Spellforce 3

Verdikt
72

Unikátní mix RTS a RPG je zpět, a s ním i pořádná porce nových dobrodružství. Třetí díl navíc přichází s několika zajímavými novinkami zejména ve své strategické části. Slušelo by možná přehlednější ovládání, interface a trochu méně bugů, ale fanoušci by si trojku neměli nechat ujít.

Počítač

WindowsWindows

49,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Grimlore Games
Vydání: 7. prosince 2017
Štítky: fantasy, rpg, strategie

Se záplavou zajímavých her, které na hráče útočí ze všech stran, je někdy dost obtížné si vybrat, co si zahrajete příště. Bude to strategie? Nebo radši nějaké pěkné RPG? Pokud jste obětí přesně takového dilematu, určitě vás potěší nedávno vydaná Spellforce 3. Ta totiž pokračuje v úctyhodné tradici své série a přináší hybridní hratelnost, v níž občas vedete skupinku dobrodruhů po vzoru Baldur’s Gate, ovšem pak se přepnete do strategického módu připomínajícího třeba Age of Empires II. Takový hybrid by jistě mohl dopadnout velmi špatně, zmateně a nepřehledně, ale to se tentokrát naštěstí nestalo. 

Zpátky do Eo

Návrat do bájného světa Eo si mimo jiné klade za úkol vysvětlit události, jež vedly ke vzniku nechvalně proslulého Kruhu mágů a jeho fatálnímu boji o všemocnost, kterou se pokusili urvat od samotného boha všech bohů Aonira v jeho, řekněme, slabší chvíli. A veteráni vědí, jak to nakonec všechno dopadlo. Mágové ve fantasy světech jsou po právu častokrát vyobrazováni jako mocichtiví a zkorumpovaní šarlatáni, kteří rádi propůjčují své talenty mocnostem nejtemnějším.

Vždycky se najde nějaký ten generační zlosyn, a ve světě, kde je magie výsadou obdařených, to platí dvojnásob. Paradoxně je zdejší úhlavní neřád zároveň i váš otec, který se vás pokusil exemplárně sprovodit ze světa pro otevřený nesouhlas se svým počínáním. A to, jak sami uznáte, si vůdce magického povstání proti starým strukturám království Nortanderu a jeho spojencům přece nemůže nechat líbit.

Skřeti sobě!

Příběh sice originalitou přímo nehýří, ale tu a tam dokáže zaujmout zajímavými až překvapivými zvraty. Kompletně namluvené dialogy sice neohromí, ale ani neurazí. Podobně jako třeba v Divinity: Original Sin II se budete zpočátku točit okolo inkviziční nevraživosti vůči všem, kdo ovládají magii a neslouží koruně. Do hry vstupuje navíc ještě tajuplný mor, který podle prapodivného vzorce systematicky kosí jednotlivé osady, a nejen v nortanderském království.

Putování za záchranou světa vás zavede až do ztraceného města Mulandir, kolébky civilizace tzv. shaperů neboli tvarovačů, dávno zaniklé kultury, jež si holedbala v telepatii a důmyslných mechanismech. Svou družinu postupně rozšíříte ve stylu Dragon Age o celou řadu více či méně zajímavých postav z řad lidí, trpaslíků či elfů.

Dojde dokonce i na skřety, protože i jejich podpory bude nakonec zapotřebí. Jejich teorie konfliktu zde totiž není úplně tak bezhlavě přímočará, jak bývá běžně vykreslováno v tradiční tolkieno-warhammerovské tradici, a statný skřetí vůdce Gor je jednoznačně jednou z nejlepších postav, se kterou budete mít tu čest.

Na pomezí žánrů

Pro nově příchozí možná nebude na škodu tento stále poněkud originální slepenec žánrů nastínit optikou jeho mechanik. RPG složka hry nejvíce připomíná izometrické klasiky běžící na Infinity Enginu, tedy Baldur‘s Gate, Icewind Dale či třeba novější Pillars of Eternity. Ve hře vás čeká samozřejmě spousta dungeonů a venkovních lokací, které budete se svou partou prolézat a zbavovat nepřátel a pokladů.

Nutno dodat, že tato část by obstála i sama za sebe a asi nejvíce připomíná právě taktický Icewind Dale s určitými elementy Warcraftu 3, na kterých stavěl už první Spellforce. Každý hrdina může trénovat až tři stromy dovedností. Vy coby protagonista máte ve vínku ještě navíc čtvrtý, velitelský. Hrdinu si můžete vytvořit k obrazu svému hned po skončení prologu, přičemž máte na výběr ze tří magických a tří fyzicky orientovaných stromů, a samozřejmě tu je i úprava vzhledu.

Druhá rovina hry je reprezentovaná realtimovou strategií, kde se vaše parta rozšiřuje o naklikávané jednotky z kasáren. K tomu je třeba mít dostatek zdrojů v podobě stavebních materiálů a jídla. Protože tvůrcem původního Spellforce byl zároveň člověk podepsaný pod sérií The Settlers, získávaní surovin zde probíhá právě podle této tradice, a sice přiřazením určitého počtu pracantů k dané budově. Ti už se pak v rámci automatizace organizují sami.

Omezení surovin a sektorová řežba

Pro veterány série však Spellforce 3 přináší taktickou novinku v podobě sektorů. Ty zde fungují obdobně jako ve hrách od Relicu, tedy Dawn of War a Company of Heroes. Vzhledem k tomu, že každá válečná mapa obsahuje jen limitovaný počet nerostných surovin a zvěře, jsou pak boje o tyto zóny o to lítější.

Dobyté sektory navíc skýtají magické monolity, Godstones, jejichž aktivací vznikají portály sloužící jednak k rychlému přemisťování vaší družiny mezi sektory, ale také coby místa oživení zesnulých reků. K oživení je však nutno mít dostatek speciálních bodů, které lze doplňovat přirazením uctívačů k tomu či onomu posvátnému šutráku.

Když už je řeč o této rovině, nelze se ubránit pocitu, že právě tady hra působí trochu rozpačitě. Ano, jistě, pokud jste zarytí fanoušci obou žánrů, je možné, že s tímto postojem souhlasit nebudete, ale zdá se, že nový Spellforce je nejzábavnější právě ve své RPG části, a vůbec by nebylo na škodu, kdyby šla ta strategická nějak šikovně přeskočit.

Fantasy Guderian

Problém je v tom, že hra na jednu stranu až příliš klade důraz na zaběhlou šablonu, ale zároveň hráče uzamyká jistými omezeními, a to nejen co se počtu budov a jednotek týče. Optimální postup je klasický: obsadit co nejrychleji co největší počet sektorů, postavit rychle zdroje příjmů a naklikat si co nejpočetnější armádičku. S tou pak ideálně na první pokus rozdrtíte protivníka, čímž si zasloužíte přesun zpět do RPG putování.

Problémem je silná repetice tohoto modelu. Hra vás navíc neustále popohání, a tak je třeba hrát především na rychlost a preciznost. Ani na nižší obtížnost tu nenajdete prostor pro odlišnou taktiku či pozvolnější hraní. Je sice hezké, že je každá bitva proložena nějakými vedlejšími úkoly a příběhovou vatou, ale vždy jde nakonec o tentýž model blitzkriegu. Nezřídka se navíc stane, že právě ty vedlejší odbočky stojí v cestě vašemu vítězství, protože v bitvách jde především o čas.

Miniomyl

Jde o to, že máte k dispozici jen značně omezené množství surovin, takže pokud o svou armádu přijdete ať už bráněním základny či chybnou ofenzivou, nepřítel vás postupně s přehledem převálcuje. On totiž jaksi úbytkem zdrojů netrpí a nestane se vám, že by snad AI někdy přestala v pravidelných intervalech chrlit hordy krvelačných nepřátel s kadencí, kterou by jí mohl závidět i legendární kulomet MG42.

K tomu si připočtěte dost nepřehlednou minimapu, která vypadá, jako by se do hry dostala omylem. Nikdy z ní totiž na první pohled pořádně nevíte, kde se vaše parta zrovna nachází, a funkce zoom na ní absentuje úplně. Uživatelské rozhraní, tempo hry a strategické možnosti tak ve vás zanechají přinejlepším smíšené pocity.

Bitevní kaše

Další problém tkví v chování vašich vlastních jednotek. Lze sice tradičně nastavit agresivní či pasivní mód, ale tím to končí. Potíž je v tom, že jednotky v agresivním módu mají ve zvyku podnikat sebevražedné útoky hluboko do týlu nepřítele. Ten je k tomu navíc umí docela chytře donutit postupnými ústupy a falešnými výpady, což je na jednu stranu chvályhodné, ale na druhou stranu dost fatální pro vaše barvy. A ohlídat si něco takového, zvlášť když potřebujete koordinovat střety na dvou či více bojištích zároveň, je značně frustrující.

Bitvy jsou navíc často obrazem totálního chaosu, kdy nerozeznáte vlastní jednotky od nepřátelských, dokud si řádně nepřiblížíte kameru, speciálně pak na vyšších rozlišeních. Naštěstí si toho všimli i autoři a poskytli nám zvýrazňovač hrdinů a zejména pak akční kruhové menu, které vyvoláte označením vlastní či nepřátelské jednotky – tedy za předpokladu, že se správně trefíte.

Zpomalíte tím proud času a vyberete tu či onu schopnost vašich hrdinů. Z menu zároveň vyčtete i informace o bonusech a odolnostech dané postavy. Není to úplně ideální – optimální by bylo zapauzování – ale jde o to nejlepší, k čemu lze během střetu sáhnout. Jen nechápeme, proč nám tuhle skutečnost hra neoznámila už během tutoriálového scénáře.

Král, nebo žebrák

Hru navíc stále sužují všudypřítomné bugy. Tuhle se vám zasekne rozhovor do smyčky, tuhle hra spadne anebo zamrzne na nahrávací obrazovce. Autoři z Grimlore se snaží, seč jim síly stačí, a není dne, aby nevyšel nějaký ten patch nebo fix. Ty však už bohužel neřeší všudypřítomné nahrávací obrazovky, které vaše putovaní mimo strategickou část hry neustále doprovázejí. Každá nová lokace, klidně i prťavá, vás provede zdlouhavým nahráváním doprovázeným opakovaným komentářem vypravěče v případě, že se skrze ni vracíte. Třeba v takovém Mulandiru si jich v jednu chvíli užijete až nepříjemně mnoho.

Na závěr se ovšem sluší dodat, že hra obsahuje poměrně velkodušný multiplayer, jenž nezahrnuje jen klasický skirmish, ale také kooperativní hraní napříč příběhovou kampaní v tandemu. Nečekejte žádné Divinity, ale i tak jde o osvěžující prvek, který se projeví zejména při dělbě práce během strategické části.

Dokončení hry by vám mělo zabrat něco okolo slušných 30 hodin. Jak moc vás to celé bude bavit pak přímo úměrně závisí na tom, jak moc holdujete oběma žánrům zároveň. Pro jedny bude nová Spellforce 3 spíše zas jen takovým prapodivným kočkopsem, zatímco pro ty druhé extra srdeční záležitostí sedící po boku svých slavných předchůdců pevně na trůně svého vlastního království.