Samorost 3

Příběh sleduje dobrodružství starého známého skřítka v bílém. Tentokrát se točí okolo čtyř kouzelných trubek (hudebních nástrojů, nikoliv tyčí), kterými mnichové-ochranitelé spravovali svět. Pokud jste viděli film Ink, možná si vzpomenete na postavu schopnou slyšet rytmus existence a ovlivnit ho. Podobně působí i ústřední nápad třetího Samorostu. Jeden z mnichů se ale obrátil ke zlu a vydal se požírat duše planet. Úkol ho zastavit spadne na bedra právě našeho skřítka.

Tvůrci vypráví zápletku jednoduše, bez jediného slova, ať už vyřčeného či napsaného, ale překvapivě dobře. Nejedná se samozřejmě o žádný složitý epos, ale hra rozhodně nepůsobí dojmem samoúčelného prostředku ke kreativnímu vyžití, které by odsouvalo ostatní aspekty dobrých adventur na vedlejší kolej, což byl, přiznejme si, případ prvního a do jisté míry i druhého dílu. Ne, příběh tu je. Nekomplikovaný, avšak poutavý.

Hrajte si

To ovšem neznamená, že bychom tu před sebou snad měli nějakou sterilní, strojově vysoustruženou adventuru. Právě naopak, Samorost 3 není Audi, je to Alfa Romeo z nejlepších let. Má vášeň, má duši, a řídit ji sice možná není tak stoprocentně komfortní, ale je to daleko větší radost.

Radost, kterou museli nad plátnem mít i tvůrci. Hra si zachovává svou nezaměnitelně stylovou podobu, kterou znáte z předchozích dílů, a je opět čisté potěšení se na ni dívat. Vůbec by nebyla žádná hanba si libovolný screenshot ze hry vytisknout a pověsit na zeď.

Obrazovky jsou posety místy, která můžete kliknutím aktivovat a sledovat, co se stane. Zpočátku to dokáže být malinko matoucí, protože hráč navyklý ortodoxním adventurám očekává, že když už něco lze použít, je to také použít potřeba, ale pak si zvyknete, že tam jsou - opět - pro radost. Součástí kouzelné hratelnosti zkrátka je jen tak shazovat brouky ze stromů s roztomilým žuchnutím, pokusit se zahrát melodii na hladinu tůňky, zazpívat si s žábami či pochytat motýly nad zelenými trsy.

Samorost 3 si ale nehraje jen obrazem a nádhernými scénami. Na řadu přijde v úplně stejné míře i poslechový zážitek. Už klíčové téma hry s melodiemi otevírajícími obrazné i doslovné dveře napovídá, že zvuková stránka je zde neméně důležitou součástí celku, a každá další minuta hraní vás v tom jen utvrdí. Ať už se ponoříte do parádní hudby, poslechnete si beatboxující mloky, sbíráte důmyslně skryté zvukové stopy tvořící skladbu, kterou si můžete sami libovolně mixovat, či vás pobaví lehce bizarní "dabing". Výsledkem je skvělá, jemně surrealistická audiovizuální hostina.

Hádanky s Dalího úsměvem

Rébusů si na vás hra ale chystá celou řadu. Právě do nich se soustředí jádro hratelnosti, na dialogy v adventurním stylu v Samorost 3 nenarazíte a používání předmětů je jen velice sporadické. Vůbec to nevadí, protože za nápaditost puzzlů je třeba autorům vyseknout hlubokou poklonu. Už před nějakou dobou se nechali slyšet, že se jedná o produkty jen a pouze jejich vlastní fantazie. Nevymýšleli si.

Jeden svěží a originální problém střídá druhý a jakmile jim porozumíte a překážku překonáte, nejspíš se neubráníte spokojenému úsměvu. Všechno si navíc stále udržuje svůj osobitý styl, budete tak krmit podivné mravence na vesmírném stromu, cukat koutky na tvářích zamračených totemů a přijde i na čajový dýchánek s mandragorou, za který by se nemusel stydět ani Lewis Carroll.

Hádanky jsou vesměs spíše z jednoduššího soudku a hlavním problémem je vůbec pochopit, co se po vás vlastně chce. V záplavě aktivních ploch, které k ničemu neslouží, to někdy dokáže vyústit i v delší zásek. Občas by se zkrátka hodil alespoň maličký pomyslný ukazatel směru. To ale neberte jako nějakou zlou kritiku, spíš takové subjektivní frflání pod vousy.

Tvůrci se ale nesnaží vás vynervovat a vytočit, proto máte po celou hru k dispozici knihu s nápovědou. K jejímu otevření musíte zdolat snadný postranní rébus, a pak už si můžete řešení problémového místa v podobě schematické kresby v klidu prohlédnout. Doporučujeme však po vševědoucí knize sahat až jako po posledním stéblu. Tápat bez ní sice může být na delší lokte, ale pocit z úspěšného vyluštění bez pomoci je samozřejmě daleko lepší.

Rozbitá studna

Jiná hra by si na tomto místě vysloužila kritika za množství backtrackingu, tedy procházení již navštívených lokací. Pohyb skřítka nelze nijak urychlit, musíte se tedy pokaždé podívat, jak přeskakuje kameny na jezírku či šplhá po žebříku. Lokace v Samorost 3 jsou ale tak nádherné a animace natolik okouzlující, že vidět je víckrát zkrátka a dobře vůbec nevadí.

Hra do výborného zážitku přimíchává pár drobných nepříjemností, jako třeba že by se někdy hodila větší volnost kamery, když je páka, kterou máte použít, z poloviny skrytá za ovládacími prvky rozhraní a podobně. Jsou to však takové maličkosti, že nad nimi spíše mávnete rukou, nebo si jich dost možná ani nevšimnete. Jen ty cesty fantazie tvůrců jsou divoce křivolaké, občas není úplně snadné je sledovat a neporozumění může drobně rozhodit tempo i zážitek.

O žádný zásadní problém ale nezakopnete. Samorost 3 svou hravostí a nádherným provedením nepřestane odzbrojovat od začátku do konce, což trvá nějakých pět šest hodin. Pokud vám hádanky nebudou klást odpor či hru rychle proběhnete (to by ale byla obrovská škoda), může být herní doba o něco kratší.

Závan svěžího vzduchu v zakouřené místnosti, v rukou umělecký talent, který ve hrách opravdu není běžný. Pohlazení pro oči i uši, křesadlo úsměvu, nápaditá potrava pro mysl, propracovaná a kvalitní zábava. Takový je Samorost 3, který vám vřele doporučujeme.