PES 2020

Verdikt
80

Skvělý fotbal oživený realisticky chybujícími hráči. PES je opět ve formě, i když ho trápí staré známé neduhy, hlavně neslavné herní módy. I když kariéra se, pravda, zlepšila.

Počítač

WindowsWindows

49,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Konami
Vydání: 10. září 2019
Štítky: fotbal, simulace, sportovní

Fotbalisté se obvykle zlepšují v tom, co dosud neumí, jako když trenér Manchesteru United Ole Gunnar Solskjær nedávno prohlásil o mladém útočníkovi Masonu Greenwoodovi, že je to jeden z nejlepších zakončovatelů, jaké kdy viděl, ale ještě musí zapracovat na taktice a presinku. PES 2020 je ovšem výjimka z fotbalového pravidla – zlepšuje se v tom, v čem už předtím bylo vynikající. V zážitku na samotném hřišti. Mimo něj to jako obvykle není žádná sláva, i když kariéra pro jednoho hráče udělala krok správným směrem.

Chybami se člověk baví

PES 2020 v podstatě stoprocentně dostálo předpokladům. Na hřišti je to paráda. Balón je nesmyslně kulatý a nepředvídatelně poskakuje, hráči si ho občas při pokusu o zpracování kopnou do obličeje, hra je pomalá a promyšlená – a když už se vám podaří v těchhle šachách na zeleném pažitu zasadit soupeři dvoubrankový mat, je to čirá satisfakce.

Letošnímu ročníku se podařilo dění na hřišti ještě vylepšit, a to díky filozofii, kterou bychom popsali jako: „Hráči nejsou supermani.“ Nevěřili byste, kolik chyb vaši svěřenci v novém PESku vyrobí, a to nejen slávisti nebo sparťané (jediné dva české týmy ve hře), ale i top hvězdy z Manchesteru United nebo Realu Madrid.

Příliš tvrdá přihrávka do příliš rychlého sprintu často vyústí v zoufale špatné zpracování a tah na branku je rázem… v tahu. Hlavičky jsou nepřesné a je velice riskantní po vašich obráncích chtít, aby dlouhé nákopy na soupeřova útočníka řešili fotbalově a konstruktivně rozehráli – často je lepší míč prostě odpálit co nejdál od brány. Když se pokusíte přihrát nebo vystřelit z otočky směrem, kam hráč s míčem vůbec nevidí, můžete si být naprosto jistí, že balón neskončí tam, kde jste zamýšleli.

Fotbalové povídky

Je to klopýtavý tanec plný zmatku, chyb, pokažených doteků i střel – a právě za to si zaslouží nejvyšší uznání. Za to, že se nebojí takhle nepřitažlivě napodobit skutečný fotbal, protože kdo skutečný fotbal někdy viděl, ten moc dobře ví, že laserově přesné přihrávky a konzistentně dokonalá zpracování jsou mýtem, nikoliv realitou.

Výsledkem je hra, která je důvěryhodně nepředvídatelná, v jistém smyslu vlastně neuvěřitelně kreativní – ve smyslu vytváření příběhů. Každý zápas jako by měl trošku jiný průběh, každých 90 minut je definováno jiným okamžikem, který jste ještě tak úplně nezažili.

Jednou váš útočník v poslední minutě při zakončení na mokrém povrchu upadne, ale míč se stejně nějakým zázrakem prokutálí za brankovou čáru. Jindy váš obránce vyhraje sto a jeden hlavičkový souboj, jen aby si při závěrečném rohu zápasu tou svojí šišatou kebulí vstřelil vlastní gól. Nebo se třeba před mladým krajním bekem, který si k základní sestavě čuchnul jenom kvůli sérii zranění, zničehonic otevře prostor, on se od půlky vřítí až do pokutového území, napálí obě tyče, balón se odrazí od ležícího brankáře a ležérně doskáče do sítě…

Nikdy nehrajete jeden a ten samý zápas. Nikdy. A to je ta magie, která vám nedovolí ovladač odložit. Není za ni ovšem zodpovědná jen jedna čarodějka v podobě chybujících hráčů – svou roli hraje i skutečnost, že strašně moc záleží na taktice. Jedno povedené střídání může zařídit, že soupeř, který vás do té chvíle drtil, se najednou musí zoufale bránit.

Obrovský vliv taktiky je vlastně dost výrazně propojený s nedokonalými hráči. Málokdo umí všechno, takže je sakra rozdíl, zda na křídlo postavíte extrémně rychlého zakončovatele Anthonyho Martiala, nebo tam radši pošlete pomalého, slabého Juana Matu, který ale dokáže míč bleskově zpracovat a bezpečně ho poslat do volného prostoru – a je mu jedno, jakou nohou. Jsou to dva naprosto odlišné nástroje vhodné pro naprosto odlišné situace. Když provedete chytrý trenérský tah, který změní celý zápas, je to stejně nezapomenutelné jako rána z třiceti metrů do šibenice.

Učte se prohrávat

To všechno přispívá k dojmu, že PES sice vypadá jako skutečný fotbal, ale není to taková zábava jako FIFA. A my tenhle názor chápeme, i když ho nesdílíme. K téhle hře si nesednete, abyste vypnuli mozek a na chvíli se nezávazně pobavili. Naopak je potřeba neustále přemýšlet, na hřišti i na lavičce, a PES někdy umí být vyloženě frustrující, když se všechno spikne proti vám.

Jednou za čas nastanou pasáže, kdy se nedaří vůbec nic. Kdy vaši hráči z nějakého důvodu přestanou proměňovat šance, při nichž by o zápas dřív vyvraždili všechny pavouky sídlící v šibenici, kdy každé vaše střídání věci zhorší, místo aby je zlepšilo. Ve Fifě by si člověk řekl, že je prostě unavený nebo že mu to dneska nejde. V PES jsme bolestně dumali, až se nám kouřilo z hlavy, co všechno můžeme změnit, jakou jinou formaci můžeme vyzkoušet, jakého hráče koupit v nejbližším přestupovém období, aby se zastavil pád tabulkou.

Ale to je v pořádku. K fotbalu patří nebe i peklo, extáze i deprese, a nikoho by snad nebavilo pořád v jednom kuse vyhrávat. Dokud je to fér, nemůžeme si na nic stěžovat. Horší je, že někdy nám to úplně fér nepřipadá, a v tu chvíli mě dobrá vůle opouští rychlostí mladého Thea Walcotta.

„Haló, ztráty a nálezy? Chybí mi záložník!“

Například není zrovna ideální, že si vaši hráči pamatují instrukce staré klidně i pět vteřin. Dejme tomu, že na našeho obránce letí míč a my zmáčkneme přihrávku směrem doleva v očekávání, že ho z první ťukne stoperskému kolegovi. Jenže balón se nepředvídatelně otře o záda útočníka, změní směr, náš obránce k němu musí doběhnout a my v nastalé situaci zmáčkneme přihrávku dopředu, protože vlevo už číhá onen útočník… Jenže obránce si nedá říct, stejně přihraje doleva, do samostatného úniku soupeře, a najednou je z toho gól, za který vůbec nemůžeme.

Nemáme rádi góly, za které vůbec nemůžeme. Jsme ještě schopní unést, když se Ronaldo naštve a práskne nám zpoza vápna perdu k tyči – fajn, je to světový hráč, ti vás prostě někdy potrestají. Ale když si hra postaví hlavu, že pro míč poběží jeden náš hráč, i když by dávalo smysl, aby pro něj běžel jiný, který je mu blíž, a tak se k balónu dostane dřív soupeř, který vsítí vítězný gól...

Nepochopitelná je i občasná průchodnost zálohy. Boj ve středové řadě většinou funguje výborně a je to jeden z důvodů, proč je PES 2020 taková švanda – vy si své manévrování před vápnem musíte zasloužit tím, že se k šestnáctce nejdřív popracujete. Ale občas se stává, že defenzivní záložníci prostě přestanou existovat. Buď se navzdory pokynům až příliš zapojují do útoku, nebo stojí v divných pozicích, kde nekryjí ani hráče, ani přihrávku. Tím vznikají díry – a díry jsou, vážení čtenáři, špatná věc.

Zašlo to tak daleko, že pokud jsme se dostali do vedení, svého defenzivního záložníka jsme automaticky stahovali mezi stopery, protože jsme netušili, kdy mu v hlavě přeskočí a přestane fungovat jeho obranný instinkt. Nebyli jsme schopní identifikovat žádný očividný spouštěč tohohle chování, a je dokonce možné, že to je jenom nějaký mylný dojem, ale… pochybujeme. Spíš je s touhle konkrétní pozicí trošku něco špatně a měl by se na to nějaký patch brzo podívat.

Trošku něco špatně je ještě se dvěma dalšími pozicemi: brankářem a rozhodčím. Animace gólmanů jsou stále strašlivě kostrbaté a neautentické, zvlášť v porovnání s hráči v poli, kteří se hýbou moc hezky. No a rozhodčí zase občas pouští naprosto nesmyslné, rugbyové zákroky, které, pokud nás paměť neklame, ještě v minulém díle konzistentně – a správně – pískali.

Kiksy a kiksy

Bez chyb to není, ale jak jsme už demonstrovali, v případě PES 2020 se takové prohlášení dá brát skoro jako kompliment. Dění na hřišti je díky kiksům (hráčů) a navzdory kiksům (mechanik) skoro neustále zábavné a hluboké v tom smyslu, že musíte přemýšlet několik vteřin, minut i zápasů dopředu. Nevíme, kde byste našli lepší fotbal. Snad jen v televizi nebo venku s kamarády na trávníku.

Otázka je, proč ten fotbal vůbec hrát. Předchozí ročníky na ni odpovídaly pokrčením ramen a mumláním: „Protože je to zábava!“, což ale úplně nevynahrazovalo skutečnost, že manažerská kariéra byla celkem hrozná a v MyClubu, kartičkovém módu pro více hráčů, kde si skládáte svůj vlastní tým (něco jako Ultimate Team u kokurence), to taky občas pěkně vrzalo.

Můžeme vám upřímně říct, že MyClub je na tom pořád stejně špatně. I když to je možná příliš přísné – přesnější by bylo napsat „pořád stejně průměrně“. Nepřehledné online události, turnaje proti počítači, v nichž vám hra nedovolí změnit obtížnost, takže musíte naložit 10:0 Regularům, aby vás pustila dál… Aspoň že to není žádná loot boxy pročpělá prasárna a výborný tým si poskládáte i bez dodatečného utrácení, ale žádný zázrak to tedy není.

Kariérní růst

A co ta kariéra? Tak tady, a jsme z toho vlastně docela překvapení, skutečně došlo k docela znatelné změně. A co víc, k lepšímu! Už jsme si mysleli, že toho vývojáři z Konami nejsou schopní nebo že minimálně postrádají ochotu s mnoha zcela rozbitými systémy pohnout, ale asi nám přečetli myšlenky.

To, že se váš trenér nyní objevuje v pravidelných cutscénách, je milá drobnost, která přidává trošku té omáčky, a je úplně jedno, že jde o prvek kompletně vykradený z Fify, včetně té drobnosti, že všichni lidé ve videích jen otvírají pusu a nikdo z nich není nadabovaný. No co už, stejně to asi jinak vyřešit nejde, pokud byste všechny fotbalisty na světě nenajali jako dabéry sebe sama.

Daleko víc nás ovšem potěšila skutečnost, že přestupy dávají trochu větší smysl! Hodnoty hráčů se pohybují v pro moderní fotbal typických astronomických výšinách, hráči sice pořád ještě všichni chtějí do smlouvy příliš nízké výstupní klauzule, ale aspoň už nejsou směšně, absurdně nízké jako posledně, odstraněna byla dokonce i viditelná procentuální úspěšnost jednání, takže máte pocit, že jednáte s člověkem, nikoliv s generátorem náhodných čísel.

A jako bonus, pro někoho možná naprosto irelevantní, pro nás v konečném důsledku dost důležitý: Dochází ke zraněním, a to tak, že dost často. Díky bohu! Milujeme, když si některý z našich hráčů podvrtne kotník nebo vykloubí rameno. Znamená to, že můžeme využít celou svou širokou soupisku místo toho, abychom v průběhu sezóny základní jedenáctku změnili všehovšudy třikrát. Dobrá. Práce. Fotbalový svět potřebuje víc bolesti a utrpení.

Výhra 2:1 v prodloužení

PES 2020 si zaslouží strašně moc dobré vůle nejen díky svému excelentnímu základu, na kterém už roky staví nesmírně uvěřitelnou fotbalovou simulaci, ale i díky změnám, které se letos urodily. Škoda nevyhnutelné eroze téhle dobré vůle, když člověka neustále trápí zbytečné chyby – občas v zápasovém enginu, častěji ve všem ostatním.

Tím nemyslíme jen MyClub, ale třeba i ostudnou skutečnost, že soupisky na novou sezónu dorazily až s několikadenním zpožděním po vydání – a stejně nejsou úplně přesné, například v případě českých klubů. Do toho výpadky serverů… O něčem svědčí, že nás ve hře přivítalo asi 10 různých oznamovacích obrazovek, z nichž většina byly omluvy za to či ono.

Jenže dobrý fotbal je prostě dobrý fotbal – a místní fotbal je vynikající, takže sečteno a podtrženo, my bereme PES 2020 jako výhru. Těsnou, vydřenou, ale takové někdy potěší nejvíc. I když nás mnohokrát rozčílilo nebo zklamalo, i když nás do očí bijí všechny ty oblasti, kde by mohlo být lepší, stejně máme pocit, že letos bude mít FIFA co dělat, aby byla nejlepší a nejzábavnější simulací kopané na herním trhu. I když toho samozřejmě jako obvykle automaticky prodá třicetkrát víc, ale svět zkrátka není spravedlivý. Asi jako rozhodčí v PES, kteří se moc dívají na rugby.