Steel Diver

Verdikt
58

Arkádová hra, která sice funguje a nabízí dokonce i relativně návykovou hratelnost, ale trpí akutním nedostatkem obsahu, což je v tomto případě zcela zásadní problém.

Konzole

3DS3DS

Další informace

Výrobce: Nintendo
Vydání: 6. května 2011
Štítky: podmořský svět, arkáda, lode, námořní, akční

Tituly pro Nintendo 3DS vám toho umožní spoustu. Ať už se rozhodnete proletět letadýlkem, vyrazit na závodní trať nebo někomu rozdrtit čelist, bude vám to dopřáno. I když, pravda, v mnohdy ne zrovna oslnivé kvalitě. Se svým Steel Diverem se autoři rozhodli neškatulkovat a žánrovou paletu nintenďáckého handheldu rozšiřují o možnost velet ponorce.

Nebezpečná hlubina

Pokud byste zde hledali příběh, skutečně jeden naleznete. I když tedy označení „příběh“ je v tomto případě ironická nadsázka. Píše se rok 19XX, svět začala ohrožovat nějaká organizace, vy jste kapitáni jedné z ponorek, která se s tím pod záštitou nějaké jiné organizace rozhodne něco dělat. V praxi to znamená vyrazit na necelou desítku misí, zlikvidovat, co vám přijde pod torpédo, a pokud možno u toho neumřít. Jak vidno, motivaci k hraní tedy autoři z příběhu nevytřískají, ani kdyby se snažili. S tím se však počítalo a celá hra je v tomto duchu laděná. To, co by vás k ní mělo přitáhnout, je totiž hratelnost!

Každá mise představuje spíše než posun v příběhu výzvu vašich dovedností. Začátkem si vyberete jednu ze tří ponorek, z nichž jedna je malá, ale hbitá, druhá je obrovská a takřka nezničitelná a třetí je něco mezi oběma. Vedle výdrže trupu se liší také rychlostí, množstvím torpéd a manévrovatelností. Mezitím, co malá umí měnit polohu pouze vertikálně a horizontálně, střední už dokáže i v jistém omezeném úhlu natáčet trup a velká jde vykormidlovat skoro až o devadesát stupňů. Vše však v rozmezí omezeného 2D prostoru.

Až na dno

Tím jsou dána pravidla a po jednoduché volbě se můžete vydat na hřiště. V případě Steel Divera má podobu členitých mořských hloubek a nejrůznějších jeskyní. Se svou ponorkou se do nich budete potápět, snažit se díky svému řidičskému umu co nejmíň poškrábat trup a zároveň potopit všechny lodě, ponorky či jiné překážky, které se vám postaví do cesty.

Samotné ovládání ponorky je pak pro Steel Diver absolutně klíčové, protože udává hře rychlost a v podstatě se od něj kompletně odvíjí hratelnost. Zapomeňte na tlačítka, směrový kříž a všechny ovládací prvky mimo dotykového displeje a stylusu. Na dotykáči se vám zobrazí posuvníky udávající rychlost a hloubku ponoru a kormidlo pro natáčení trupu. V podstatě tedy tažením stylusu korigujete rychlost, výšku a směr, jakým se pohybujete.

Vtip je v tom, že v daném okamžiku lze měnit vždy pouze jeden atribut, takže se musíte ponorku naučit ovládat tak, abyste stíhali vyrovnávat výšku v mnohdy klikaté jeskyni, zároveň se pohybovali kupředu, protože má každá mise časový limit, a ještě dokázali bojovat, případně se vyhýbat minám. To se zpočátku moc nedaří, ale jakmile vám hratelnost, která se svou dynamikou jakoby svažuje od pomalé k rychlejší, přejde do krve, začnete podmořskými „komplexy“ takřka poletovat. Za to jste odměněni hlavně velmi příjemným pocitem z dobře odvedené práce, neboť obtížnost je nastavena tak, abyste nebyli vyloženě frustrování, ale zároveň jste nedostali nic zadarmo.

To je všechno?

A o tom Steel Diver je. Prohánět se v mořských hlubinách z bodu A do bodu B s co největším skillem za co nejkratší čas a překovávat svá nejlepší skóre, případně skóre vašich přátel. Skutečně skvěle to funguje zhruba do doby, než projdete všechny úrovně. Což, uvážíte-li, že na každou máte okolo čtvrt hodiny, netrvá zase tak dlouho. Přítomna je sice ještě záložka tréninkových úrovní, kde máte za úkol pouze v určitém čase prokličkovat trasu, ale i těch není víc jak deset. Torpédovací minihra, kdy se periskop otáčí na základě snímání kamerek, tedy vašeho máchání 3DSkem, je jen jakousi jednohubkou a tahová „společenská hra“, která vám a vašemu protihráči dá flotilu a nechá vás rozbít si čumáky, je zdlouhavá a třeskutě nudná.

Situace se ještě krapet vyhrotí v momentě, kdy si uvědomíte, že kromě dvou „příběhových misí“, které končí až zabitím určitého cíle, lze každou úroveň jednoduše proplout bez jediného výstřelu a zdržování se bojem. Pak si teoreticky mise ještě jednou doslova prosvištíte a v podstatě nemáte co dělat. Na hru, která spoléhá na vaši hravost a touhu překonávat sebe samotného, je tu zkrátka strašně málo prostoru pro vyblbnutí a po určité době i ten stávající ztrácí na kouzle, protože už jste s ponorkou sžití a nedělá vám problém dělat s ní psí kusy.

Mít hra desítky levelů, jejichž obtížnost by standardně gradovala až do absurdních výšek a tudíž nabízela stále prostor pro učení se novým fintám, v podstatě by nebylo na co si stěžovat. Takhle ale máte pocit, jako byste si zahráli zahřívací kolo a ta pravá výzva by teprve měla přijít.

Poloprázdné akvárium

Lehké rozčarování vás může potkat i v případě, že od hry čekáte opravdu hluboký 3D efekt. Je sice pravda, že grafické zpracování je stylové a má své kouzlo, nicméně samotné 3D slouží pouze k tomu, aby se mořská hlubina chovala jako akvárium. Jeskyně tedy skutečně působí hluboce, ale to je asi tak všechno.

Steel Diver je tedy hra, která si jde svou cestou a míchá v sobě náročnou hratelnost se snahou „arkádově“ nadchnout hráče k překonávání vlastních výkonů. Bohužel se jí to kvůli omezenosti a malému množství obsahu daří jen napůl. Misí je zkrátka málo a tak s trochou snahy za odpoledne nemáte co dělat. A hrát pořád ty samé levely dokola není zrovna zábava podle našeho gusta – obzvláště, když jejich design není zrovna oslnivý.