Rayman Jungle Run

Ke spolupráci si Ancel přizval pařížské studio Pastagames (o Android se postarali zkušení vývojáři z DotEmu), které má za sebou XBLA/PSN titul 03 pixel a následnou stylovou skákačku pro iPhony Pix’n Love Rush. Volba to byla vynikající, protože chlapci z Paříže celkem rychle pochopili, o co jde chlapcům z Montpellieru, kde sedí Ancelem řízená pobočka Ubisoftu (která se chová jako neřízená střelaaaaaaaa, jak dodává šílený králík). Rayman se tak vydává na nejnovější skákací dobrodružství. Nejdůležitější otázka: jak se to ovládá? Skvěle. Protože, světe div se, potřebujete jeden prst.

Zpátky ni krok

Rayman je od přírody hyperaktivní a pořád by běhal. Proto v mobilní a tabletové verzi běhá automaticky, podobně jako postavy v autorunnerech typu Temple run, Escape from Age of Monsters nebo Jetpack JoyRide. Jedním klepnutím na displej vyskočí vzhůru, a to je vlastně úplně všechno. Na rozdíl od zmíněných autorunnerů je Jungle run rozseknut na čtyřicet úrovní a čas každé z nich je něco kolem minuty. Tím pádem se ztrácí frustrace z nekonečného běhu a umírání.

V Jungle run se pochopitelně umírá také a poměrně často. Jenže jednou splněné úrovně zůstávají splněné a krátká délka každé z nich znamená, že stačí jen několik opakování, abyste se perfektně naučili, kdy skočit a jak daleko. Dokud jde o standardní úrovně, je hraní sluníčkové jako letní den. Skáčete, sbíráte lumy a superlumy a užíváte si maniakální hudbu známou již z Rayman Origins. Ale pak to přijde – na sto procent splníte pět úrovní a odemkne se mrtvá krajina. A tam přichází hardcore.

Krajina smrti je věčným utrpením. Na každém kroku jsou nástrahy, které Raymana bez slitování pošlou zpátky na start a jestli se chcete dostat až k cílové vlajce, musíte se na pixel přesně naučit, kdy se odrazit. Jungle Run se v těchto úrovních odkazuje na Run Roo Run od australských The 5th Cell s tím, že francouzská skákačka vás bude švihat přes prsty jen jednou za deset úrovní (zatímco v Run Roo Run jste zoufalí od začátku do konce) a zbytek času vám roztáhne pusu od ucha k uchu.

Z každé úrovně totiž vyzařuje neskutečná energie, optimismus a radost, jak jsme ostatně u Raymana zvyklí. Každý lum po sebrání zavýskne, Rayman sám o sobě se šíleně šklebí a jednotlivé úrovně neustále přicházejí s novými nápady. Tu je to pohyblivá větev, která roste Raymanovi pod nohama, jindy převrácení stran, pak zase kyvadlové houpačky anebo chatrné zdi a tajné cestičky...

Skok a let

To vše se samozřejmě s pouhým běháním a skákáním nedá zvládnout. Proto s každým novým světem přibude Raymanovi nová schopnost. Dlouhé podržení prstu znamená vznášení se na rotujících uších a ve třetím světě umí zničehonic běhat po zdech a po stropech. Trochu problematický je poslední svět, kde Rayman dostane možnost mlátit pěstí (a ničit tak barikády a nepřátele) a k tomu účelu se objeví na displeji jedno tlačítko navíc, které občas při poklepnutí minete.

Pestrost obsahu a odladěné ovládání představují jednu podobu hraní – tu pro nenáročné, kteří si chtějí ukrátit dlouhou chvíli. Druhá je pro ty, kteří neusnou, pakliže nevyďobou všechny lumy a nesplní všechny úrovně. V takovém případě se můžete v Jungle Run ztratit na mnoho dní a klidně i týdnů, když budete dávkovat úrovně po kapkách.

Ancel a Pastagames tak v rámci jednoduché hry ukazují, kudy vede cesta pro všechny velké firmy, které se snaží prosadit na tabletech a telefonech – stačí pozorovat trendy, náležitě jich využít a nabídnout excelentní audiovizuální stránku a několik úrovní hratelnosti.

„Hudba je boží, zvuky jsou boží, grafika je boží.“ Dodejme, že když takhle boží budou všechny spinoffy velkých sérií, tak si na rozšiřování licencí z velkých platforem na ty malé skutečně stěžovat nebudeme.