Red Dead Redemption II (PC verze)

Verdikt
90

Monumentálně obrovská hra s bezprecedentní úrovní detailů a z nich pramenící atmosférou, co těžko hledá konkurenci, fantastickým audiovizuálem, velkolepým soundtrackem, zajímavým vyprávěním a (ne)sympatickými postavami, jejichž osudy se vryjí do paměti. Technicky na PC nicméně stále není stoprocentní, ovládání na klávesnici s myší je nepříjemně krkolomné a interface se občas spíš plete pod rukama, než aby pomáhal.

Počítač

WindowsWindows

Nedostupné

Další informace

Výrobce: Rockstar
Vydání: 5. listopadu 2019
Štítky: western, dobrodružná, otevřený svět, third person, akční

V Rockstaru se rozhodli mi lepení známky na počítačový port jejich loňského westernového veledíla příliš neusnadnit. O tom, jak grandiózní opus se podařilo vytvořit, byly sepsány kilometry textu. Kdyby tudíž bylo s expanzí na novou platformu všechno technicky v pořádku, stačilo by krátce připomenout, proč je Red Dead Redemption II taková pecka, a hotovo. Pravda, než jsem došel na konec, stihlo dorazit několik záplat, kterým se povedlo zahladit největší technický marasmus, ale o úplné dokonalosti se stále hovořit nedá a ovládání na počítačových periferiích za rámeček opravdu nepatří.

Hostina

Red Dead Redemption II je hra propracovaná do takové hloubky, že, jak si jistě vzpomínáte, z objemu práce div nezačalo řadě vývojářů kapat na karbid. A ono není až tak těžké pochopit proč, když se člověk do hry opravdu zahledí a začne cíleně vnímat maniakální množství detailů, kterými je nasycená prakticky každá scéna.

Cizelovat detaily je poměrně nevděčná práce, protože mozek si spíš všimne, když tam nejsou než naopak, ale mohou za to právě zdánlivě bezvýznamné maličkosti, že pak od hry vstanete a přijde vám, jak kdybyste se právě vážně vrátili z jiného, ale stejně tak skutečného a uvěřitelného světa.

RDR II tohle umí jak málokterá jiná hra. Záměrně relativně pomalé tempo, činnosti, které postavu opravdu vidíte dělat, ačkoliv bývá ve hrách zvykem je automatizovat a přeskakovat, a hejna drobností, co nenápadně švitoří všude kolem, dávají dohromady zážitek, co do sebe vtáhne jak zhroucená hvězda.

Jasně, ono na jednu stranu zdržuje pokaždé znovu pozorovat, jak stahujete srnku z kůže, jenže... zároveň vlastně ne. Protože jste vážně tam a právě jste si ji ulovili. Stojíte uprostřed prérie. Nad hlavou vás po poslední úkloně červánků zdraví první večerní hvězdy, vůni praskajícího dřeva táboráku jako by snad doopravdy bylo cítit a čerstvý tymián v kapse jakbysmet. Tak je přeci jasné, že si večeři nejdřív naporcujete, ne?

Platí to o většině činností a mechanik, které ve hře najdete. Je například trochu zvláštní muset prakticky ručně pucovat revolver, když ho někde zaprasíte, ale ono se z něj pak střílí tak nějak líp. Pocitově líp, na reálném poškození zbraně je špína znát jenom minimálně, ale to je úplně jedno, protože přeci nebudete pálit ze zabahněné pušky jak vágus.

Tohle je největší síla RDR II. Schopnost vás přesvědčit, že nesedíte doma na křesle, ale v sedle věrného hřebce a kolem voní jehličí borovic. Také to ale zároveň znamená, že pokud se z nějakého důvodu pohltit nenecháte, třeba kvůli vlažnému vztahu k tematice a zasazení, přijde hra o dobrou polovinu svého šarmu. Protože když si odmyslíte dechberoucí atmosféru, samotný designový základ hratelnosti zas až takovou nápaditostí nesrší.

V rámci zejména hlavních misí prostě někam jedete a tam něco zastřelíte. Málokdy to dopadá jinak, a je to právě nesmírně bohatá, opulentní omáčka, díky které vcelku primitivní jádro vůbec nevadí. Někomu, kdo ale vyloženě nemá rád western, bychom se RDR II zdráhali doporučit.

Balada

Druhou polovinu kouzla nese příběh a jeho postavy. Protagonista Arthur Morgan je desperát, který prakticky celý život korzuje prérie s van der Lindeovým gangem. Patří tudíž ke generaci, které na konci devatenáctého století přímo před očima mizí její způsob života v nenávratnu.

Melancholie konce éry, uvědomění vlastní nepotřebnosti, nadbytečnosti a zastaralosti, prostupuje vyprávěním skrz naskrz. Jak to ale bylo s tím starým psem a novými kousky? Zlatý věk pistolníků je možná na svém sklonku, ovšem to neznamená, že se Arthur a jeho rodina v zločinu nebudou nástupu nové doby bránit zuby nehty.

Gang stíhá jedna těžkost za druhou a v duších jeho členů se usazuje tísnivé uvědomění, že lepší už to nejspíš nebude. Každého z nich poznáte jménem, pochopíte, proč je s vámi, a budete ho mít rádi. Nebo ho nesnášet, samozřejmě, ale nikdy ne kvůli nějakému prvoplánovému zlu, co by vám tvůrci předhodili jak kus masa, do kterého se máte zahryznout. A to je také známka kvalitně napsaných aktérů.

Chuť nechat pohnuté a zajímavé osudy rozvinout před očima funguje jako fantastický motivační motor. S tím se ale také zároveň musí pojit vcelku výrazné varování (které můžete s klidem ignorovat, pokud se do RDR II plánujete pustit poprvé): Zápletka je v zájmu své vlastní síly přísně lineární. Pár menších postranních rozhodnutí sice nabízí, ale klíčové události prakticky neovlivníte. A to znamená, že v případě, že už jste RDR II hráli a dohráli na konzoli, příběhový drajv zkrátka napodruhé fungovat nebude.

Má to poměrně nepříjemný vedlejší účinek – člověk si začne daleko víc všímat drobných nedostatků, které mu napoprvé byly srdečně jedno. Ano, přijde nám trochu nefér se do hry kriticky opřít, když máme sami v živé paměti, jak moc nás první hraní uchvátilo, a tudíž kvůli tomu na hodnocení nesaháme, ale... majitelé RDR II na konzole, zvažujete-li druhý nákup, byli jste varováni. Při druhé štaci už to až taková spanilá jízda prostě není.

Klávesnicová tryzna

Hra se také stále nezbavila několika neduhů, kterých si s největší pravděpodobností všimne i nováček. Neschopnost hrdiny zapamatovat si, jaké zbraně si má z koně brát na záda a co tasit, a z toho pramenící nutnost to vybírat pokaždé znova, už nám vyloženě lezla na nervy. Alespoň že pušky zůstávají nabité druhem munice, kterou jste zvolili, a není je potřeba imrvére přebíjet, což na konzoli při vydání také nebylo pravidlem.

Pochválit nelze ani kostrbatý interface. Ne, že by se na něj nedalo zvyknout, ale za zrovna geniální řešení prohlásit nejde, navíc když si tvůrci s uzpůsobením pro počítačové periferie hlavu vážně dvakrát nelámali. Například z toho, že kolečko na myši scrolluje batohem po předmětu a nikoliv po řádku, což by dávalo asi tak milionkrát větší smysl, jsme měli tik v oku od začátku do konce.

Obdobně těžkopádná je na klávesnici jízda na koni, protože vývojáři namapovali pohyb analogové páčky na klávesy jedna ku jedné. Když tedy ve snaze na svém lichokopytníku brzdit stisknete S, což velí desetiletí svalové paměti, je to jako zatlačit levým palcem dozadu na gamepadu. A to začne s nebohým koněm točit jak s káčou, místo aby zastavil.

Zpomalení je totiž na jiné klávese a za sto hodin jsme si na to pořádně nezvykli. Nad prapodivnou chutí vašeho zvířete čas od času do něčeho napálit hlavou napřed a ideálně vás u toho shodit do propasti, ačkoliv mu horem dolem velíte opak, už se snad radši ani rozčilovat nebudeme.

À propos, pokud nechcete, aby vás jízda na věrném oři přivedla do katatonických stavů, přepněte si v menu pohyb sledující klávesy, nikoliv kameru. V opačném případě se totiž kůň otáčí za myší, což znamená, že při pokusu se rozhlédnout Arthur pravidelně sjede z útesu. A když už jsme u té myši: nastavení kurzoru na Direct Input místo Raw Input zlepšuje plynulost kamery.

Ne, počítačové ovládání se nepovedlo. Pokud máte k ruce gamepad i u PC, je volba ovládací periferie vcelku jasná, ačkoliv střelba je samozřejmě příjemnější na myši. Nikdo vám nicméně nebude bránit to střídat – pokud vám tedy není proti srsti dle situace občas uprostřed akce přehmátnout.

Už to skoro nepadá

Chleba se hlavně láme u technického stavu, který, jak jste nejspíš zaznamenali, byl těsně po počítačovém vydání vcelku katastrofální. Red Dead má díkybohu sto hodin, takže stihlo vyjít pár patchů, než jsme se prodrali až na konec, protože kdybychom měl hodnotit prvotní stav, v němž se nám hra hroutila každou půlhodinu, a to jsme měli oproti ostatním štěstí, že jsme ji vůbec spustili, museli bychom sahat někam do dolní poloviny stupnice. To si RDR II samozřejmě nezaslouží.

Tohle dilema už nicméně není potřeba řešit, alespoň tedy na naší konfiguraci (i7 7700k + Titan X), protože po patchi z 19. 11. už nám hra za nějakých třicet hodin spadla pouze jednou. A to je kadence, co se dá v klidu odpustit.

O tom, jak plynule RDR II běží, či občas spíše neběží, a jak to vypadá s jednotlivými nastaveními kvality, už jste nejspíš slyšeli. Potvrzení ve zkratce: Je to neskutečná krása a potřebuje to obdobně neskutečné železo, pokud chcete hrát se vším naplno. Sami jsme na maximální detaily a ve 1440p většinou hráli okolo 40 fps a ve 4K jsme si museli nechat zajít chuť, protože se snímková frekvence propadala i pod 20.

Bylo by tudíž poměrně snadné začít dštít síru nad špatnou optimalizací, vždyť Xbox One X zvládá 30 fps ve 4K, tak proč ne většina počítačů? Nebylo by to nicméně fér, protože je zároveň potřeba si uvědomit, že ultra detailům PC verze odpovídají v té konzolové (pro Xbox One X) jen textury a detaily geometrie.

Kvalita stínů, zrcadel, jemných stínů a vody odpovídají úrovni high. Nasvícení, SSAO, odrazy ve vodě a kvalita efektů je na konzoli medium. Stíny vegetace, kvalita porostu a stromů, volumetrika, fyzika vody a vzdálené stíny jsou low nebo dokonce nižší než low. Vůbec pak na konzoli nenajdete FXAA, MSAA, TAA ostření, Full Resolution SSAO, Unlocked Volumetric Ray March Resolution a dlouhé stíny.

Jinak řečeno, pokud si na počítači nastavíte stejnou úroveň detailů jako na konzoli, RDR II v pohodě rozběhnete i na relativně slabším stroji a bude pořád vypadat fantasticky. Na to konto nejde přijít s jiným závěrem, než že je PC verze naopak optimalizovaná velmi dobře. Jen zkrátka ještě k tomu poskytuje možnost vytížit na maximum i high-endové sestavy.

Napoprvé jasná volba, napodruhé bacha

Port není technicky úplně ideální, zejména v oddělení ovládání, proto saháme k o něco nižšímu hodnocení oproti loňské konzolové verzi. Ale jinak je to pořád ona strhující pecka, na kterou už stihli všichni navěsit superlativů jak dekorací na vánoční stromek v rodině s pěti dětmi, co se neumí dohodnout, kdo bude letos zdobit. Nemáte-li s Red Dead Redemption II zkušenost, vážně není co řešit. Běžte to napravit.

Majitelům konzolové verze ale musíme doporučit spíše opatrnost. Bez příběhu jako hnacího motoru vám chtě nechtě budou některé věci vadit víc, než jak si je pamatujete. Na pohled je to nádhera, produkční hodnoty jak z jiného světa stále dovedou naprosto ohromit a svět vyrazí dech množstvím obsahu i jedinečnou atmosférou. Ale herně už to není tak jednoznačná slast jako napoprvé.