Persona 5

Verdikt
91

Vynikající pokračování série, která vám dovolí prožít rok v kůži středoškolského studenta a zároveň při tom zamávat s budoucností světa. Nabízí takřka stohodinový zážitek, který v sobě míchá JRPG s adventurou, logickými hádankami a simulací randění. Po celou dobu navíc baví, i když občas dovede frustrovat svou krutostí. Pro fanoušky předchozích dílů jasná volba, a jako nástupní stanice pro nováčky zcela ideální titul. 

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

Zboží.cz
$59,99PlayStation Store

PlayStation 3PlayStation 3

$49,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Atlus
Vydání: 4. dubna 2017
Štítky: fantasy, jrpg, tahová, japonsko, anime, rpg, strategie

Osmileté čekání sice bylo kruté (obzvláště poté, co se naplno rozjela marketingová mašinérie), v případě Persony však zároveň ozdravné a do jisté míry prospěšné. O málokterém japonském RPG totiž platí ono otřepané tvrzení, že se nehrají, ale spíše se do nich chodí žít. A takový život při nikterak drastickém obměňování hratelnostní formule může docela rychle omrzet. Ten správný čas však konečně nazrál a studio Atlus vypustilo do světa obrovský a velmi propracovaný titul, v němž rádi utopíte týdny svého času. 

Ve stínu minulosti

Pokud se o páté Personě dá něco říct hned zkraje, pak že se nepouští do žádných zásadních změn. Původní koncept, kdy se ujmete role středoškoláka, s nímž postupně trávíte den za dnem a svůj volný čas mícháte se školními aktivitami, koníčky, láskami a přátelstvími, zůstává zachován. Stejně tak samozřejmě nechybí ani bojová pasáž, která je opřená o masivní dungeony, v nichž se snoubí zajímavé mechaniky s dobrými nápady. Pokud máte předešlé Persony nahrané, přečetli jste si verdikt s hodnocením a toužíte pouze po ujištění, že je všechno na svých místech, tady ho máte. Kupujte a hrajte do zemdlení.

Vy ostatní vězte, že pokračováním s pětkou v názvu série zase o kousek potemněla, zmoderněla a svým způsobem zvážněla. Dokonce i hlavní postava, o kterou se budete starat, naznačuje posun k temnotě svou minulostí, v níž se jí vymstilo otřepané „pro dobrotu na žebrotu“. Kudrnatý klučina zkrátka jednoho dne potkal na ulici opilého muže, co obtěžoval mladou dívku, zastal se jí, pak se do situace zamíchala policie s politikou a ze zachránce se stal nebezpečný útočník. S kriminálním záznamem vás vyhodili ze školy a museli jste se přestěhovat podle toho, která vzdělávací instituce se vás rozhodne přijmout. Beznaděj vás nakonec zavedla do Tokia, kde si svou podmínku odpykáte v lavicích Shujin Academy, z jejíž půdy se stane váš nový domov, zatímco na vás bude ostřížím zrakem dohlížet rodinný přítel a majitel kavárny.

Moře předsudků

Pohnutá minulost spojená s nespravedlností si vás však najde i zde, ve škole se na vás dívají skrz prsty, okamžitě se octnete vyčlenění z kolektivu a předsudky se na vás valí v přívalových vlnách, kamkoliv vkročíte. Bezútěšností světa okolo však temnota Persona 5 nekončí – jejími středobody se postupem děje, který se táhne až ke sto hodinám herní doby, stane řada velmi závažných a dospělých témat – sexuálním obtěžováním, fyzickým trestáním, zneužíváním či vydíráním počínaje a vraždami konče. Obecně se dá říct, že se hra točí okolo rozcupované důstojnosti, neuznaného práva na život a hlavně lidských sklonů přecházet na temnou stranu.

V takovém světě se vám jednoho dne objeví na ploše chytrého telefonu aplikace, která nejde odinstalovat, a když ji nakonec spustíte, přenese vás do alternativní, tzv. kognitivní reality. Postupem času zjistíte, že takto můžete vnikat do hlav narušených osob, které páchají nepravosti, a změnit je, načež si obvykle veřejně posypou hlavy popelem a nesou následky svého jednání. Procházka v hlavě každého „padoucha“ má přitom podobu dobývání dungeonu, který je trefně stylizován podle narušené osobnosti, a to nejen dekoracemi, ale i nepřáteli a logickými hádankami.

Zloděj loví padoucha

Tělocvikář, který zneužívá své žáky, může mít například kognitivní svět navržený jako hrad, protože tak vnímá školu, a ten je pak vyzdobený mučírnami pro chlapce či skulpturami dívčích poprsí a vytrčených zadků. V takovém dungeonu procházíte patro za patrem, většinu času v tahových soubojích vybíjíte hordy monster a sem tam splníte nějakou logickou hádanku, která příjemně rozřízne bezhlavý grind potřebou přemýšlet. Nikdy však nejde o smrticí hlavolamy, na kterých byste zakysli na víc než pár minut, a pak se můžete opět pustit do zabíjení. Na konci na vás čeká boss a s jeho pokořením dojde také k napravení zlořáda.

Na první pohled jednoduchý systém je však v tradici Persony zabalen do povedené stylizace, která z narovnávání člověka dělá hon za pokladem, a z vás se tím pádem stávají zloději. Proč? Prostě protože. Pokud se rozhodnete vykašlat na zažité stereotypy a budete od Persony brát informace jako fakta, aniž byste s nimi bojovali, zavalí vás sice hromadou bizarností a neuvěřitelných úchyláren, dohromady vám ale dá naprosto unikátní zážitek, který nedostanete od žádné jiné hry.

Nejste v tom sami

Dokonce i hon za pokladem začne postupem času „dospívat“, protože coby studenti, kteří ke svým schopnostem přišli čirou náhodou, vlastně ani nevíte, jestli skutečně konáte dobro. Na scénu se dostaví pochybnosti, nejistota, rozkoly a kdykoliv už budete mít pocit, že uháníte po pečlivě vyjetých kolejích, hra přehodí výhybku, aby vás udržela v bdělosti. Takže se zkrátka nebudete nudit a velkou zásluhu na tom mají i vaši komplici.

V průběhu hry se okolo vás poskládá skupinka dalších zlodějů, ke kterým nebyl život zrovna vlídný, a své frustrace si rozhodli zahojit tím, že budou pomáhat jiným. Jako v každé Personě je skladba kompliců různorodá, ale typem charakteru víceméně standardní – po boku budete mít napraveného výtržníka, holku s hlavou v oblacích, tvrdou a nelidskou premiantku, ultra-nerdku, chladného umělce, cíťu a další. Do boje vyrážíte vždy spolu se třemi, přičemž každá postava má jiné schopnosti, jež se váží k jejímu duševnímu stvoření, kterému se říká persona.

Přátelství především

Za vybojované bitvy samozřejmě charaktery dostávají zkušenosti a můžete jim koupit nové vybavení. To nejlepší z nich ale dostanete, až když s nimi budete trávit čas a naplňovat tzv. s-link, jež ukazuje, jak dobří přátelé vlastně jste. Čím víc toho spolu zažijete mimo dungeony, tím víc schopností pak budou postavy mít během bojů. Pokud vás některý charakter má opravdu rád, může například skočit do rány, která by vás zabila, v jiných případech vás dovedou probrat z vlivu kouzel a podobně. Což se rozhodně hodí, protože jakákoliv pomoc v boji je milý bonus za odhalování života svých oblíbenců.

Vzhledem k tomu, že hrajete za kluka, s ostatními chlapci utužujete přátelství. Dívky můžete standardně sbalit, ale pokud víte, co je pro vás dobré, neměli byste příliš žonglovat s více holčinami najednou, jestli rozumíte. Vyjma skupiny můžete budovat vztahy také s řadou vedlejších charakterů, které se vám odmění zpřístupněním různých předmětů či schopností a mimoděk samozřejmě prohloubí vaše spojení se hrou – a věřte tomu, že po osmdesáti hodinách budování vztahů a snahy změnit svět na lepší místo budete mít silný pocit, že do něj zkrátka už patříte.

Smrt a beznaděj

I pátá Persona je navržena tak, že bez návodu s perfektně optimalizovaným programem na každý den nemáte šanci vymaxovat všechny s-linky, splnit úkoly, prozkoumat celý svět a zažít všechno, co lze, takže se pak do hry ještě rádi vrátíte v New Game+. Obzvláště, když vezmete v potaz, že po grafické stránce Persona neurazí, po stylové zcela nadchne a co se hudby týče, snad jen dodáme, že Shoji Meguro spolu s dalšími odvedli skvělou práci, a když nebudete trávit čas hraním páté Persony, budete si alespoň pobrukovat její melodie.

Než však nasednete k druhému průchodu, je docela pravděpodobné, že budete potřebovat slušnou dávku času na regeneraci pocuchaných nervů. Na sérii se totiž nejenže v posledních dílech nemění to zdravé jádro, ale v jejích útrobách se schovává také pár archaických mechanik, kvůli kterým zažijete chvíle vzteku a rezignace. Obecně platí, že ukládat se v rámci dungeonu dá pouze na předem definovaných místech, kterých není mnoho – a když umřete, hra končí, takže se vracíte k poslední uložené pozici. Prohrané souboje s bossy vám sice dovolí rozjet bitvu znovu, jenže finální bitka představuje jen zlomek doby, kterou strávíte na cestě k ní, a na níž můžete opakovaně umírat.

Vraťte se do školy

Nejednou se vám stane, že potkáte nepřítele, který je zrovna nastavený ideálně tak, aby vás zabil, a pak to prostě udělá, aniž byste tomu mohli poprvé zabránit. Problém je, že taková „náhoda“ ukrojí klidně hodinu vašeho života, která se rozpustí jako pára nad hrncem. Často pak musíte pochybovat o své motivaci a chvíli se věnovat nějaké jiné hře. Obzvláště palčivý je tento problém v úplném závěru, jehož dungeon je nejenže krutý a dlouhý, ale zároveň je v něm ukládacích bodů jako šafránu. Než se skutečně dokopete k finálnímu rozuzlení, vykřičíte ze sebe spoustu nadávek. Ovšem, jak už bylo řečeno, jedná se problém, který se s Personou táhne již roky, takže pokud sérii fandíte, nezaskočí vás – v opačném případě jste byli varováni.

Vyjma krutosti v podstatě není Persona 5 co vytknout. Je megalomansky obrovská, až po okraj narvaná zábavným obsahem, její hratelnost se v průběhu proměňuje dostatečně na to, aby zůstávala relativně čerstvá i po desítkách hodin, a velmi dospělý příběh plný závažných témat jí vyloženě sluší. Podobně jako v případě Dark Souls je nejlepší díl Persony pod taktovkou Katsura Hashinoa ten, který hrajete jako první – nelze tedy říct, že je pětka na vrcholu. Vedle svých výborných, starších sestřiček však nezaostává, v některých ohledech je překonává a zároveň si stále drží starou známou osvědčenou tvář.