Splinter Cell 3D

Verdikt
36

Všechno špatně. Vytvořit konverzi osekanou o všechno zábavné opravdu nemá příliš velký smysl. Suchopárný singleplayer s nepohlednou tmavou a šedivou grafikou, systém ukládání prostřednictvím savepointů, absence umělé inteligence nepřátel, jedna nudná minihra a jedna trochu zábavná minihra.

Konzole

3DS3DS

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Vydání: 25. března 2011
Štítky: sci-fi, stealth, moderní válka, akční

Tom Clancy se v první várce her na nové 3DS objevuje hned podruhé, tentokrát ovšem s jinou značkou. Kromě Ghost Recon: Shadow Wars tak dostává svůj třetí rozměr i Splinter Cell se supertajným agentem Samem Fisherem v hlavní roli. Ubisoft si chtěl zřejmě pojistit úspěch a místo nějakého nového spinoffu se pustil do remaku kritiky nejoceňovanějšího dílu celé série, tedy Chaos Theory z roku 2005. Sázka na jistotu však tentokrát nevyšla, protože samotná konverze napáchala až příliš nenapravitelných škod. Nutno podotknout, že právě tento díl se již tehdy (rok 2005) dočkal kapesní verze pro handheld DS od Nintenda, která také nijak slavně nedopadla, a právě 3D verze si nese až moc společných rysů.

Potenciál na zlepšení tu rozhodně byl, ať již ve formě nového ovládání pomocí analogové páčky nebo trojrozměrného zobrazení, které by mělo podobnému typu hry vyloženě sedět. A ono sedí, jenže hráč musí neustále bojovat se správnou polohou samotného handheldu. Žádná jiná launchová hra s tímto neměla problémy v takové míře jako právě Splinter Cell.

Řešení je sice jednoduché, ale když vypnete 3D efekt, nezůstává už prakticky nic významného, kvůli čemu by stálo za to si Sama Fishera do kapsy pořizovat.

Při testování Ghost Recon série bylo zjevné uvědomění si, že určitý typ her se na kapesní hraní jednoduše nehodí. S 3D taktickou střílečkou se to má ale úplně stejně jako s 3D stealth akcí a je vlastně úplně jedno, že zrovna nový model umí zobrazit třetí rozměr.

V případě Ghost Reconu tak došlo k posunutí žánru a úspěch se dostavil. Splinter Cell si tvrdošíjně trvá na svém a snaží se na 3DS protlačit už z podstaty špatně hratelný titul, který není možné užít si ani zdaleka tak jako na PC či konzolích s velkou televizí.

Pokud jste měli co dočinění s Chaos Theory na velkých konzolích, tak vězte, že jediné, co zůstalo a je trochu použitelné, je singleplayer, základní hratelnost a nějaké ty technické Samovy libůstky. Abychom autorům nekřivdili, je nutné zmínit i jeden nový přírůstek v podobě hackovací minihry, v rámci které se snažíte najít správný chybějící kousek rozbité krychle.

Z úvodu velmi jednoduché, ovšem posléze výrazně přituhne. Podstatně nudnější je druhá minihra s otevíráním zámků, kdy jen čekáte na ten správný zvuk. Aby se hráč neuzíval k smrti, je do hry implementován prvek na umělé vytvoření napětí, jehož vedlejším účinkem zpravidla bývá zbytečná frustrace. Uložit si pozici totiž nelze kdekoliv, ale je potřeba najít savepointy rozmístěné po úrovních.

Velkou část herního času budete pochopitelně se Samem trávit skrčeni ve stínu, který poskytuje dostatečný úkryt před zraky nepřátel. Jenže v tom je ve výsledku docela potíž. Abyste vůbec měli nějakou představu o tom, co se na displeji děje, musíte být ideálně doma, mít zatemněná okna nebo hrát v noci.

Hrát v tramvaji nebo posluchárně je velmi nepohodlné. A nemluvíme tu o podmínkách s přímým sluncem, protože pak není na displeji vidět nic ani u té nejsvětlejší a nejbarevnější hry. Ale Splinter Cell selhává i u jinak vyhovujících světelných podmínek. Jen další důvod vypovídající o nesmyslnosti podobného titulu na kapesním zařízení.

Na frak dostaly i další oceňované aspekty z Chaos Theory. Například totální absence multiplayeru v kontextu zlepšené online podpory u 3DS je trestuhodná. I umělá inteligence protivníků funguje způsobem, jako by ji někdo zapomněl do finálního produktu vložit. Klidně vás přestanou po nějakých deseti vteřinách hledat, i když jim u nohou právě leží jejich kolega s prostřelenou hlavou. A i když se v Samově arzenálu nachází pár zajímavých vychytávek, nenutí vás hra k přílišné kreativitě v jejich použití a většinu času si vystačíte s klasickou pistolí.

Je to vlastně hrozně smutný příběh. Kvalitní a oceňovaný titul byl osekán o většinu zábavných prvků, až nakonec zbyl jen nezajímavý singleplayer. A to vše jen kvůli tomu, abyste si mohli zahrát na handheldu. Jenže stejně si kvůli až příliš tmavé grafice na cestách moc zábavy neužijete. Exemplární případ, jak by neměla vypadat launchová hra.