State of Decay 2

Verdikt
65

Ve State of Decay 2 jsme se dočkali novinek, které jsme ani nepotřebovali, zatímco mechaniky, které po změnách volaly (například souboje), zůstaly bez výraznějšího zásahu. Hra trošku na sílu razí kooperativní multiplayer, čímž v některých momentech degraduje singleplayerový zážitek až na úroveň skutečné digitální práce. Nakonec tak možná ani nedoceníte, že hra je řádově větší než první díl.

Počítač

WindowsWindows

Microsoft Store
Koupit

Konzole

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Undead Labs
Vydání: 21. května 2018
Štítky: střílečka, survival, zombie, postapokalyptická, postapokalypsa, otevřený svět, akční

Už pár měsíců je jasné, že zombie infikovaní hráči před sebou tento rok nemají hezké vyhlídky. Poté, co se slehla zem po Dead Island 2 a projekt Days Gone byl o rok odložen, se zatím jedinou vakcínou na jejich nepřemožitelné krvelačné choutky stává State of Decay 2. A ta je, abychom to řekli kulantně, něco jako původní díl State of Decay ve verzi 1.5.

Pořád v pohybu

Pokud jste v prvním díle strávili nějakou dobu, možná budete očekávat, že novinky ve State of Decay 2 odhalíte na první pohled. Jenže to je omyl. Většina změn není moc vidět, natožpak cítit. A ty viditelnější novinky byste pak (alespoň v některých případech) raději ignorovali. Jenže to vám hra zase nedovolí.

Vezměme to z té lepší strany. State of Decay 2 je survival akční hra viděná pohledem třetí osoby zasazená do otevřeného světa sužovaného nákazou zombie. Původní formulka, kdy plníte úkoly, sbíráte suroviny a snažíte se o výstavbu nové komunity za pomoci vylepšování vlastního domova a všech herních postav, zůstala téměř nezměněna. A stále funguje dobře.

K dispozici je samozřejmě docela nová mapa, na niž je napojeno několik dalších map. K nim se dostanete v případě potřeby během hry tím, že si v radiokomunikačním středisku necháte objevit nové možnosti pobytu výměnou za body vlivu. Každá mapa je poplatná jednomu ústřednímu tématu. Po americkém středozápadě nám učarovala třeba mapa podobná Holandsku, tedy stále zelené prostředí s hromadou větrných mlýnů. Estetické hledisko je ale asi to nejmenší. Nová mapa znamená nové úkoly, dobrodružství a hlavně suroviny, které se na původní mapě postupně vyčerpají.

Střecha nad hlavou

Nové mapy samozřejmě přináší i spoustu nových přístřeší, v nichž můžete členy své komunity schovat před chtivými pařáty zombie. Výstavba přístřeší nabízí nové funkční místnosti, které navíc můžete i několikrát vylepšit. Díky tomu se postupně dostáváte k pokročilejším možnostem, jako je výroba opravářského kitu pro automobily nebo léčba nákazy.

Do každé místnosti můžete navrch přidat ještě nadstavbové zařízení jako je lednička, generátor nebo bezpečnostní skříňka, a každá tato věc přináší ještě nějakou funkci či možnost navíc. Přínos některých z nich je ovšem vykoupen negativním dopadem na komunitu. Asi je jasné, že lidé nebudou výskat blahem, když jim do místnosti nainstalujete manuální výrobník proudu. Takový výrobník totiž na rozdíl od generátoru sice šetří benzín, ale někdo na něm musí sedět a šlapat, což se ani v postapokalyptickém světě moc nenosí. Tímto způsobem jsou hráči nuceni přemýšlet nad možnými dopady, případně balancovat mezi přínosy a negativy.

Prohloubení možností rozvíjení komunity by rozhodně nebylo na škodu, vždyť právě díky péči o komunitu k sobě první díl přitáhl tolik pozornosti. Problém je jenom s tím, že jednotlivé možnosti nejsou moc dobře vysvětleny, případně zvýrazněny. Každá možnost se skrývá za nic neříkajícími ikonkami. A když máte několik místností najednou, tak se člověk v tom mišmaši jednoduše ztrácí. K dispozici je sice stále úvodní okno, kde stavbu ovládáte jako ve strategické hře, ale ani to vám moc nepomůže. Ikonky jsou pořád stejné a možností je možná až moc.

Dobrý, lepší, nejlepší

Společně s novým prostředím přibyly i nové herní postavy, které mají svoje vlastní schopnosti a dovednosti, případně i některé zápory. K tomu se pak vážou jejich statistiky. Například sportovně založené postavy mají vyšší výdrž, zatímco postavy s nechutí k pohybu na jeden zátah neuběhnou ani 20 metrů.

Novinkou v tomto mixu je možnost postavu dále rozvíjet, a to nejen skrze provozování určité činnosti (při běhání dostáváte body do staminy atd.), ale také skrze čtení příruček či levelování. Skrze příručky můžete své svěřence naučit i věci, které do té doby vůbec neznali. Levelování pak rozvíjí již dané schopnosti, a to tím, že si vyberete jednu ze dvou možností. Například u výdrže se v jednom okamžiku můžete rozhodnout mezi zvýšením počtu věcí, které unesete, nebo zvýšením délky, kterou uběhnete sprintem. Rozhodnutí o dalším směřování je v rámci jedné postavy docela dost. A teď si představte, že ve své komunitě máte třeba i 10-15 lidí najednou. Variabilita vývoje postav se tedy State of Decay 2 rozhodně vyčíst nedá, spíš naopak. Jedná se o jednu z hlavních předností.

Kromě klasického levelování každá postava sbírá také body užitečnosti. Pokud jich některá z postav nasbírá dost, můžete ji jmenovat vůdcem skupiny, což určí vaše další zaměření a případně i konec hry. V případě, že do čela svojí skupiny jmenujete bývalého zdravotníka se silným sociálním cítěním, budete se ubírat cestou pomoci druhým. Postupně ale zjistíte, že moc přínosů tento prvek nemá. Náplně misí jsou totiž velice podobné, ať hrajete za lidumila, nebo hrubiána. V podstatě se jedná jenom o trošku jinou omáčku kolem.

Pojďme si promluvit

State of Decay 2 se nově snaží o příběhové pojetí, ale moc jí to nejde. Hra po vás chce, abyste neustále komunikovali s některým členem vaší komunity, a přitom se tváří, jako by vám dávala k dispozici několik různých řešení. Ve skutečnosti vám ale dává možnost vybrat si pouze to, zdali úkol splníte, či nikoliv.

Ještě horší přitom je, že jakmile se vaše komunita rozroste, postavy hledáte jen velmi těžce. Na mapě je vidět pouze člen komunity, ale už vám nikdo neprozradí, kdo to je. A tak mezi místnostmi, které jsou roztroušené klidně i mezi několika domy, pobíháte úplně zoufalí a pořád dokola hledáte například Miriam. A teď si představte, že Miriam vám pak řekne třeba jen to, že rozhodnutí je čistě ve vaší kompetenci.

Dopady vašich rozhodnutí na psychiku ostatních členů komunity jsme nezaznamenali. Třeba tu jsou, ale hra vás na ně jednak neupozorní a potom vám je ani žádným způsobem nezvýrazní. A tak vám zjištění, že rozhodnutí je čistě ve vaší kompetenci, uvaří krev v těle i bez nákazy zombie.

Práce a jenom práce

Možná největší negativum celého State of Decay 2 je, že již nemůžete žádat další členy komunity o odnos nově nalezených surovin. Poté mohou nastat tři možnosti. Za A) vše taháte sami, za B) přepínáte mezi postavami, které vás doprovázejí již ze základny, abyste je také naložili, za C) zavoláte si do hry dalšího hráče.

Pokud vše taháte sami, brzy se cítíte jako muly a celé kouzlo hry tak nějak pomine. A pak se přistihnete, že místo hraní večer radši otevřete knížku a po těch pěti večerech ve State of Decay 2 si zhluboka oddechnete. Jestliže začnete přepínat mezi jednotlivými členy komunity, pocit těžké dřiny se trošku oddálí, ale ne o moc. Ani kdybyste vyrazili najednou hned se čtyřmi lidmi, nepoberete toho dost.

Poslední možnost je bránou ke kooperativnímu multiplayeru, kde se budete potýkat snad se všemi klasickými problémy online her. Když pomineme značné lagy, určitě vás „potěší“ všechny ty lidské vlastnosti jako škodolibost nebo blbost. Možnosti komunikace se navíc omezují jenom na pár základních posunků, což jakékoliv snahy o propracovanější spolupráci pečlivě zazdí. Pokud tedy nemáte přítele, který je naladěný přesně na vaši notu, moc legrace si neužijete.

O fous horší pokračování

Tvůrcům z Undead Labs se nedá upřít snaha. Ve hře narazíte hned na několik novinek, z nichž některé byly zcela určitě hodně časově náročné. Problém je, že žádná hru nevylepšuje takovým způsobem, aby se dalo mluvit o plnohodnotném druhém díle. A některé se přitom dají označit rovnou za krok zpět.

Hra je mezitím stále stejně hloupá. Typickým příkladem je práce s inventářem, kdy se kvůli některým změnám (například z kapes do batohu) musíte uchýlit k přeskládání nákladu do inventáře v domě a pak zpět do vašeho inventáře, ačkoliv v jiných hrách to jde bez problémů napřímo. Výraznějších změn se nedočkal ani soubojový systém, takže v souboji jeden na jednoho nemáte v podstatě žádnou práci, zatímco ve větších melách ztrácíte pocit kontroly. A to je asi tak vše.

State of Decay 2 není vyloženě špatná hra. Taková by díky skvělému základu z prvního dílu asi být ani nemohla. Některé novinky ji ale místo pomoci sráží na kolena, a tak se zařadí mezi hry, které byly horší než původní díl.