Pavilion

Verdikt
80

Pavilion je plošinovka, ve které, světe div se, neovládáte hlavní postavu. Na absurdním základě však vznikla velmi příjemná a originální hra, která překonává všechny žánrové meze. Šarmantní design a relaxační atmosféra z ní dělají skoro až umělecké dílo. K dokonalosti jí chybí jen více obsahu.

Počítač

WindowsWindows

9,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

9,99 €Steam

LinuxLinux

9,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Visiontrick Media
Vydání: 23. září 2016
Štítky: indie hra, umění, experiment, plošinovka, adventura, hlavolamy, logické

Nezávislé hry přímo vybízí k experimentům. Přestože řada z nich skončí fiaskem, geniální špička ledovce za tento druh tvorby jistě stojí. Zrovna Pavilion je jedna z těch her, na které se v dobrém slova smyslu nezapomíná. Logická plošinovka láká unikátní herní mechanikou, avantgardním prostředím a její soundtrack se hodí dokonce i k relaxaci. Ačkoliv první ze dvou naplánovaných epizod skončí příliš brzy, i tak dokáže Pavilion okouzlit.

Pavilion je hra o lidské duši. S postavou očividně vystresovaného muže v obleku (na první pohled vyhořelý manažer středního věku) se ocitnete ve snovém světě myšlenek, dojmů a vzpomínek, vážících se k jisté ženě, která se z určitých důvodů stala nedostupnou. Pavilion není realita, ale realitu do svého světa tak chytře promítá, až to vypadá, jako byste si do nebe nastěhovali svůj vlastní život.

Tvůrci z Visiontrick Media popisují svoji hru jako směs dojmů, utvořených silnou představivostí. Až Pavilion dohrajete, řeknete sice jen: „logická plošinovka“, ale za nic na světě ji nedostanete z hlavy. Pavilion je totiž jednou z mála her, o kterých člověk déle přemýšlí než je hraje.

Poraď si sám

Ano, Pavilion je „logická plošinovka“, ale jen ve velmi volném výkladu. Hra šla tak daleko za hranice svého žánru, že pro ni vlastně neexistuje přesná škatulka. Žánrové mantinely s lehkostí atleta přeskakuje díky výměně rolí mezi hráčem a jeho postavou. Místo, abyste hlavnímu hrdinovi jako obvykle určovali směr pohybu a způsob řešení úkolů, pouze mu lehce pomáháte, aby si dokázal poradit sám.

Z hlediska herní mechaniky rozvíjí Pavilion pozapomenuté principy z logické hříčky Echochrome pro PS3 a PSP. Postava se zcela autonomně pohybuje ve spletitém prostředí, které vy jen lehce modelujete tak, aby vždy věděla, co má zrovna udělat nebo kam běžet. A to už provede úplně sama.

Ve hře jste jakýmsi nadpozemským rádcem, který tu a tam pošoupne bednu jako schod do další části mapy, nebo zacinká na zvonec, za kterým se hrdina rozběhne jako poslušná opička. Takto se, vážení, chová takzvaná „fourth-person“ adventura. Právě tak autoři svoji hru označili. Ať už to dává smysl nebo ne, Pavilion se nedá upřít, že je opravdu svěží vlnkou v žánrovém rybníku.

Na samostatném chování hrdiny a hráčově rádcovství jsou založené všechny hádanky. Jejich řešení podmiňuje i několik dalších, neméně stěžejních, prvků. Podstatný je třeba kontrast světla a tmy. Stínů se hrdina bojí a světlo naopak vyhledává. Pokud tedy v mapě budete střídavě a ve správném pořadí „rozsvěcet“ a „zhasínat“, docílíte toho, že se postava překážkovým způsobem dostane přesně tam, kde ji chcete mít. Další pobídkou je i zvuk, který postavička ochotně následuje, a stejně tak třeba teplo, například v podobě hořících pochodní, ke kterému se vrací coby k checkpointu.

Dokonalá souhra 

Protože herní prostředí tvoří veskrze obrovský labyrint, klíčem k jeho překonání je nutná dokonalá souhra různých aktivit. Typicky jde o správné načasování jednotlivých pobídek či překonávání překážek ve správném pořadí. Častým oříškem jsou také momenty, kdy je třeba na různých místech aktivovat současně nebo v rychlém sledu různé mechanické spouštěče. Postupně se proto naučíte hýbat s prostředím, respektive s interaktivními předměty, až nakonec budete všechny naučené způsoby „trasování“ cesty mistrně kombinovat. Čím více možností, tím komplexnější a zábavnější jsou puzzly.

Co se týče náročnosti, Pavilion z vás ale určitě kůži nestrhá. Interaktivních možností nakonec není tolik, aby vám to zamotalo hlavu. Nicméně, i tak si vyhrajete, hlavně díky nepředvídatelnosti každého řešení. Pointou hry totiž není jen ustavičně zametat svému svěřenci cestu. Někdy je naopak nutné doslova mu postavit zeď přímo před nos, aby se nepokoušel o řešení, které se jeví jako mylné. Některé situace vyžadují vyloženě zlomyslná řešení. Až panáčka vyděsí oživlá vlčí tlama z nástěnné malby, bude to nejen vtipné, ale i užitečné.

Ačkoliv se postava umí o sebe postarat, její chování je do značné míry robotické. Nerozběhne se kamkoliv jen tak, protože jste to vy, kdo nakonec dává celému dění řád. Na druhou stranu mechanika hry a umělá inteligence jsou natolik vyspělé, že nehrozí zbytečné technické problémy ani herní zákysy. Pokud váš povel nebo nápad v danou chvíli nedává smysl, rychle to poznáte. K ladnosti hry přispívá také intuitivní ovládání, které je maximálně jednoduché. Pokud hrajete na klávesnici, postačí vám k ukočírování celé hry pouze mezerník a směrové šipky.

Surrealistická podívaná 

Oč jednoduší je ovládání, o to barvitější je prostředí, ve kterém se pohybujete. Mapy jsou dalším klenotem hry. Pavilion je mysteriózní svět složený z lidského podvědomí. Pokud bychom měli tvůrcům věřit, má naše duše podobu jakýchsi visutých teras, na kterou naroubovali surrealistickou vrstvu, míchající rajskou zahradu s výtvarnou avantgardou.

Pokud lze surrealismus popsat jako ztvárnění neuvěřitelných lidských představ ve velmi detailním zpracování, pak je hra opravdu surrealistická. Směs stupňovitého labyrintu a pitoreskní výtvarnosti, téměř jako od Maxe Ernsta, dala vzniknout velmi detailnímu a originálnímu prostředí, které se vám vryje hluboko do paměti. Design hry je zároveň pevnou součástí hratelnosti. Bez zákoutí, záhybů, schodišť a výstředních textur by byly hádanky jenom poloviční.

Třešničkou na uměleckém dortu je hudební doprovod, který citlivě podporuje decentní příběh i celkovou náladu a herní tempo. Melancholické tóny, téměř jako z masáže či solné komory, jsou dalším důkazem, že Pavilion chtěla být něčím víc, než jen shlukem portálů a úrovní.

Na druhou stranu, snaha o uměleckost je i zdrojem problémů, které se hry týkají. Oč více úsilí autoři vložili do myšlenky, zvuku a obrazu, o to méně zbylo očividně na obsah. Za dvě hodiny je epizoda u konce, což je nejen málo, ale hlavně hra ani delší být nemohla. Tvůrci si s nápady sotva vystačili, což je poznat na víceméně jednotném leitmotivu všech puzzlů. Ne že by se hádanky navzájem výrazně podobaly, ale časem hra přijde o moment překvapení a hrozí lehký stereotyp. Zatímco některé hry se stanou předvídatelnými až po několika hodinách, Pavilionu se to přihodí za pár desítek minut.

Ačkoliv si brilantní design hry zasloužil jiskřivější herní náplň, není sporu o tom, že Pavilion je krásnou hrou pro milovníky rébusů, klidné hratelnosti, umění a originality. Je to dílo, které musíte zkusit už proto, že jste „natuty“ něco takového ještě neviděli. První epizoda je i přes své neduhy skvělou pozvánkou ke druhému dílu. Ten vyjde v roce 2017 ve formě DLC. Těšíme se.