Sea of Solitude

Verdikt
71

Sea of Solitude vám zahraje na city. Herně to není žádný velký trhák, ale o to tady ve skutečnosti ani nejde. Jde tady o příběh. A o zamyšlení. A to se podařilo na jedničku.

Počítač

WindowsWindows

Origin

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Jo-Mei Games
Vydání: 5. července 2019
Štítky: dobrodružná, umění, explorativní, tajemství, adventura

Ahoj. Jmenuji se Kay. A mám problém. Nevím, kde jsem se to vyskytla. Jsem vůbec naživu? Asi ano. Myslím, mluvím, cítím. Ale nevypadám jako člověk. Mé oči září červeně. A podobám se stínu. Jsem tak zmatená. Ale tohle místo. Znám ho. Už jsem tu byla. Vypadá jako město, kde jsem žila. Nebo ne? A proč je celé zaplavené? Ještě že mám svou loďku.

Město vzpomínek

Takový je začátek příběhu mladé dívky Kay, která se rozhodne vypořádat se svými démony z minulosti. Místy roztomilým, ale převážně depresivním a smutným vyprávěním vám předává všechny ty emoce, které u her podobného typu chcete cítit. Z jejích vzpomínek vás mrazí. Překvapením otevíráte ústa, protože nevěříte, že někdo mohl něco takového říct nebo udělat. Kay máte rádi. A litujete ji.

Sea of Solitude není ani tak hra, jako spíš vyprávění. Jsou to emoce. Nutí vás se zamyslet, přemítat nad svými vlastními monstry. Možná si vybavíte křivdy, které jste spáchali na druhých. Postesknete si nad křivdami, které někdo provedl vám. Kay vás možná vezme na cestu do svého nitra. Říkáte si: „Tohle opravdu udělala? Jak se mohla takhle zachovat?“

Ale pak si to uvědomíte. Vždyť já sám jsem se v mnoha situacích zachoval úplně stejně, ne-li hůř. Ale na rozdíl od Kay tam ta monstra pořád mám. Protože nejsem tak odvážný, abych s nimi bojoval. Nebo s nimi jednoduše soupeřit nechci. Nemám svou loďku v zatopeném městě vzpomínek, které bych nejraději vytěsnil z hlavy. Ale vím, že tam stále pobývají. Jsou dobře ukryté, ale jsou tam.

Pro každého něco

Ale možná se nacházíte na druhém pólu. Máte fungující rodinu. Kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi. Hrajete Sea of Solitude a napadá vás: „Sakra, vždyť já jsem vlastně docela šťastný člověk!“ I to může být poselství celé hry. Ukázat vám, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A že když se chce, tak to jde. To dokazuje především Kay svým nezlomným přesvědčením a odhodláním.

Nebo nepatříte do žádné z těchto skupin a ani to vlastně není špatně. I tak si ve hře dokážete určitě najít to svoje. Když už nic, je to rozhodně příjemná skákačka s vysoce kontrastním prostředím a zajímavým příběhem. Potom se nemusíte bát, že by vás hra nějak emočně rozcupovala na kousky, i když úplně chladnými vás asi také zrovna nenechá. Herně vám zabere zhruba dva večery, takže se nejedná o žádnou dlouhou záležitost, nicméně příběh Kay se rozhodně vyplatí si vyslechnout a prožít ho s ní.

Neustále nás napadalo srovnání s Life is Strange, i když je Sea of Solitude mnohem kratší a co se týče mechanik, je to úplně něco jiného. Možná to bylo určitými společnými rysy, které jsme na obou hrdinkách pozorovali, a stejně jako Max Caulfield, i Kay nám přirostla k srdci. Především svou nezdolnou odhodlaností a touhou po dobru.

Neustále přicházelo na mysl, že je hra inspirována skutečností. Místy jsme až nevěřili, co všechno dívka prožila. Z některých útržků vzpomínek doopravdy naskakovala husí kůže. A byli jsme vděční za odvahu autorky hru vydat a zveřejnit tak tu část svého života, která bývá pro většinu z nás tabu.

Pokud byl záměr autorky něco v nás vyvolat, sáhnout někam dovnitř a něco odtamtud vylovit, podařilo se jí to dokonale a nezbývá než tomu zatleskat.

Příběh nás všech

Grafické ztvárnění k Sea of Solitude naprosto sedí. Tato hra je o pocitech, lidskosti, zamyšlení se. Když vidíte to krásné, zaplavené městečko, máte občas prostě jen chuť vylézt na nějakou věž a kochat se pohledem. Nebo si proplouvat loďkou mezi střechami budov, odhánět racky a hledat vzkazy v lahvích.

To všechno na hrách podobného typu oceňujeme. Diskuze o vlivu her na člověka, potažmo dítě, je v dnešní době stále aktuálnějším tématem, i když v očích našich rodičů a prarodičů stále v tom negativním smyslu. A pak se objeví Kay, která nám říká: „Jsem tady a mám možná stejné problémy jako ty. Ukážu ti, jak jsem s nimi bojovala, možná ti to pomůže. Možná tě to inspiruje.“

Sama autorka hned na začátku říká, že jejím cílem není někomu cokoliv radit. Jen chce předat svou životní zkušenost a ukázat hráčům, co to znamená být člověkem se všemi vrcholy i pády. Myslíme ale, že svým vyprávěním dělá mnohem víc. Příběh Kay je totiž tak trochu příběhem každého z nás.