Rage 2

Verdikt
62

Střílečkové jádro zdravé jak řípa, ale obalené nedomyšleným, nehotovým pozlátkem. Akce sama o sobě je v Rage 2 parádní, jenže zpracování otevřeného světa, množství a recyklace obsahu, umělá inteligence a propojení jednotlivých prvků už o poznání méně.

Počítač

WindowsWindows

19,79 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Avalanche Studios
Vydání: 14. května 2019
Štítky: postapokalyptická, fps, first person, postapokalypsa, střílečka, otevřený svět

Je v pořádku, když doutník chutná jako doutník. Stejně tak je v pořádku, když se ve střílečce jenom střílí. Nepotřebujeme vanilkové doutníky a FPS řežby s přes koleno lámaným přesahem do jiných žánrů. Pokud se hra zaměří na jedinou věc, je pak samozřejmě nutné, aby byla zpracovaná bravurně, ale z konceptuálního hlediska to problém není. Něco podobného by bývalo slušelo Rage 2. Jenže ta se bohužel vydala jinou cestou – tvůrci vzali velmi povedenou akci a obalili ji zbytečným, obtěžujícím balastem.

Nic proti žánrovým mixům a neotřelým spojením různých přístupů. Když se je povede řádně vetkat do sebe, může výsledek působit svěže a zajímavě. Jenže Rage 2 je jako sražená šlehačka. Znáte to, když to přeženete, oddělí se žmolky tuku a zpátky do hladka už ji neušleháte, ani kdybyste se na hlavu stavěli?

Walkerova avantýra

Děj začíná rovnou v horní amplitudě. Žádné zdlouhavé úvody, vaše herní ztělesnění, rangera Walkera, dostanete do rukou uprostřed nepřátelského útoku, neuplyne ani pár minut a už utíráte z monitoru cákance krve.

Upřímně, není to ideální volba – když totiž zemře postava, co znáte zhruba čtrnáct vteřin, je vám to ze srdce fuk. Kdyby se tvůrci drželi trochu zpátky, začali hru pozvolnější, řekněme halflifovskou půlhodinkou a nechali vás aktéry alespoň trochu poznat, než přijde zvrat, působila by Walkerova motivace k dalšímu dobrodružství daleko uvěřitelněji.

Příběh je špatný. A ne tím příjemným způsobem, kdy vám hra naservíruje strašlivé béčko, ujeté, provařené a předvídatelné, co si na nic nehraje a ve výsledku je vlastně fajn. Ne, děj v Rage 2 je nenápaditá, znavená entita, co musí věnovat veškeré zbývající úsilí, aby si neprohnala kulku hlavou. Jinak řečeno, děj působí dojmem, že ho někdo dopsal večer před uzávěrkou, aby bylo ve hře alespoň něco.

Ploché postavy, texty s nulovou inspirací, pokusy o humor z povinnosti a krajně nesympatický protagonista. Smrtící koktejl, jen co je pravda. Hra vás v úvodu nechá vybrat mezi mužskou a ženskou postavou, takže kdo ví, možná je slečna Walkerová snesitelnější bytost, ale mladý pan Walker nám svými nuceně troušenými hláškami lezl na nervy už po hodině hraní.

Doslova pustina

John Romero kdysi pronesl památnou hlášku o příběhu ve střílečkách. Nebudeme ji citovat, však ji všichni známe, a nakonec sám její autor se později ohradil proti jejímu vytrhávání z kontextu. Ve své podstatě měl ale pravdu – koho zajímá děj v titulu, jehož prvotním zaměřením je namalovat stěny vnitřnostmi davů nepřátel? Nad mizerným příběhem by zde zkrátka nebyl problém mávnout rukou.

Problém je, že zápletka není jediným prvkem, který působí dojmem, že je ve hře z povinnosti, bez jakékoliv hlubší snahy o logický nebo designový smysl. Hned ten další je nabíledni: Zdejší otevřený svět. Je pohledný, rozmanitý a... naprosto zbytečný.

Pro hlavní dějovou linku nehraje roli, příběhové mise se odehrávají výhradně v koridorech, a tak celá pustina funguje jako trochu pěknější načítací obrazovka, přes níž se budete trmácet tam a zpět, aby se mohla celá věc zas o kousek posunout.

Chvíli je to celkem zábava, jenže záhy zjistíte, že Rage 2 nemá žádný postranní děj, žádné vedlejší zápletky, úkoly či malé příběhy, které byste odkrývali průzkumem lokací, a tak se funkce celého širého světa smrskává do dvou bodů. Zaprvé: Natáhnout herní dobu, protože bez přejíždění mezi hlavními misemi by hra trvala tak tři hodiny. (I tak budete mít za šest, sedm hodin hotovo, zaměříte-li se jen na hlavní linku.) Zadruhé: Sbírat krabice s bordelem.

Míst, kde je možné se zastavit, tu je víc než dost, mapa se vám cobydup zaplevelí záplavou tradičních otazníčků. Lokace se dokonce na pohled ani moc neopakují, jenže v úplně všech jde o jediné – postřílet osazenstvo a otevřít krabice, v nichž najdete buďto herní měnu k utracení u obchodníků výměnou třeba za munici, nebo krystaly určené k vylepšování postavy i zbraní. Nic jiného. A to je přeci jen docela chudá herní náplň pro nějakých odhadem třicet kilometrů čtverečních.

V rytmu adrenalinu

Zamrzí to o to víc, že Rage 2 má na to, aby z ní byla pořádná akční pecka. Stačilo buďto opustit zbytečnou vatu a soustředit se výhradně na přestřelky, nebo věnovat víc úsilí omáčce. Ani jedno se sice nestalo, ale faktem zůstává, že základní skelet každé řežby, tedy zpracování samotné akce, tvůrci zmákli na jedničku.

Nejdůležitější je, že střelba je výsostně příjemná. Zbraně trhají nepřátele, jak když kopne kůň, zpětný ráz brní i rukou na myši, ze zasažených protivníků létají ustřílené kusy brnění, což ještě zlepšuje pocit ze zásahu a šperkuje to destruktivní radost. Přidejte spektakulární exploze a pořádně návykovou dynamiku, za níž je třeba děkovat zejména speciálním schopnostem hrdiny, a výborná střílečka je na světě. Respektive byla by, kdyby ji vývojáři bůhvíproč nenaředili tunami balastu.

Jaké že schopnosti? Na k tomu určeným místech si Walker může nechat vpravit do těla plasmidy (nebo co) a proměnit se v řádného übermensche. Desetimetrový úskok hraničící s teleportem nepřátele parádně vyvede z míry a skákat jim do zad nezačne nudit snad nikdy. Stejně tak třeba možnost odrazit se ze střechy a snést se do hloučku postávajících otrapů jak bůh hromu. Po následné tlakové vlně zbývá vážně už jen kyblík s mopem na utírání střev, a pokud někdo přežil, můžete ho třeba odpálit z útesu pohybem ruky jak rytíř Jedi. Z hlediska hratelnosti je to samozřejmě bohulibá, karmínově zbarvená zábava.

Zbraně nicméně nejsou stoprocentně vyvážené. Nic jiného než brokovnici v podstatě nebudete muset použít, protože zdejší provedení nejklasičtějšího kvéru je tak silné, až má člověk občas pocit, že volbou jiné zbraně ubližuje sám sobě. To ale zároveň neznamená, že byste odešli s prázdnou, pokud tak učiníte, protože v Rage 2 téměř nejsou pušky, co by jen suše chrlily proud olova.

Jedním revolverem třeba můžete do nepřátel nastřílet zápalné šipky a pak lusknutím prstů spustit ohnivé inferno. Jiný kanón vám zas dovolí pálit magnetickou munici, která k sobě přitáhne všechny zasažené, jakmile jí vytvoříte protipól – a to rychlostí neslučující se s životem. Funguje to trochu jako lano z Just Cause, jen daleko intuitivněji, a pohled na bezmocně létající panáky rozbíjející se o zdi zkrátka jen tak neomrzí.

Elegie osiřelých pneumatik

Co na tom, že ve světě není nic moc zajímavého, když si alespoň mezi misemi můžete zablbnout v autě a užít si i trochu vysokooktanové akce, no ne? Chyba lávky! Musí totiž přijít jedna z největších výtek, kterou ke hře máme. Tvůrci už v Mad Maxovi ukázali, že dvoustopou řežbu zkrátka umí, v Rage 2 máte k dispozici celou řadu vozidel, zbraní, vylepšení vozového parku a... pojízdný konflikt tu v podstatě není.

„Proboha, proč?“ chtělo by se zvolat. De facto jedinou akcí, kterou si na čtyřech kolech užijete, jsou nepovinné útoky na konvoje, jenže viděli jste jeden, viděli jste všechny. Nikdo vás při cestování nenapadá a co hůř, jediné užití vozidel v rámci hlavní linky přijde až v úplně poslední misi a trvá asi dvě minuty.

Občas můžete nazdařbůh zaútočit na skupinky banditů postávající u krajnice, ale není sebemenší důvod to dělat. Jaký smysl mělo piplat se s mechanikou, s celým jedním velkým aspektem hry, a pak ho absolutně nechat ležet ladem?

Polotovar

Podobně na půl cesty působí valná většina hry. Nešlo třeba vynechat práci na závodních okruzích, které opět působí příšerně naroubovaným dojmem, a místo toho věnovat větší péči nepřátelům? Potkáte v podstatě jen tři druhy a ani jeden netryská zrovna gejzírem nápaditosti. Umělá inteligence by taky ještě snesla revizi, protože jakmile se vám alespoň někdy někdo pokusí dostat do zad, můžete si to poznamenat do kalendáře a každý rok slavit.

V drtivé většině případů budou nepřátelé jen postávat, pálit a čas od času se zmůžou na nějakou schovku, ale také to není pravidlo. Jejich likvidace je zábavná sama o sobě, jak už bylo řečeno, ale kdyby se navíc i chovali jako důstojní soupeři, byl by dojem ještě o úroveň výš.

Ještě okatější to je u bossů. V Rage 2 potkáte dvě situace, co by se s přimhouřenýma očima daly nazvat jako bossfighty, a zhruba pět menších bossů. Ačkoliv, to není úplně přesný popis. Je to totiž ten samý, identický „miniboss“ pětkrát. Bez sebemenší změny, s úplně stejnou taktikou a totožnými útoky. Vždyť to bije do očí, prokrista, vážně nešel alespoň přebarvit?

Budeme se opakovat, ale Rage 2 si neměla kousat tak velké sousto, měla to být koridorová, nenáročná, zábavná akce. Jako takovou bych ji vychválil do nebe. Anebo měla ono sousto pořádně rozžvýkat a nabídnout plnohodnotnou openworldovou střílečku. V současné situaci skáče někam mezi oba póly a je to placák, který bolí pozorovat.

Máme-li se dopustit polemiky: Je možné, že obsah, který hra nutně potřebuje, už dávno existuje, jen ho někdo vypreparoval pryč a bude ho dávkovat po částech. Napovídala by tomu i roadmapa zveřejněná na stránkách Bethesdy, která hlásí další druhy nepřátel, události v pustině, expanze a podobně, co mají dorazit v průběhu roku. Jenže pardon, přes veškerou snahu o toleranci k současným trendům, to nás zkrátka nezajímá. Je fajn, že se bude hra rozšiřovat, ale neospravedlňuje to vydání vykuchaného nedodělku.

Ještě trochu leštidla

Ani technický stav není úplně stoprocentní, ačkoliv se zároveň nejedná o nic, kvůli čemu by bylo potřeba hře zlomit vaz. Za zhruba dvacet hodin dvakrát spadla, jednou jsme se zasekli mezi kameny a museli načítat uloženou pozici. Nic světoborného.

Horší už je optimalizace. Na konfiguraci i7 7700k + Titan X se ve 4K pohybovala mezi 30 a 40 fps, což se u extrémně rychlé akce rovná v podstatě nehratelnosti. Až po zapnutí dynamického škálování rozlišení dokázala udržet potřebných 60 snímků za vteřinu. Upřímně, v případě třeba takového Metro: Exodus to nebyl problém pochopit, ale Rage 2 vypadá spíše průměrně, podobnou hardwarovou náročnost může zdůvodnit jen s největšími obtížemi.

Zvuková stránka věci na druhou stranu zaslouží jednoznačnou pochvalu. Syrové efekty zbraní parádně dokreslují dobrý dojem z přestřelek a třešnička na poslechovém dortu je bojová hudba, která vám vybičuje adrenalin až k nebesům pomocí úderných riffů elektrických kytar.

Za rok se vším všudy

Rage 2 je mechanicky zdařilá a funkční střílečka. Vážně má na to, být parádní hrou, základ k tomu je pevný jak skála. Jenže momentální obsahové pustoprázdno a obtěžující vata celkový dojem zásadním způsobem kazí.

Jste-li schopní se obrnit tolerancí a jde vám výhradně o kvalitní bojování, můžete ji zvážit, protože co naplat, pořád je to střílečka, v níž se skvěle střílí, a to je velká věc. Uprostřed strhující řežby zkrátka ustupuje tisíc a jeden ostatních problémů stranou.

Máte-li však zálusk na zážitek vyvážený a vyladěný po všech stránkách, bude nejspíš záhodno počkat, až tvůrci dodají i zbytek hry.