Sins of a Solar Empire: Rebellion

Změn je stopové množství a majitele SoaSE: Trinity můžeme ujistit, že jejich hodnota (z hlediska otázky koupě za plnou) je, eufemisticky řečeno, diskutabilní. Kdyby Rebellion konečně přinesl třeba nějakou formu kampaně, to by byla jiná. Tři nové jednotky (jedna velká, jedna suverénně nejslabší a jedna vlajková loď), rozštěp frakcí, nový typ planety, téměř nepozorovatelné změny v diplomacii a lehce vylepšená grafika, to je vážně málo. Znalci hry tak mohou směle přeskočit celou následující sekci.

Ad Astra

Rebellion je vhodným nákupem především pro hráče původní hry neznalé. Žily byly dvě rasy, které o sobě nevěděly - lidé a vasarijci. Lidem byla soudržnost málo, a tak se ještě rozštěpili na jakýsi religiózně-technologický kult ve formě frakce Advent, zatímco zbytek lidstva zůstal věren frakci TEC, což je čistě tradicionalistická představa lidstva ve vzdálené budoucnosti.

Všichni tři zmínění na sebe jednoho krásného hvězdného data narazili. Je nepodstatné proč. Hra nemá kampaň, kde bychom prožívali srdceryvné eskapády hrdinů ani majestátní pamětihodné okamžiky velkých měřítek. Příběh a universum tvoří jen úvod zabalený do pěkného obalu, pod nímž se skrývá prvotřídní strategie s neotřelou koncepcí. Navíc je vesmírná a to není zrovna mainstream posledních let.

Mezitím ve hvězdné soustavě...

Středobodem všeho je hvězdná soustava. V ní se nachází spousta vesmírných těles s vlastní gravitací - planety (terestriálního typu, pouštní, ledové a vulkanické), asteroidy, jakási iontová mračna, červí díry, plynní obři, vesmírný bordel a meteorické grupy. Planety a asteroidy lze kolonizovat. Z populace plynou kredity. Okolo většiny těles se pak nachází malé planetky, z nichž lze těžit buďto jakýsi fialový krystal, nebo kovy. Za to všechno stavíte lodě a vyvíjíte technologie.

Počet budov, které lze u každého tělesa postavit, je omezený, takže musíte alespoň ze začátku moudře vybírat, kam co fláknete. Budovy se dělí na logistické (laboratoře, doky, vysílače, obchodní centra) a taktické (veškerá obrana, experimentální zbraně atd.). Čím více laboratoří postavíte, tím více technologií máte přístupných k výzkumu. Významnou roli hraje kultura, která se po vynálezu meziplanetárního rozhlasu šíří soustavou. Těleso pod vlivem cizí kultury je časem ztraceno, nebo ho nelze kolonizovat, dokud vliv neopadne.

Mezi tělesy lze cestovat jedině po předem daných trasách (jen vasari disponují technologií, která to umí obejít, a další výjimku tvoří spárované červí díry). V "gravitačním poli" (gravity well) těles se lodě pohybují značně pomalu. Mezi tělesy se přemisťují rychlými fázovými skoky, ovšem nejprve se musejí dostat na hranici gravitačního pole. Pořádný velitel pak každé flotile zapíná hromadný skok, takže lodě na sebe čekají a skočí najednou.

Takový přesun mezi třemi planetami pak může zabrat velmi dlouhé minuty, takže hra v jistém smyslu připomíná tahovou strategii, nebo hry od Paradoxu. Musíte si tedy velmi dobře rozmyslet, kam své lodě umístíte, a jak spravovat válečnou frontu. Jedna herní seance zabere nezřídka několik jednotek hodin a skutečně nejde o to, zda nepřítele uklikáte.

Výzkum, nebo produkce?

I s vaším vesmírným loďstvem musíte zacházet opatrně, neboť abyste mohli mít armádu větší, musíte si vyzkoumat příslušnou technologii. Každá další technologie ale (zhruba na způsob třetího Warcraftu) permanentně ukrajuje z vaší produkce. Neustále tak bojujete s balancem mezi produkcí, velikostí flotily a jejím složením.

AI je vskutku výborně naprogramovaná a dokáže řádně zatopit už na třetí ze šesti obtížností (defaultní a tedy normální je druhá). Navíc nepodvádí ani nedisponuje nějakými neférovými bonusy, což kvituji snad nejvíc. Je trochu škoda, že při soubojích jde v zásadě jen o přečíslení, nicméně i dobrým mikromanagementem (který ale běžně není vůbec nutný) můžete nerozhodnou nebo mírně nevýhodnou bitvu zvrátit ve svůj prospěch.

Geniálním prvkem napětí a intrik jsou vesmírní piráti, kteří v pravidelných intervalech vyjíždějí páchat škody na majetku, a kdyby mohli, tak i na duši. A že dokážou pořádně znepříjemnit život. Na koho je vypsána nejvyšší odměna, na tom si smlsnou, přičemž každá civilizace si může přisadit na svého favorita. Mimo "ony momenty" jim můžete za tučný peníz zadat i přímou misi. Bohužel se stále děje to, že i v průběhu přisazování dochází k čerpání vámi daných peněz, takže se semtam stane, že se desetinu sekundy před "uzavřením sázek" (které není indikováno) změní pořadí. Možná je to záměrně přidaný prvek náhody, možná ne. 

Pohled za všechny prachy

Při pohledu na screenshoty nepropadněte dojmu, že budete na všechno koukat zblízka a že třeba budete ovládat jednotlivé lodě. Opak je pravdou, i když ty detailní pohledy (zvláště na bitvy) jsou nádherné. Hra má takřka geniálně navržené ovládací rozhraní, takže většinu času strávíte v makropohledu na celou hvězdnou soustavu, odkud můžete komfortně ovládat veškeré dění (vyjma precizního pozicování staveb, pokud je to potřebné). Klikem na těleso se dostanete k veškerému stavění a výrobě v jeho gravitačním poli.

U těles se nachází tři klikatelné ukazatele, které reprezentují vaše a alianční lodě, místní stavby a lodě nealianční. Na levé straně obrazovky je pak ještě podrobný seznam těles s veškerými věcmi, které se u nich nachází. Ač je velmi užitečný, je i neohrabaný při správě vysokého počtu planet. Přitom by mu pomohla taková pitomost, jako možnost odfiltrování informací, které momentálně nepotřebujete vidět. Ani to však Rebellion nepřinesl. A abychom byli kompletní, musíme zmínit, že potěší bohaté post-herní statistiky, v nichž se dá nimrat dlouho předlouho.

Viva la re... bellion!

Takže Rebellion. Je nám opět nastíněn nedůležitý příběh, jehož jediným účelem je uvedení do novot na poli frakcí, jednotek a související mechaniky. Tentokrát je důležité, že frakce prošly časem polorozpadu a naučily se stavět lodě zvící velikosti malého kontinentu - Titány (Age of Mythology, anyone?).

S Rebellion zavlála do vzdálených hvězdných soustav vlna vzdorného punku a vnitřní pnutí ve frakcích vedlo k jejich rozštěpení. Ze tří ras je najednou šest, nebo lépe řečeno dvakrát tři - každá má nyní dva vzájemně znepřátelené názorové proudy (loajalisté a rebelové), které se liší jen v pěti unikátních technologiích a v typu Titána, jinak bez výjimek sdílejí technologii příslušnou té které rase.

Rozkol mezi rebelskými a loajalistickými proudy vnesl konečně ještě hlubší predispozice (čti bordel, v dobrém slova smyslu) do vzájemných diplomatických vztahů, které už nejsou v prvopočátku determinovány pouze rasovou příslušností a tudíž víceméně stejné. Například rebelantští vasarijci mají díky víře v možnost spolupráce slušné vztahy s loajalisty TEC, zatímco s jejich militaristickými rebely jsou na kordy.

Autoři si nadále pohráli se skladbou vesmírných těles, kam nově vlepili trpasličí planety, které, jak název vypovídá, jsou něčím mezi asteroidem a pořádnou planetou. V návaznosti na to se upravila skladba soustav směrem k menšímu počtu velkých těles. Ne že by to mělo nějaký větší vliv na ekonomiku, jak byste možná mohli hádat, ale dodává to trochu více taktiky do rozhodování o směru růstu vašeho impéria. Planety získaly trochu větší punc vzácnosti a více se profilují jako opěrné body, kam se soustřeďuje produkce a obrana.

Diplomatické faux pas

Po vzoru Starcraftu (třeba) tvůrci nově zavedli podobu HUDu závislou na hrané rase. Příjemnou samozřejmostí je lehce přeleštěná grafika (např. fázové skoky nebo stínování) a dále se jemně dloubalo klacíkem ve správě paktů v diplomatickém koutečku. Diplomacie vůbec dostala nějaký podivný zásah schizofrenní pumou vypálenou nejspíš princeznou Koloběžkou (oblečená-neoblečená...).

Největším problémem úplně první verze Sins of a Solar Empire byla právě diplomacie, která byla redukována na systém, kde vás ostatní civilizace bombardují misemi s protichůdnými požadavky a s takovými časovými limity, že vám na hru podle vlastní vůle nezbyl čas, pokud jste si chtěli vytvořit a udržet byť jen jednoho spojence. Kdo neužil při třicáté misi nějaké citoslovce zoufalství, ten jistojistě lže! Celý systém překopalo, nebo spíš významně rozšířilo, DLC s obligátním názvem Diplomacy.

Člověk sice stále cítil, že je to velmi umělá mechanika, ale konečně šlo mluvit o komfortním hraní a povedené stránce hry. Přesto i tehdy těch misí byl někdy přehršel. V Rebellion se naopak nezřídka stává, že se dlouhé desítky minut nic neděje, zatímco před chvílí byla kadence misí příjemná - tedy dost na to, aby si člověk musel vybírat, ale ne tolik, aby byl otrokem zvůle systému.

Navíc zamrzí, že zůstala zásadní chyba v návrhu, kdy můžete jakoukoliv civilizaci, která k vám má i jen lehoulince pozitivní postoj, donekonečna pumpovat o zdroje, pokud požadovanou částkou v daný moment disponuje. Má pak smysl se zabývat zadáváním misí na ničení cílů, když jejich plnění trvá často dost hrubé zlomky hodiny? O neopraveném bugu, kdy se váš vztah zlepšuje, i když darujete nulové množství zdrojů (asi jsou rádi i za to gesto), radši taktně pomlčíme.

Přibylo i pár nových typů vítězství, které dokáží dost zacloumat s herním stylem. Trochu zarazí Okupační vítězství, které ve svém popisu hlásá, že jde o to najít a dobýt silně bráněnou planetu obývanou vasarijskou civilizací a nějaký čas ji udržet. "Silně bráněná" ve skutečnosti vypadá tak, že oproti late-game pirátské základně je to bonbónek. V multiplayeru to musí být fajnová záležitost, ale na rozdíl od ostatních typů vítězství zrovna s tímhle neumí AI nijak zvlášť dobře zacházet. Škoda.

Rebellion toho přinesl málo, ale víceméně všechno ještě trochu vylepšil a lehce prohloubil. Uvažovat o koupi by tak měli především lidé, kteří SoaSE nevlastní, nebo se stále ještě patlají s úplně první verzí hry, protože od té je k Rebellion mílový kvalitativní skok.