StarDrive 2

Podobně došlo i na přídavek v podobě taktických bitev - tentokrát jde však o krok špatným směrem. Na prvním Stardrive bylo překrásné, jak se hra z galaktického pohledu ladně přesunula do bitev o jednotlivé planety, přičemž se de facto obě odehrávaly na jediné ploše. Leccos na této podobě bojů šlo ještě upravit, dvojka však tuto návaznost při zoomování galaxií vyhodila z okna a nahradila ji separátním taktickým náhledem na bitvy, nikoliv nepodobným třebas přepnutí z galaxie do jiného interface ve Star Wars: Empire at War (nebo HoMaM nebo řadě jiných). Krom vesmíru došlo i na rozšíření pozemní složky, ale o té raději později.

Další významnou změnou je radikálně zvýšený počet náhodných událostí a questů, nesouvisejících s jiným velkorasami až do takové míry, že je nově lze považovat za hlavní náplň hry. Vyjednávání s jinými rasami nebo mezirasové války jsou sice fajn a časově náročná věc (a hru lze stále dohrát jedině přečůráním jedné z několika hlavních ras, jak je u 4X strategií zvykem). Tyto ale v zásadě nabízejí pořád totéž.

Z toho dobrého v jedničce naopak ve hře zůstal editor vlastních lodí, který ze ztráty každého křižníku dělá emocionální záležitost (pocit smutku), potažmo nutí hráče i k pravidelné analýze, co by tak na konstrukci plavidla šlo ještě zlepšit. Celkově lze říct, že výrazně lepší interface (byť mu k dokonalosti stále dost chybí) a různé atrakce (ač v případě questů trochu povrchní) ze StarDrive 2 činí o fous návykovější zážitek než minule. Naneštěstí ovšem především s novinkami souvisí i první z mnoha průšvihů, které Stardrive 2 plnými hrstmi hází hráči do tváře – opět totiž nastává problém se zcela nevybalancovanými mechanikami pozdější fáze hry a brutálními nedodělky.

Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené hladem 

Namísto vyladění původní hratelnosti nové mechaniky Stardrive 2 činí tytéž chyby, které byly k nalezení už v prvním díle, jenom trochu jiným způsobem. Zaprvé, i na nejjednodušší obtížnost je hra sáhodlouhá a tuhá jako syrové skopové. Na vině jsou jak nepřátelé související s questy (ty však alespoň jde vypnout), tak i brutální agresivita nepřátelských ras. Svým způsobem je StarDrive 2 nejvěrnější lovecraftovskou hrou vůbec – i když totiž oponentům nabízíte hory doly nebo naopak disponujete nezničitelnými flotilami, cizáci vyhlašují válku často, rádi a, chce se říct, až s nelidským gustem. Nelze se navíc ubránit dojmu, že nepřátelé mnohdy produkují křižníky ze vzduchu a chovají se ve válce i politice až příliš sebevražedně.

Kdo by chtěl konflikty řešit perem namísto meče, toho zřejmě nepotěší ani zjištění, že rovněž systém diplomacie je opět rozbitý. Nejde jenom o již tradičně omezenou paletu možností a úmluv, popřípadě haprující diplomatickou AI – vrcholem diplomacie ve 4X hrách byla Sid Meier's Alpha Centauri, a od té doby výčet hráčových možností při vyjednávání s AI stále jenom klesá. Ve StarDrive 2 tento trend dosahuje nového absolutna, protože krom vyjednávání s logiku ignorujícími alieny totiž hráč nově musí vyjednávat i s vlastní populací. I když budete podkuřovat sousedům pomocí úplatků, to celé ve snaze vyjednat novou obchodní smlouvu, která by oddálila váš bankrot, je klidně možné (a velmi snadné!) nabídnout cizákům takový ranec peněz a úmluv, že vás vaše vlastní populace začne vnímat jako hrozbu. Bez diplomacie a míru ale nelze vybudovat solidní finance a zároveň flotilu.

Pokud chcete podotknout, že je to vlastně v pořádku, protože to simuluje reálné názory části populace vůči bezpáteřnosti politiky, popřípadě xenofobní povahu mezihvězdné diplomacie, musíme dodat, že ve StarDrive 2 se nespokojenci nevydají protestovat nebo dokonce stávkovat, nýbrž začnou masově a ve velkém páchat sebevraždy (!) skrze horší sběr zemědělských plodin. Není výjimečné několika nevýhodnými smlouvami (které ale v reálu udržují vaší ekonomiku závislou na exportu v běhu) zcela vylidnit několik menších kolonií nebo zredukovat obyvatelstvo velké megapole na úroveň Detroitu.

Kdokoliv vyhraje, my prohrajeme 

I přes fatální chyby, které srážejí jinak velmi dobrý (zopakujme znovu slovo „návykový“) dojem z hraní, nelze s úplným nadšením hovořit ani o jádru hry, totiž soubojích. Taktické bitvy nejsou zrovna krokem kupředu, a nejde jenom o odstranění už zmíněné návaznosti soubojů z jedničky. Vesmírné boje jsou sice nádherně zpracované. Na druhou stranu jsou však veskrze zbytečné. V bitvách zcela chybí překážky a „terén“ jako takový. Veškerá paleta hráčových rozhodnutí se tak zaměřuje na to, jestli se svou flotilou zničit velkou nepřátelskou loď nalevo, nebo menší nepřátelskou loď napravo. A to je něco, co vlastně nabízely i bitvy přímo v globální mapě v prvním díle. Alternativou je celý tento systém ignorovat a nechat souboje na automatickém výpočtu...

Podobně problematickou novinkou jsou i souboje na planetách. V prvním StarDrive byly v zásadě triviálním prvkem s minimální kontrolou, pročež se vývojáři zřejmě rozhodli pozemní bitvy zahustit a překovali je v plnohodnotnou taktickou minihru. I když, slovo "plnohodnotná" ani v tomto případě není zrovna nejlepší charakteristika. Taktické souboje sice připomínají jednoduchou tahovou strategii na způsob Space Hulk (či jeho freeware klonu). Jsou však zoufalé nudné a bonusově i brutálně zabugované.

Řešením je opět nechat bitvy automaticky počítat, což ale v případě pozemních bojů nefunguje tak hrůzostrašně, že vedle toho blednou i občasné kultovní výhry lučištníků nad stealth bombardéry v sérii Civilization. Spolu s tím notně hapruje i vytváření vojáků a přesouvání pozemních vojsk vesmírem. Mariňáci se v zásadě generují sami od sebe na planetách s jistými budovami, což je poměrně chytrý nápad, protože pozemní souboje díky tomu nabízí vždy početně velmi omezenými střety (v kontrastu se soubojem kosmických flotil).

Na přesun mariňáků k jiné planetě ale hráč potřebuje automatizované dopravní lodě, které však po vybudování i úspěšné invazi někam zmizí, což notně prodlužuje celou galaktickou logistiku. Kdyby se mariňáci přetransformovali v lodě sami od sebe (viz třeba Rise of Nations), bylo by to pohodlnější a snad i méně zasekané systémovými chybami.

Do třetice? 

StarDrive 2 je na první pohled ohromně zajímavá a výborně vypadající hra, potřebovala by ale minimálně další půlrok až rok testování a ladění. Je nasnadě, že leccos opraví vlna patchů, na to však v případě hodnocení vydané hry nelze spoléhat. Občasné chyby nastat jistě mohou a nevyhnou se ani těm sebelepším hrám. Bugy samy o sobě ale hlavní problém StarDrive 2 nejsou. Ani sebedokonalejší záplata by totiž nezamaskovala hluchá místa hratelnosti.

Rovněž se musíme pozastavit nad smyslem řady novinek ve StarDrive 2: questy jsou fajn přídavek, navyšují však komplexnost hry mimo její původní těžiště v podobě mezirasových konfliktů. Podobně detailnější bitvy (na planetách, ale i ve vesmíru) zbytečně odvádějí pozornost hlavního velkostratéga od budování armád k řešení každé bezvýznamné bitvy v Horní Dolní. Naproti tomu zpracování komplexnější diplomacie nebo asimilace nepřátelských ras je dokonce horší než minule.

Je to ohromná škoda, ale podobnému výsledku prostě nelze hlasitě zatleskat. Zvlášť, když uvážíme, že vývojáři už podruhé vstoupili do stejné řeky a měli by být o něco moudřejší. Své fanoušky si StarDrive 2 určitě najde (rovněž díky chystané modifikovatelnosti), ale i mnozí z nich se nad nedodělky hry budou ještě dlouho potají vztekat. Třeba se Zero Sum časem přesto povede najít pomyslné optimum a konečně vychytat problémy. Do třetice všeho dobrého a zlého...