Steel Diver

Verdikt
58

Arkádová hra, která sice funguje a nabízí dokonce i relativně návykovou hratelnost, ale trpí akutním nedostatkem obsahu, což je v tomto případě zcela zásadní problém.

Konzole

3DS3DS

Další informace

Výrobce: Nintendo
Vydání: 6. května 2011
Štítky: arkáda, námořní, lode, podmořský svět, akční

Tituly pro Nintendo 3DS vám toho umožní spoustu. Ať už se rozhodnete proletět letadýlkem, vyrazit na závodní trať nebo někomu rozdrtit čelist, bude vám to dopřáno. I když, pravda, v mnohdy ne zrovna oslnivé kvalitě. Se svým Steel Diverem se autoři rozhodli neškatulkovat a žánrovou paletu nintenďáckého handheldu rozšiřují o možnost velet ponorce.

Nebezpečná hlubina

Pokud byste zde hledali příběh, skutečně jeden naleznete. I když tedy označení „příběh“ je v tomto případě ironická nadsázka. Píše se rok 19XX, svět začala ohrožovat nějaká organizace, vy jste kapitáni jedné z ponorek, která se s tím pod záštitou nějaké jiné organizace rozhodne něco dělat. V praxi to znamená vyrazit na necelou desítku misí, zlikvidovat, co vám přijde pod torpédo, a pokud možno u toho neumřít. Jak vidno, motivaci k hraní tedy autoři z příběhu nevytřískají, ani kdyby se snažili. S tím se však počítalo a celá hra je v tomto duchu laděná. To, co by vás k ní mělo přitáhnout, je totiž hratelnost!

Každá mise představuje spíše než posun v příběhu výzvu vašich dovedností. Začátkem si vyberete jednu ze tří ponorek, z nichž jedna je malá, ale hbitá, druhá je obrovská a takřka nezničitelná a třetí je něco mezi oběma. Vedle výdrže trupu se liší také rychlostí, množstvím torpéd a manévrovatelností. Mezitím, co malá umí měnit polohu pouze vertikálně a horizontálně, střední už dokáže i v jistém omezeném úhlu natáčet trup a velká jde vykormidlovat skoro až o devadesát stupňů. Vše však v rozmezí omezeného 2D prostoru.

Až na dno

Tím jsou dána pravidla a po jednoduché volbě se můžete vydat na hřiště. V případě Steel Divera má podobu členitých mořských hloubek a nejrůznějších jeskyní. Se svou ponorkou se do nich budete potápět, snažit se díky svému řidičskému umu co nejmíň poškrábat trup a zároveň potopit všechny lodě, ponorky či jiné překážky, které se vám postaví do cesty.

Samotné ovládání ponorky je pak pro Steel Diver absolutně klíčové, protože udává hře rychlost a v podstatě se od něj kompletně odvíjí hratelnost. Zapomeňte na tlačítka, směrový kříž a všechny ovládací prvky mimo dotykového displeje a stylusu. Na dotykáči se vám zobrazí posuvníky udávající rychlost a hloubku ponoru a kormidlo pro natáčení trupu. V podstatě tedy tažením stylusu korigujete rychlost, výšku a směr, jakým se pohybujete.

Vtip je v tom, že v daném okamžiku lze měnit vždy pouze jeden atribut, takže se musíte ponorku naučit ovládat tak, abyste stíhali vyrovnávat výšku v mnohdy klikaté jeskyni, zároveň se pohybovali kupředu, protože má každá mise časový limit, a ještě dokázali bojovat, případně se vyhýbat minám. To se zpočátku moc nedaří, ale jakmile vám hratelnost, která se svou dynamikou jakoby svažuje od pomalé k rychlejší, přejde do krve, začnete podmořskými „komplexy“ takřka poletovat. Za to jste odměněni hlavně velmi příjemným pocitem z dobře odvedené práce, neboť obtížnost je nastavena tak, abyste nebyli vyloženě frustrování, ale zároveň jste nedostali nic zadarmo.

To je všechno?

A o tom Steel Diver je. Prohánět se v mořských hlubinách z bodu A do bodu B s co největším skillem za co nejkratší čas a překovávat svá nejlepší skóre, případně skóre vašich přátel. Skutečně skvěle to funguje zhruba do doby, než projdete všechny úrovně. Což, uvážíte-li, že na každou máte okolo čtvrt hodiny, netrvá zase tak dlouho. Přítomna je sice ještě záložka tréninkových úrovní, kde máte za úkol pouze v určitém čase prokličkovat trasu, ale i těch není víc jak deset. Torpédovací minihra, kdy se periskop otáčí na základě snímání kamerek, tedy vašeho máchání 3DSkem, je jen jakousi jednohubkou a tahová „společenská hra“, která vám a vašemu protihráči dá flotilu a nechá vás rozbít si čumáky, je zdlouhavá a třeskutě nudná.

Situace se ještě krapet vyhrotí v momentě, kdy si uvědomíte, že kromě dvou „příběhových misí“, které končí až zabitím určitého cíle, lze každou úroveň jednoduše proplout bez jediného výstřelu a zdržování se bojem. Pak si teoreticky mise ještě jednou doslova prosvištíte a v podstatě nemáte co dělat. Na hru, která spoléhá na vaši hravost a touhu překonávat sebe samotného, je tu zkrátka strašně málo prostoru pro vyblbnutí a po určité době i ten stávající ztrácí na kouzle, protože už jste s ponorkou sžití a nedělá vám problém dělat s ní psí kusy.

Mít hra desítky levelů, jejichž obtížnost by standardně gradovala až do absurdních výšek a tudíž nabízela stále prostor pro učení se novým fintám, v podstatě by nebylo na co si stěžovat. Takhle ale máte pocit, jako byste si zahráli zahřívací kolo a ta pravá výzva by teprve měla přijít.

Poloprázdné akvárium

Lehké rozčarování vás může potkat i v případě, že od hry čekáte opravdu hluboký 3D efekt. Je sice pravda, že grafické zpracování je stylové a má své kouzlo, nicméně samotné 3D slouží pouze k tomu, aby se mořská hlubina chovala jako akvárium. Jeskyně tedy skutečně působí hluboce, ale to je asi tak všechno.

Steel Diver je tedy hra, která si jde svou cestou a míchá v sobě náročnou hratelnost se snahou „arkádově“ nadchnout hráče k překonávání vlastních výkonů. Bohužel se jí to kvůli omezenosti a malému množství obsahu daří jen napůl. Misí je zkrátka málo a tak s trochou snahy za odpoledne nemáte co dělat. A hrát pořád ty samé levely dokola není zrovna zábava podle našeho gusta – obzvláště, když jejich design není zrovna oslnivý.