Sid Meier's Starships

Nezpochybnitelné pouto

Tahle hra, zaštítěná jménem slavného designéra Sida Meiera, by bez Civilization: Beyond Earth nejspíš vůbec nevznikla. Propojení obou her pomocí futuristické tématiky je totiž víc než očividné. I ve Starships například člověk budoucnosti rezignuje na módu a nosí obligátní přiléhavé kombinézy. A stejně tak zavrhne jakoukoliv národní hrdost, v důsledku čehož ovládnou svět velké kontinentální korporace. Některé se slovanským, jiné zase třeba s frankofonním přízvukem.

Všichni korporátní vůdci vám koneckonců budou důvěrně známi, protože se do jednoho objevili již v Beyond Earth. Stejně jako třeba triumvirát jejich životních filozofií - Purity, Harmony a Supremacy. Podle nich se odlišuje nejen design válečných jednotek, ale také různá specifika v hospodářství, vědeckém pokroku či vojenství. Hráči poslední Civilization se tak budou cítit ve Starships jako doma.

Válka, to je náš osud

Aby se však vztah poslední Civky a Sid Meier's Starships definitivně vyjasnil: Beyond Earth je nutné považovat za velký herní vzor a Starships za jakousi odvozeninu, která si budoucnost člověka ve vesmíru zjednodušila zaměřením na jednu konkrétní herní součást, totiž na válčení.

Starships by se dala charakterizovat jako nová šance pro všechny hráče, které v Beyond Earth možnosti válčení plně neuspokojily. Přesněji řečeno, možnosti válčení v kosmických plavidlech. Člověk se totiž ve Starships stane vojenským generálem, který s vesmírnou letkou brání svůj kosmický prostor před invazemi nepřátel, nebo jej iniciativním útočením sám rozšiřuje.

Kvůli zúžení herní koncepce se autoři rozhodli zmenšit i měřítko mapy. Taktické šestiúhelníky už najednou nepokrývají detailní povrch jedné planety. Pohled se zobecnil na celé galaxie a místo měst se nyní dobývají sluneční soustavy.

Budujeme rakety

Jako vůdce přes letectví se hráč stará o zajímavě variabilní letku, jejíž možnosti různých úprav jsou asi tím nejlepším, co Starships nabízí. V závislosti na vědeckém výzkumu, válečných úspěších a na celkové úrovní vlastní civilizace postupně budujete z původně neškodných kocábek vysoce specializované stroje na zabíjení či oklamání nepřítele.

Vylepšovat lodě lze přitom v mnoha odhledech. Časem získávají například neviditelnost nebo naopak lepší schopnost odhalovat skryté nepřátele, Mohou však být osazeny i stále lepšími lasery, torpédy či kanóny a samozřejmě se jim zvyšuje i výkon motorů a spolehlivost pancířů.

Modernizace lodí se tak trochu podobá péči o báze a lodě v sérii Ufo. Rozdíl je však v tom, že změny ve Starships se jednak dějí ihned v rámci jednotlivých tahů (jsme pořád v Civilizaci), ale především, veškerá práce jaksi nemá, řekněme, hmotnou podobu. Ubikace pilotů si ve Starships opravdu neprohlédnete, protože ve hře se vše děje pouhým klikáním na obrázkové položky a ilustrační ikony.

Skromná podívaná, skromné možnosti

Úsporný design je bohužel znakem všeobecné jednoduchosti Starships, která vás postupem času dokonale znechutí, neboť proniká i do všech ostatních částí této strategie. Protože se hra soustředí zejména na válčení, všechny ostatní elementy, tolik typické pro 4X strategie, tvůrci ořezali na úplné minimum a jednoznačně je podřídili funkcionalitě. Hráč tedy na dobytých planetách nebuduje konkrétní města, divy světa či třeba bioplantáže, ale jen ikony a čísla, která je reprezentují.

I ve Starships existují fenomény jako jsou technický výzkum, růst populace, využívání přírodních zdrojů či diplomacie, ale každý aspekt byl zredukován tak hluboko pod běžně přijímanou úroveň, že nesnese srovnání snad ani s první Civkou.

Nejlépe to poznáte na diplomacii, která se omezuje pouze na vyhlašování válek a vydírání. Časem však objevíte příšerné ústupky i na všem ostatním. Třeba výzkum se omezuje jen na několik málo pevně stanovených druhů pokroku, v nichž pořád dokola levelujete. Prim ve Starships zkrátka hrají čísla.

Nelze nevzkvétat

Výsledkem všeobecné strohosti strategické části je ničím neobalený řetězec pokroku ve stylu: více jídla - více lidí - více vytěžených zdrojů - více zbraní - více úspěchů.  Navíc, a to je asi vůbec to nejhorší, ve hře de facto neexistuje riziko hospodářského či jiného úpadku, protože veškeré strategické snažení se plně podřizuje stavbě stále lepších a lepších válečných lodí, bez nichž by hra nefungovala.

Aby hráč mohl válčit a bavit se upravováním lodí, musí se hodnoty potřebných komodit (energie, kovy či vědecký pokrok) automaticky pouze zvyšovat. Bez všeobecné maximalizace zisků by specificky nastavená kampaň, vyžadující nepřerušovaný pokrok, uvízla na mrtvém bodě. Jediným hráčovým zájmem proto zůstává, aby zdroje získávané z dobytých území rostly rychleji než u konkurence.

Jednoduchých her, kde prakticky nelze nevyhrát, známe mnoho, ale do takové kategorie by renomovaná značka Sida Meiera asi patřit neměla. Přímočarost Starships v podstatě plně odpovídá světu casual her na mobilních telefonech. Mobilní hratelnosti se koneckonců (a naneštěstí) podřizuje i krátce střižená kampaň. Aby maximalizace zdrojů neudělala ze hry úplnou frašku, umělá inteligence raději v každé kampani rychle zabere veškeré dostupné území a soutěž obvykle do jedné či dvou hodin ukončí politickou či jinou dominancí.Na iPhonu taková zbrklost možná potěší, ale na PC působí jako obrovská chyba.

Střet zájmů

Strohou strategickou část s ukvapenou kampaní bohužel nevyvažuje samotná akce, na které si tvůrci Starships měli dát záležet. Dojmy z vesmírných válek jsou přinejmenším rozporuplné.

Nejprve ale zmíním klady. Soupeření o sféry vlivu ve vesmíru je samozřejmě nesmírně atraktivní. Jednotlivé hvězdy nejprve lákají korporace nabídkou akčních misí s různou obtížností i příběhovým pozadím a jejich neutralita později končí s tím, jak se soupeřícím civilizacím začne dařit questy plnit a upevňovat si politický vliv.

Výsledkem veškerého snažení je docela zajímavý střet zájmů, kdy jednotlivé korporace částečně či plně ovládají různé hvězdné systémy, a protože jsou hvězdy zdrojem lákavých zdrojů a komodit, stávají se věčným jablkem sváru i příčinou neustálého překreslování mapy. Fajnový koncept!

Jenže každá mise, ať už jde o quest, nebo o přímou válku korporací, se odehrává v samostatné akční mapě, která atraktivitou zrovna nehýří. Jde o jakýsi přiblížený kousek vesmíru, v němž se kromě znepřátelených flotil objevují už jen asteroidy a teleportační brány, což nabízí jen průměrné možnosti k pohybu a krytí jednotek.

Ještě horší je to se samotným válčením. Všechna čest originálnímu způsobu pálení torpéd, které můžete díky zafixované kameře sledovat a ovládat na cestě k cíli. Ovšem celková úroveň boje je ve Starships spíše průměrná.

Pokud pomineme přítomnost akčních karet, dočasně zvyšujících schopnosti lodí, nebo možnost vypouštět z nich podpůrné stíhačky, je bojová taktika ve Starships vážně omezená. Hra mě především nikdy nedonutila využít všech schopností lodí a uplatňovat různé taktiky boje. Většina válek skončila prostým obklíčením hloupého nepřítele a jeho likvidací hrubou silou.

Kde nic není, ani hráč nebere

Těžko říct, jak velké ambice vlastně Sid Meier's Starships měla. Ve výsledku jde o mírně podprůměrnou hru, jejíž tvůrci ořezali spoustu strategických možností ve prospěch akčního válčení, které ovšem také postrádá potřebnou hloubku.

Starships se vlivem špatně zpracované koncepce časem promění ve stereotypní nudu se spoustou zbytečných kompromisů, a když do celkových dojmů přičtu i bugy a ne zcela pohodlný interface, máme tu další důkaz o nebezpečném propojování počítačové scény s tou mobilní. Pokud to náhodou nevíte, Starships podobně jako Sid Meier's Ace Patrol vyšla souběžně na PC, Mac a iOS platformách. Žádná sláva to, bohužel, ani v jednom případě není.