, předmětů a všeho dalšího, co pomáhá nekonečné znovuhratelnosti. Střílečka STRAFE, která kdysi zaujala svým ujetým videem ke kickstarterové kampani, se také rozhodla jít tímto směrem a zkombinovat vzpomínání na Doom s roguelike prvky. Jenže, roguelike lze pojmout za více konců, a v tomhle případě to vývojáři vzali za ten špatný. 

Za časů dávných bohů a hrdinů...

Nostalgie už není, co bývala. Dva roky nazpět trailer na STRAFE sliboval, že hlavní předností této hry bude nekompromisní brutalita jako za starých časů, kdy John Carmack dával liškám dobrou noc a preview články o Daikatana hovořily o druhém příchodu Krista. Ve skutečnosti však STRAFE video svou VHS vizáží hrálo hlavně na strunu nostalgie.

Hra oprášila i pojem "doomovka", jak byl označován žánr v "devadesátkách", než ho nahradil termín "first-person shooter". STRAFE je však doomovka jen částečně - prim tu hrají roguelike prvky. To znamená, že levely jsou vždy náhodně složené z předpřipravených segmentů. Nepřátelé, stejně jako zbraně, životy nebo 3D tiskárny, které umožňují jednoduché vylepšování zbraní, jsou rovněž vždy odlišné. Díky tomu je každé hraní unikátní - alespoň teoreticky.

Co hra naopak nenabízí, je jakákoliv zápletka nebo, poněkud překvapivě, multiplayer. Chybí dokonce i kooperativní režim, který by mohl hraní opepřit. Ve stylu roguelike je totiž smrt ve STRAFE vždy permanentní a začínáte po ní od nuly, takže by se pomoc hodila. A to je právě Achillova pata celé hry…

Řada nešťastných nápadů

Důvod? Popišme si nejprve, čím Doom a jeho následovníci svého času zaujali masy. Kromě (na svou dobu) působivé grafiky to byly nejrůznější bizarní zbraně a zvláštní kombinace hororu s akčním žánrem. Byla to pověst Dooma jako čehosi démonického, co vábilo pozornost. Titul působil jako prodloužená ruka svých démonicky ujetých tvůrců a lákal vás k sobě jako do pasti, kterou chcete překonat!

Ve STRAFE ale spousta těchto motivů chybí. Dalo by se hořekovat nad přítomností přebíjení či absencí deathmatche, ale spíše bych se soustředil na absenci jakékoli atmosféry. Škodí jí právě roguelike systém. Náhodně generované levely jsou sice povedené a správně klaustrofobické, ale na atraktivitě jim ubírá fakt, že prostě poznáte, že si s nimi nedal práci někdo živý. Třeba ten moment, kdy v Doomovi seberete klíč, a místnost se ponoří do tmy - to algoritmus nevytvoří, musí to udělat člověk, což se tu neděje. Navíc zdejší systém negeneruje žádnou zajímavou architekturu, a celkově tu prostě chybí to temné a démonické peklo.

STRAFE zkrátka "chybí duše", díky které by levely působily jinak, než jako pouhé nahlédnutí do továrny na zpracování odpadu. Anonymita náhodného generování zkrátka nevytváří tentýž děsivý pocit, že jste se octli v temném výplodu něčí choré mysli, která se vás snaží vyděsit či pobavit. Prostě jen kráčíte v tom, co by za starých časů byly ty nejprůměrnější segmenty levelů doomovek 90. let.

Kupředu dozadu

Neméně krutým žertem je pro pamětníky také absurdně omezený počet zbraní. Na výběr máte tři základní pušky, které jde vylepšit, samopal a railgun, a také občasné silnější kousky, které jsou rozmístěné po levelech. Ty ale mají omezenou municí, a tak vám dlouho nevydrží. Na první pohled to zní jako dobrý nápad – Doom také nabídl jen devět zbraní, což podtrhuje survivalový styl roguelike her.

V praxi však základní trio jednoduše nenabízí velkou zábavu. Zbraně sice disponují i sekundárním režimem, ale žádná zábava z něj nepramení. Díky absenci cheatů si navíc nelze všechny zbraně ani kreativně otestovat, díky čemuž je občasné náhodné sebrání ve víru bitvy spíš ku škodě, než k užitku. Je to paradoxní, ale vzít ve STRAFE raketomet je kvůli mechanice permanentní smrti spíš chyba než výhoda.

Zbytky pozitivního dojmu pak ničí nepřátelé. Mávneme rukou nad tím, že jejich vyvedení má daleko ke kultovním potvorám z Dooma. Problém tkví v tom, že rychlým pohybem ve STRAFE disponuje nejen hráč, ale i monstra. Nepřátelé tak nabíhají přímo proti vaší hlavni a nejčastější taktikou je tak ustupovat a střílet před sebe na nabíhající obludy. Zatímco ve hrách, kterým se chce STRAFE podobat, byla většina oponentů skoro statická a mobilita s iniciativou byly na vás, tady většinu času jenom couváte a doufáte, že se nezaseknete o kus stěny. To totiž většinou znamená smrt a restart hry.

Naděje pod povrchem

STRAFE není dobrá pocta střílečkám z 90. let. Pokud chcete návrat k původnímu stylu, spíše sáhněte po loňském Doomovi. Jakkoli ale STRAFE v návratu k devadesátkovým střílečkám selhává, samotný koncept roguelike střílečky by nemusel být vůbec špatný. Zapnout hru, pět minut přežívat, než zemřete, může fungovat. Akorát to člověka po hodině či dvou přestane bavit.

Princip roguelike doomovky je sám o sobě životaschopný. Atmosféře STRAFE jen ubližuje generování celých úrovní. Nebojíte se pasti, ani vývojářské zlomyslnosti a zároveň chybí něco víc, co by vám řeklo, že tohle je pradávná svatyně, a asi tu bude tuhý protivník. Kdyby hra namísto levelů náhodně generovala oponenty, dopadlo by to celé mnohem lépe.

Ve hře, kde 99 % času strkáte démonům brokovnici do krku, je jedno, jestli to děláte v trochu jinak vypadající místnosti. Podstatné je, jak na vás reagují nepřátelé, a způsob, jakým jim to můžete vrátit. To zde nefunguje. Nepřátelé reagují pořád stejně a společně s nudnými zbraněmi vytváří jiný druh pekla než tvůrci chtěli nabídnout.

Na STRAFE je sice vidět spousta práce, bohužel ji však vývojáři většinou investovali tam, kde to nemělo valný smysl. Výsledkem je hříčka, která zabaví leda tak na první půlhodinu.