Shadow Tactics: Blades of the Shogun

Verdikt
90

Výtečná stealthová záležitost, která si v ničem nezadá se svými dnes už legendárními žánrovými předchůdci. Fanoušci Commandos tady nemůžou sáhnout vedle.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Mac OS XMac OS X

Steam

LinuxLinux

Steam

Další informace

Výrobce: Mimimi Productions
Vydání: 6. prosince 2016
Štítky: taktická, stealth, japonsko, akční, strategie

Shadow Tactics: Blades of the Shogun představuje podobný blesk z čistého nebe, jaký svého času prozářil temná herní podzemí v podobě Legend of Grimrock. Staromódní dungeony byly všemi rozumnými vývojáři považovány za žánrovou fosilii, patřící leda do muzea, a do stejné škatulky z nějakého důvodu během let zapadly i stealthové taktické strategie po vzoru Commandos či Desperados. Musí to chtít kus odvahy, vzepřít se průmyslovému konsensu, a pustit se do projektu připomínajícího hry, které byly naposledy populární někdy v minulé generaci, a to ne konzolové, nýbrž lidské. A světe div se, ona se ta odvaha vyplácí. Podobně jako Grimrock, i Shadow Tactics je totiž vynikající počítačová hra.

Samuraj, ninja, dědula s puškou, malá holka a profesionální infiltrátorka proti armádě smrtících válečníků s katanami a jejich střelnými zbraněmi ozbrojených poskoků. Nejde o žádný hrdinský boj proti přesile podle kodexu bušidó, nýbrž o rutinní profesní náplň pro všech pět hrdinů téhle real-time strategie od mnichovského studia Mimimi Productions.

Ať už je potřeba zabít nepřátelského daimjó, odpálit muniční sklad nebo infiltrovat obléhanou pevnost, nejdůležitější poučkou je: „Nenechte se chytit.“ Nebo ještě jinak: „Nenechte se vidět.“ Protože když vás někdo uvidí, tak se s nějakým chytáním vůbec nebude obtěžovat, a raději vás rovnou bez milosti popraví. Útěk je málokdy relevantní možností, a o otevřeném boji to platí dvojnásob.

Save & Load, Save & Load, Save & Load, Save & Load...

V Shadow Tactics se pomalu a opatrně kradete skrz japonské vesnice, hrady, stíny a křoví, vyhýbáte se nepřátelským pohledům, překračujete nastražené pasti i chladnoucí těla strážných a dumáte nad tím, jestli si nepřemontovat vodní chlazení z počítače na vlastní lebku, aby se vám z toho neustálého přemýšlení nad optimálním postupem nezavařil mozek. Vašimi nejlepšími kamarády nejsou ani tak ninjův šuriken nebo dědova odstřelovací puška, ale spíš tlačítka pro rychlé uložení a načtení hry. Obě operace trvají pouhých několik vteřin, ale i tak je jejich maličko přehnaná délka jedním z mála zdrojů frustrace v téhle naleštěné, stylové verzi feudálního Japonska.

Nepřeháníme, ukládání a načítání je opravdu klíčovou součástí celého zážitku. Dokazuje to i skutečnost, že dvě z vůbec nejlepších vylepšení oproti Commandos a spol. se týkají právě ukládání. Systém totiž zachová vaše poslední tři quicksavy místo tradičního jednoho, což je často jediný důvod, proč po nešikovném uložení vteřinu před spuštěním alarmu nepřijdete o dlouhé pasáže postupu. Shadow Tactics dokonce myslí i na ty zapomnětlivější mezi vámi. Pokud detekuje, že jste si hru za poslední minutu ani jednou neuložili, upozorní vás na to neodbytným časovačem.

Názorná ukázka

Proč se z toho dělá takové haló? Tak dávejte pozor, jak přibližně vypadá běžný taktický problém, na které v každé ze třinácti rozsáhlých misí narazíte na každém rohu. Na dvoře stojí dva strážní, povídají si a vidí na sebe. Na střeše nad nimi patroluje bystrozraký odstřelovač. V rohu sedí důstojník, který se ani za nic nenechá odlákat ze svého místa. V pravidelných intervalech kolem prochází prakticky nezničitelný samuraj. A vy na to koukáte a přemýšlíte, jak se z téhle patálie dostanete.

Save. Pošlete ninju Hajata do křoví u cesty a zkusíte hodit šuriken po odstřelovači. No jo, jenže jeho tělo viděl samuraj, spustil poplach, dorazilo dvacet nových stráží. Load. Pak zkusíte jednoho ze strážných vylákat ke křoví flaškou saké, co ji s sebou pořád tahá samuraj Mugen. Jenže ajaj, o setinu dřív než váš cíl si jí všiml jeden ze dvou zakecaných vojáků, a teď ji jdou svorně vypít oba dva. Load. Tak tedy zkuste přestrojit agentku Aiko do kostýmu gejši a upoutat pozornost chlapíka v klobouku. Super nápad, jenže už se vrátil samuraj, a samurajové konkubínu od vražedkyně poznají na první pohled. Load. 

Klíčový je samozřejmě fakt, že za svá selhání si můžete sami. Nelze se vymlouvat na špatné ovládání, uživatelské rozhraní, přehlednost či cokoli jiného – pravidla jsou jasně daná, hra se ovládá skvěle a jedinou překážkou je skutečnost, že vaši nepřátelé jsou pozorní, ostražití, chytří, a nic jim neudělá větší radost, než emulovat Liama Neesona a pročesat celé okolí, aby vás našli a zabili.

Když si po pár minutách a mnohém načítání úspěšně proklestíte cestu celým dvorkem/zákoutím/rýžovým polem, naplní vás pocit pýchy a lehkého zmatení – buď z toho, že jste na správné řešení nepřišli okamžitě, protože je přece úplně zřejmé, nebo z toho, jak jste to safra měli podle vývojářů snadno a elegantně vyřešit, protože váš překombinovaný tanec smrti, zahrnující alkohol, kameny, pasti, píšťalky a chladnou ocel snad nemohl nikoho jiného napadnout.

Vysoká škola specializace

V tom samozřejmě tkví velká krása nejen Shadow Tactics, ale i ostatních her stejného žánru. Ať už si s nemožně vypadající situací poradíte po vzoru klasické puzzle adventury tak, že spatříte jediné správné řešení v podobě slepého místa jednoho z vojáků, nebo se uchýlíte k šíleně tvůrčí improvizaci, kdy vás od odhalení dělí pár sekund a centimetrů, úspěch bude v každém případě chutnat sladce jako nektar.

Vzhledem ke komplexitě misí je jasné, že oba zmíněné přístupy řešení problémů budete často kombinovat. Ale máme pocit, že Shadow Tactics oproti Commandos 2 preferuje nabídnout vám menší množství možných cest spíš než pískoviště, na kterém si můžete dělat, co se vám zlíbí. Mohou za to jednotlivé postavy, které jsou silně specializované, a přítomnost té či oné velmi ovlivní rozsah vašich možností.

V Commandos jste při troše šikovnosti mohli vzít Zeleného bareta a pomocí všemocného balíčku cigaret postupně vyčistit celou mapu, ale v Shadow Tactics něco takového jednoduše není možné – i proto, že tu není žádný inventář, ale pouze schopnosti hrdinů. Všichni sice mají například svůj vlastní způsob, jak odvracet nebo přilákat pozornost, ale tyhle způsoby se od sebe extrémně liší. Samuraj má saké (kódové jméno: slabší cigarety), ninja hází kameny, dědula s sebou tahá roztomilé zvířátko, a všechny zmíněné dovednosti se mohou v některé situaci prokázat jako nezbytné, a v jiné být úplně k ničemu. To přirozeně ve všech situacích limituje vaše možnosti, protože musíte počítat s tím, že ke všem členům týmu přístup nedostanete.

Kopírka Commandos? Ani omylem

Není to výtka. Spíš upozornění, abyste snad Shadow Tactics nepovažovali za přesnou kopii Commandos v moderní grafice. Zvlášť, když je tu tolik věcí, které potomek řeší mnohem lépe a zajímavěji než jeho děd. Intuitivnější ovládání, chytřejší AI a vlastně i propracovanější příběh by se tak nějak daly očekávat. Ale třeba naprosto luxusní rozmanitost misí, kdy každá nabízí nějaký svůj unikátní háček od efektu hašení pochodní v noci (a obsesi strážných, aby je znovu zapalovali) přes hluk, který vaše kroky dělají ve vodě, až po neuvěřitelně vertikální mapy, kde se drápete po střechách a hradbách… Taková upřímně řečeno bezprecedentní úroveň péče o každý detail způsobí, že se vám celý zážitek jen tak neomrzí, a opravdoví fajnšmekři se navíc mohou při druhém dohrání pustit do plnění speciálních výzev, z jejichž obtížnosti jde často hlava kolem.

A pak je tu ještě Shadow Mode. Jde o nástroj připomínající Quick Action z Desperados, díky kterému můžete plánovat simultánní akce více postav najednou a dosahovat tak někdy opravdu spektakulárních výsledků. Když se vám podaří v tomhle módu vymyslet ideální plán, můžete zbavit část mapy veškerého nepřátelského života během několika málo vteřin. Samozřejmě že příprava na těch pár vteřin vám zabere dlouhé minuty a dost možná i nějaký ten quickload, ale přece byste nechtěli dostat sklenku nektaru zadarmo. Na druhou stranu máme dojem, že právě přítomnost Shadow Mode a jednoduchost, s jakou lze ovládat víc postav na jednou, mohla přispět k poněkud nešťastnému rozhodnutí tvůrců nepřidat do hry kooperativní multiplayer.

Nový král žánru

Uznáváme, že žánrovým puristům by některé rozdíly rozhodně mohly vadit. Absence inventáře a okrádání nepřátel či nemožnost efektivně bojovat jsou spíš otázkou osobní preference. Nepřítomnost propracovaných interiérů budov (jde tu jen o další schovku ve stylu křoví) už by si zasloužila pozornost v případném pokračování, stejně jako chybějící hra více hráčů nebo trochu neohrabané ovládání kamery.

Ale Shadow Tactics rozhodně není jen pouhým dobrým začátkem či základem, na kterém se musí dál stavět. Nic takového – už teď jde o výborný titul, stojící na svých dvou pevných nohou, který by měl bez problémů utišit hrozivou žízeň všech, kdo posledních pár let netrpělivě žmoulají kreditku v marném očekávání Commandos 5.