Resident Evil: Revelations 2

A zase se „něco“ pokazilo…

Je otázka, zda vývojáři nechtějí nebo spíš nemohou vybočit z bludného kruhu, v němž se stále dokola opakuje naprosto stejná zápletka. Někdo si na nějakém odlehlém izolovaném místě začne hrát s novým virem – T-Virus, G-Virus, Plaga, Uroboros, T-Phobos… vyberte si. Vždy se samozřejmě „něco“ pokazí, všichni zmutují v hrozivé zrůdy a v chátrajících lokacích trpělivě čekají, až na místo dorazí speciální agenti a přijdou „záhadě“ na kloub. Šéf vývoje sáhne do klobouku a vylosuje dva lístečky se jmény: tentokrát to schytali Claire Redfield a Barry Burton.

Při hraní Revelations 2 to vypadá, že zápletka, prostředí i hlavní postavy jsou výplodem nějakého generátoru, který jednou za čas vychrlí nového Residenta, a vývojáři musí vzít kýbl lepidla a jakýmkoliv způsobem nalepit nový díl do mozaiky již existujících příběhů.

Claire a Moira

V Revelations 2 tentokrát zamíříte na ruský ostrůvek, kam někdo unesl nejen dobře známou Claire Redfield, ale i Moiru, dceru Barryho Burtona. Ostrovu vládne šílená dozorkyně, která do jeho obyvatel napumpovala zbrusu nový virus, který nezpůsobí mutaci ihned, ale pouze v momentě, kdy hostitele posedne nekontrolovatelný strach. Proto mají všichni na zápěstí náramek, který změnou barvy indikuje momentální stav mysli. Jakmile zčervená, následuje nekontrolovatelná mutace.

Úkolem hráče je kromě záchrany vlastního života i snaha zjistit, co a proč se na onom divném ostrově stalo. Už poněkolikáté si tedy máme klást otázky, proč zajatce nezabila dozorkyně rovnou, proč s nimi opět hraje hru na kočku a myš, jaké jsou úmysly poměrně průhledných vedlejších postav, a zda je za tím vším zase Umbrella a Wesker. Jestli s tímhle nemáte problém, jedině dobře pro vás.

Barry na stopě

Za docela zajímavý tah však považuji, že se na stejný ostrov vydává o půl roku později Barry Burton (z prvního Resident Evil), protože pátrá po svojí dceři. Nejprve se ale setká s malou dívkou Natalií, která z nějakého důvodu běhá po ostrově v pyžamu a bez větších problémů se vyhýbá všem monstrům. Natalia má paranormální schopnosti, dokáže vycítit přítomnost nepřátel i skrz zdi, a po roztomile odbyté počáteční hádce se k Barrymu prostě přidá.

Možná to může vypadat jako paralela s The Last of Us, ale zde působí vztah malé holky a vousatého ranaře spíš jako hodně špatná soap opera. Barry bez problémů krájí nepřátele na kusy armádním nožem přímo před Natalií, na druhou stranu si ale dává pozor, aby před ní nemluvil vulgárně. Barryho část hry navíc díky pomalejšímu tempu v určitých sekcích teoreticky umožňuje rozvíjet jejich vztah prostřednictvím dialogů. Bohužel se rozhovory omezí na konstatování typu: „Moji rodiče jsou mrtví,“ a Barryho odpověď: „Promiň, už se nebudu ptát.“

Přesto jde ale říct, že hraní za Barryho baví podstatně víc. Protože navštívíte stejná místa jako Claire před půl rokem, můžete se i všimnout, jak jste je vlastně svými činy změnili. Krom toho v kombinaci s Natalií lépe funguje klasický stealth postup, který Revelations 2 posouvá skoro do roviny Metal Gear Solid. Nejprve si zkontrolujete, kudy nepřátelé chodí, připravíte nůž a tiše je sundáte bez jediného výstřelu. V ideálním případě.

Páčidlo a telepatie

S kooperací dvou hráčů experimentoval Šindži Mikami už v úplně prvním Resident Evil. Nakonec ale multiplayer vypustil kvůli velkým technickým komplikacím. Kooperace se pak do hry dostala v pátém a šestém dílu. Právě na souhře dvou postav staví i Revelations 2 a upravuje původní koncept tak, že jedna postava funguje jako útočník, zatímco druhá obstarává podporu.

Moira je vybavena baterkou a páčidlem, takže vám nejenom v temných koutech označí předměty, které by Claire jinak neviděla, ale je schopná vypáčit i konkrétní truhly nebo dveře. Navíc může páčidlo využít jako relativně účinnou zbraň. Oproti tomu má Natalia, kromě stejné schopnosti nacházet skryté předměty, i již zmiňovaný šestý smysl, který odhalí nepřátele na dálku. Když pak na vás naběhnou neviditelní hmyzáci, je Nataliina pomoc nedocenitelná. Krom toho se postará i o vytvoření správně napjaté atmosféry, když na vás vyděšeně volá a popisuje, kam máte mířit, abyste neviditelnou stvůru zasáhli.

Revelations 2 si pochopitelně můžete zahrát s druhým hráčem ve split-screenu. Zábava se v takovém případě násobí, takže neváhejte ani minutu, pokud máte někoho vhodného po ruce. Díky přítomnosti druhého hráče úspěšně eliminujete i problém se slabší AI.

Že se tu a tam zasekne nepřítel o roh, nakonec budete možná kvitovat s povděkem, jenže často se stane, že váš AI parťák prostě zůstane někde trčet nebo odmítne vyšplhat na bednu. V takovém okamžiku máte jedinou možnost: stiskem tlačítka přepnout postavu a nebožáka ručně vysvobodit. A není netřeba zmiňovat, že když chcete nějaký úsek zdolat tichým postupem, je lepší druhé postavě přikázat, aby zůstala na místě a raději se o nic nepokoušela.

Radost z každého náboje

Nábojů je málo, a když nebudete pozorní, klidně za celou jednu kapitolu (cca 80 minut hraní) narazíte třeba jen na jednu léčivou rostlinu. Pokud je člověk ovlivněný současnou herní produkcí, možná mu bude chvilku trvat než si zvykne, že Revelations 2 se hratelností vrací deset dvanáct let zpátky do dob, kdy kraloval PlayStation 2. Je potřeba prošmejdit všechny kouty, truhly, bedny, skříňky a stoly. Když skončí cutscéna, klidně se zkuste o pár metrů vrátit, jestli se tam nenachází něco zajímavého. Díky tomu vyniknou i perfektně rozdělené role postav. Když se zrovna nestřílí, je lepší ovládat Moiru nebo Natalii, protože snáze odhalí skryté předměty.

Jednu výtku si ale zaslouží ovládání. Gamepady nejsou na střílečky příliš vhodné a v plné míře se to ukazuje i zde. Zmutovaní vězni i jiná monstra se pohybují nadmíru svižně, zaměřovač je poměrně velký a navíc se i lehce pohupuje, což je dost nevhodná kombinace.

Závan nostalgie

Pořád jsme se ale nedostali k tomu hlavnímu: je Revelations 2 horor v pravém slova smyslu? Je strašidelný? Jenže nový Resident Evil je na tyto okamžiky nečekaně skoupý. Což o to, když na vás skrz zeď vystartuje tři metry vysoký mutant, tak to s vámi samozřejmě škubne. Této scéně však předcházelo několik desítek minut chytrého budování atmosféry, a o to větší měla tím pádem razanci.

Většinou tedy nepřátele vidíte nebo slyšíte, tudíž vám srdce svírá spíše strach z boje: v pistoli pár nábojů, obrazovka zbarvená do ruda… Mutanti vydrží dost a není jich málo. Jde o ten správný druh paniky, kdy víte, co proti vám stojí, ale nemáte absolutně ponětí, jak se s tím vypořádat. Zapotřebí je především opatrný a uvážený postup.

Ve výsledku může někomu připadat, že hraje znovu Resident Evil 4, což je míněno jako pochvala i mírná kritika současně. Z dob před deseti lety se nám totiž vrátil i místy dost lajdácký level design. Například všechny rozbité žebříky mají stejný model, ale už nepočítají s tím, že podlaha bývá v různé výšce. Několikrát by tedy stačilo, aby si Claire stoupla na špičky a na žebřík by dosáhla. Ale kdepak, musíte nahoru vysadit Moiru.

Nebo při hře za Barryho a Natalii vždy v pravidelných intervalech narazíte na stejně vypadající skálu, ze které stiskem tlačítka opatrně seskáčete, ale zpět nahoru už se nedostanete. Samozřejmě vždy následuje checkpoint a aréna plná nepřátel, ze které nelze utéci. A kromě ustavičného recyklování stejných objektů a animací dojde i na neviditelné stěny.

Zábava na dlouhé večery

Resident Evil: Revelations 2 vás zcela jistě graficky neohromí. Ostrov, mimochodem nápadně podobný tomu z nového Tomb Raidera, je oděn do temných šedohnědých barev a působí většinou dost fádně. Venkovní lokace moc povedené nejsou, a když se vydáte do interiérů, většinou narazíte na generické polorozpadlé domy s popraskanými zdmi a hromadou suti na podlaze. Sice se pak hlavně ve třetí a čtvrté epizodě dočkáte zajímavých překvapení, byla by ale škoda něco takového vyzrazovat.

Revelations 2 je stejně jako hry za „starých dobrých časů“ stavěn na nekonečné opakované hraní. Můžete si vylepšovat zbraně, sbírat body na odemykání nových schopností, zlepšovat časy či přesnost střelby nebo rovnou vyzkoušet vyšší obtížnost. A pak je tu Raid mód: herní režim tak rozsáhlý, že by skoro mohl obstát i jako solidní datadisk. Jedná se v podstatě o osekané akční RPG, kde můžete trávit desítky hodin odemykáním dalšího a dalšího obsahu. Klobouk dolů!

Resident Evil: Revelations 2 vás zprvu příliš nezaujme. Velmi obyčejné prostředí, nic moc grafika, příběh a dialogy na facku. Jenže po dvou hodinách si uvědomíte, že nervózně poposedáváte na kraji gauče a proklínáte se za to, že jste konečně zapojili surroundové reproduktory. A už s úlevou dokončíte jednu kapitolu, máte chuť zahrát si hned další.

Revelations 2 je ale ve výsledku zajímavým úkazem, že i v dnešní době lze udělat pokračování zajeté značky, které netvoří buď jenom jeden nudný koridor, ve kterém je skoro nemožné zemřít, nebo naopak prázdný svět vyplněný naklonovanými cetkami k sesbírání. A za to patří chlapcům a dívkám z Capcomu velký dík.