Portal 2

Verdikt
95

K rozsudku nad pokračováním, které překročilo stín prvního dílu, stačí uzmout z kontextu hlášku jedné ze zúčastněných postav: “Tohle je umění.” Druhý Portal je hrou, kterou by si měl zahrát každý bez rozdílu herních preferencí.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

19,99 €Steam

LinuxLinux

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

$19,99PlayStation Store

Xbox 360Xbox 360

399 KčXbox Store

Další informace

Výrobce: Valve Software
Vydání: 19. dubna 2011
Štítky: sci-fi, fps, kooperace, multiplayer, pro hráče do 18 let, akční, logické

Slyšeli jste o Mozartově efektu? Existují studie, z jejichž závěrů vyplývá, že poslech Mozartovy hudby posiluje IQ a konejší mozek. Jen co vědci pustili romanci z Malé noční, pokusné krysy ustávaly v kvičení, pokusní lidé s chutí kvedlali Rubikovými kostkami a nevkusní politici z toho všeho byli natolik paf, až obratem úkolovali ministerstva školství vybavit školy teleshoppingovými plackami Amadeus: Esenciální zlato. To už tak naneštěstí bývá, že se věda čas od času zvrtne. Zaměstnanci Aperture Science by o tom mohli dlouze vyprávět – kdyby někdo z nich přežil vědeckým výzkumem motivované řádění umělé inteligence GLaDOS.

A vida, přežil: tichá, ale nezdolná hrdinka jménem Chell se probouzí uprostřed čehosi, co se zdá být motelovým pokojem. Chabá iluze bezpečí se s rachotem bortí a paprsek svobody, který vysvitnul na konci prvního dílu, je rázem nekonečně daleko. Vrací se povědomé prostředí i rekvizity, jen poněkud pocuchané událostmi, kterých jste nejspíš byli strůjci, ale o kterých zároveň nic konkrétního nevíte. Chell je opět na útěku a opět bude potřebovat spíš pohotové myšlení, než rychlé nohy. Co to znamená pro vás? Mozartův efekt. Portal je hra, skrze kterou se stáváte chytřejšími.

Smooth jazz

Její principy přitom zůstávají průzračně jasné, ostatně jako Wolfgangovy melodie. Zdoláváte prostory, kde se další postup zdá být na pohled nemožný. K ruce máte zbraň, co místo nábojů otevírá ve zdech portály. Současně otevřené lze mít dva a některé materiály s portály nekamarádí. Až na tenhle kvantový kanón, ze kterého by se Einsteinovi ježily už tak dost zježené vlasy, si známé fyzikální zákony drží svou platnost. Tíha, váš nepřítel. Zrychlení, váš kamarád. Lasery, dobří sluhové i špatní pánové.

Druhý Portal bere pevné a prověřené základy jedničky a staví na nich další roviny způsobem, svědčícím o autorské suverenitě. Do hry vstupují katapultační desky, světelné mosty, vlečné paprsky a hlavně experimentální gely, pumpované do jednotlivých úseků obřími rourami. Modrý odráží jako trampolína, kluzký červený snižuje tření a konečně bílý, ve kterém jsou rozmíchány stopy měsíční horniny, promění libovolnou plochu v povrch kompatibilní s portály.

Chaos? Ani omylem. Autoři vás sice nevedou za ručičku, ale rozhodně si vás hýčkají a všechny důležité prvky důkladně představí a hlavně potom logicky zapracovávají do svého světa. Úrovně mají hlavu a patu nejen co se záseku a jeho řešení týče, ale také co do scénáře, o kterém už teď víte víc, než by bylo ideální.

Hra je možná plná robotů a automatizovaných technologií, ale dokáže být zároveň lidštější, než většina herní produkce posledních let. Zvládá upřímně rozesmát i dojmout jedinou větou, jediným zvukem. Co tvůrci křesají ze sedm let starého jádra má grády, o jakých se pionýrům žánru Muž s bouchačkou bohužel asi nesní. Hra přitom vypadá parádně a především díky práci s osvětlením otevírá monitor naprosto dechberoucím scénám.

Bez škobrtnutí také pracuje s detaily, na jaké herní vývoj skrze producenty živenou amnézii zapomněl. Triumfální návrat slaví například dynamická (a naprosto přiléhavá) hudba, úzce provázaná s hráčovou činností: zatímco syntezátor bručí pod FM vousy a vy si lámete hlavu hledáním cesty vpřed, každý dílčí úspěch přidá tuhle basový sampl, onde zase kovový trylek. Uděláte krok zpět a vrátí se nervózní brum. Vystartujete po stopě červeného gelu a v hudbě se rozezvoní arpeggio, kopírující váš pohyb. Nemusíte si toho vůbec všimnout, ale Portal 2 čile operuje i v místech mimo hráčovo zorné pole.

Víc obvodů víc ví

Čeho si ale všímat musíte je samozřejmě uspořádání prostoru kolem vás. Zatímco v příběhu jednoho hráče podpírá architektura nejen hádanky, ale také obsáhlé vyprávění, má hra ještě druhou, online rovinu. Stačí naverbovat někoho z přátel na Steamu (případně si nechat systémem ulovit anonymního soudruha z opačného konce světa) a pustit se do spolupráce dua robotů, zdolávajících desítky experimentů roztříděných do samostatných skupin.

Legrace, která následuje, nemá v kooperativních titulech obdoby. Nejen, že oba roboti jsou rození gagmani a mohou na sebe skrze jednoduché ovládání různě gestikulovat, ale především se obtížnost hádanek i následná radost z jejich vyřešení zcela spolehlivě násobí.

Každý z robotů disponuje vlastní portálovou puškou a se čtyřmi portály se pochopitelně dají vyvádět věci, z jakých by šla hlava kolem i Stephenu Hawkingovi. Díky přehlednému a geniálně praktickému systému symbolů (případně také možnosti komunikace přes mikrofon) vás tu ale nečekají žádné prostorové zmatky, jen ničím nerušené žhavení mozkových závitů. Hádanky se zároveň nijak nekryjí s těmi z hlavní hry a jejich od scénáře osvobozená nápaditost je stejně kouzelná, jako sami roboti.

Záchvaty kolektivní bystrosti střídají záchvaty kolektivního smíchu a vzájemná pomoc se může v mžiku proměnit v poťouchlý naschvál. Roboti sviští vzduchem, dělají veletoče dvacet metrů nad zemí a hráči na obou koncích drátu – a nerozhoduje, jestli ten drát končí zrovna v počítači nebo konzoli – se culí od ucha k uchu.

Výpočet hratelnosti

Zábava je slovo, na které ve Valve každé ráno u píchaček přísahají, ale jejich analytický přístup k designu svých herních produktů má občas blíž té nejsušší, do puntíku racionální vědě, než zábavě. Věda ve světě Portalu je ale všechno, jenom ne racionální. Na výplatní pásku Aperture Science by se upsal tak možná kariérní sebevrah, ale hráč už od původní hry ví, že právě tahle skutečnost je příslibem hysterického dobrodružství. Že autoři dokázali navázat zrovna takovým, které je po všech stránkách velkolepější, ale souběžně neztrácí nic z původního kouzla, to lze považovat za svým způsobem zázrak.

Věřte, že v jedničce jste jenom ostýchavě nahlédli za poškozené desky a teprve tady konečně pochopíte, jak hluboko vede GLaDOSina nora. Podobně rozvrstvený je i výsledný hráčův zážitek. Na povrchu lehce uchopitelný a vycizelovaný, uvnitř pak natlakovaný obsahem, nahazujícím rozum do obrátek, jaké naše všeobjímající kultura povrchnosti zoufale nevyžaduje. Aniž by hra přestala být ohromnou jundou. Jako to nejlepší od Mozarta.