Retro City Rampage

Retro City Rampage je však trochu jiný výlet do minulosti. Je velmi zvláštní, netradiční a svým způsobem i ojedinělý. A to hned z několika důvodů. Předně, když už chce dneska někdo vydělat na nostalgii, neriskuje a vyrábí hru přesně dle dobové doktríny. Takřka pásovou výrobou tedy vznikají 2D plošinovky, obohacené maximálně o hezký výtvarný styl a fyzikální engine. Retro City jde však proti všem zažitým představám, a přestože se plnou měrou ohlíží za osmdesátými léty a jejich osmibitovým hraním, dělá to skrz žánr, který v této době paradoxně ještě neexistoval. Retro City Rampage je totiž městská akce - se vším, co k tomu patří.

Osmibitové Liberty City

Ocitáte se v roli raubíře, jenž ve městě Theftropolis potřebuje dokončit tajný stroj času, což ho dožene k vraždám a loupežím, za nimiž cestuje náhodně ukradenými auťáky a s policií v zádech přejíždí stovky náhodných chodců. Ano, Retro City Rampage je věrná kopie Grand Theft Auta. Včetně top-down pohledu, včetně naprosto volného pohybu a postranních misí a s všudypřítomným nádechem anarchie. Pokud by GTA nevzniklo v roce 1997 ale o deset let dřív, vypadalo by přesně jako Retro City Rampage.

Jedna ikona vedle druhé

Ačkoliv je herní plocha Retro City i jeho hratelnost plně gtačkovská, dílčí mise jsou reminiscencí na herní či filmové klasiky, které s GTA nijak nesouvisejí.V jedné tedy postupujete technicistním komplexem jako kdysi v Contra, v další nasadíte protonový batoh z Krotitelů duchů a komu se poštěstí, setká se i s panem T. z A-Teamu nebo zaslechne úlisný štěkot pejska z Duck Hunt.

Těch narážek na minulost je opravdu celá řada. Vtip je ale v tom, že Retro City je z velké části parodie, takže tu nic neexistuje pod pravým jménem - z Gameboye je tu Super Vblank Video Brick a Batmana odhalíte jenom díky jeho typickému prckoletu. Jinak se jmenuje „Biffman“ a je docela k smíchu.

Odhalit všechny narážky na osmdesátkovou kulturu tedy znamená pamatovat si dokonale onu dobu a vzhledem k tomu, že je to skoro nemožné, hra vlastně dávkuje nostalgii každému podle toho, kolik si zaslouží. Někdo se pousměje na dynamickou hudbou, která jako by vypadla z trilogie Želv Ninja, zatímco jiný si všimne Paperboye, když v jednom úkolu rozváží na kole noviny.

Kam to běží mé supersonické boty?

Přesto Retro City doslova stříká zábava z uší. Tím, že hra vychází z konceptu GTA, je její atraktivita zajištěna. Příběhová kampaň nabízí asi šedesát misí a k tomu si připočtěte i čtyřicítku bočních questů, které hra obohacuje mnoha vtipnými nápady, pro něž už moderní doba ani nemá cit. Příklad?

Když už byla řeč o Biffmanovi, v jednom úkolu ho musíte sledovat sledovat. To je typická GTAčkovská věc, ale vzhledem k tomu, že Biffman, teda Batman, má ve hře své roky a v biffmobilu už jen decentně lechtá plyn, vašeho hlavní hrdinu hlemýždí tempo tak uspává, že se musí průběžně občerstvovat kávou z pouličních automatů, aby to nezalomil. To ho samozřejmě zdržuje a odvádí od pozornosti. Zcela běžná mise tak dostává úplně nový grif.

Trpím, tedy jsem

Na druhou stranu však Retro City dokonale kopíruje osmdesátá léta i v celkové herní obtížnosti a to je docela průšvih. Nic proti výzvám, ovšem autor hry občas nezvládl design misí a z některých vyrobil úplná retro mučidla. Například dostanete úkol házet na auta výbušniny, jenže počet plechových obětí je stanoven dosti vysoko a časový limit naopak vyprší dřív než se rozkoukáte.

Vidíte, přece tohle někomu připadalo slabé, takže když vyrazíte na jindy ucpanou magistrálu, nyní ji uvidíte sotva poloprázdnou. A k honění sporadicky projíždějících aut si ještě připočtěte vlastní nešikovnost, kdy si bomby házíte doslova pod nohy a také dotěrnost městských policajtů, takže nakonec hrajete jednu misi patnáctkrát a rozhodně se u ní nebavíte. Podobných zákysů je bohužel ve hře celá řada. Trpělivost je u Retro City nutností.

Stovky lidí přejel na cestě k holiči

Jestli však občasnou frustraci překonáte, zjistíte, jak nádherně je Theftropolis vymodelované a s jakou péčí a citem pro detail bylo skládáno domek po domku. Nejde o grafiku, ta je samozřejmě věrně pixelatá, zkrátka osmibitová a z dnešního pohledu ještě mnohem horší, než třeba ta v Terrarii, o které jsme si mysleli, že je tedy hodně retro…

Ale Theftropolis žije obsahem. Můžete třeba navštívit kasino, zajít k holiči (pro parádní osmdesátkové afro), udělat si tetování, zapařit arkádové videohry nebo se projet metrem. Theftropolis si v ničem nezadá s Liberty City. V tomto ohledu by to před pětadvaceti lety byla skutečná revoluce. Škoda jen, že veškeré služby a mezihry nejsou na mapě města nijak trvale označeny, takže si je musíte buď zapamatovat, nebo se smíříte s tím, že je budete navštěvovat zcela náhodně, když pojedete zrovna kolem. Trochu podivný přístup k hernímu rozhraní, není-liž pravda?

Jistě chápete, že Retro City Rampage je především speciální zboží pro milovníky osmibitové herní historie. To je diagnóza sama pro sebe. Není možné s jistotou tvrdit, že se současní teenageri nechytí, ale asi sotva mohou docenit například stylový výběr barevných režimů, kdy hra může běžet ve stejných odstínech a konturách, jako kdysi na NES, Atari či počítačových adaptérech EGA a CGA.