Pathologic 2

Verdikt
70

Tajemné, bizarní a svíravé dobrodružství při morové ráně. Atmosféra a kvalita vyprávění hledá konkurenci jen těžko. Survival je schválně krutý až k hranici snesitelnosti, bude tudíž chtít pevné nervy. Boj se bohužel nepovedl ani za mák. I přesto se jedná o výjimečnou hru – pokud ji spustíte s dostatkem odhodlání a dávkou tolerance.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Ice-Pick Lodge
Vydání: 23. května 2019
Štítky: thriller, horor, first person, psychologický, survival, adventura

Pathologic se do srdcí, mozků a kostní dřeně těch, co vytrvali, zapsal jako hra nezapomenutelná ve své jedinečnosti, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá. Čas poskočil o nějakých čtrnáct let kupředu a tvůrci z ruského studia Ice-Pick Lodge přicházejí s (ne)pokračováním. Jedná se o v podstatě tentýž příběh s novým kabátkem. A pod ním hra... ve své jedinečnosti nezapomenutelná, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá.

Lapat ji do slov je nevděčný úkol. Žánrové označení „survival adventura“ jí nedělá čest. Jedno ze změti sousloví, co se derou na mysl, je (krom záplavy oxymóronů, co by těm, kdo hru nehráli, beztak nedávaly smysl) třeba „strhující ambivalence“. Nemilosrdně silný a silně nemilosrdný zážitek, který zocelené veterány nejspíš nadchne, nováčky dost možná zlomí. Anebo si je získá, nic mezi.

Je to hra, co umí být v jednu stejnou chvíli naprosto výborná a zároveň hrozivě špatná, přičemž se hranice mezi oběma zdánlivě neslučitelnými extrémy prazvláštně rozpíjejí až do chvíle, kdy si nejste jistí, co vás vlastně baví a co štve. Ale víte, že nechcete, aby to přestalo.

Bolestivý návrat

Hned zpočátku je potřeba vyřešit jednu nejasnost. Hra prošla kostrbatým vývojem a tvůrci celkem nedávno ohlásili, že ji vydají po částech. To by mohlo automaticky působit dojmem, že v současné chvíli dostanete jen kus zážitku a na zbytek se bude muset čekat. Není tomu tak. Přivítá vás kompletní, potemnělý, nevykleštěný Pathologic, pouze podaný z jednoho úhlu pohledu s jednou hratelnou postavou místo třech. Zbylé dvě dorazí později. A není se proč strachovat (zejména pokud neznáte originál), na hře žádné rozsekání zkrátka není patrné.

Ujmete se role mladého doktora, který se po naléhavém dopisu od otce vrací ze studií do své domoviny, malého bezejmenného městečka uprostřed nekonečných stepí. Místo čestného kordonu na vás ale na nádraží čeká pár mládenců s obviněním na rtech a noži v rukách. To, že je něco ve velkém nepořádku, tak pochopíte okamžitě, ale ve srovnání s tím, jak hnilobný květ se před vámi rozvine v následujících dnech, je krvavé přivítání pouhým nevýrazným předskokanem.

Příběh a jeho podání je vedle atmosféry největším trumfem hry, je tedy jasné, že prozrazovat ho nějak konkrétněji by byla obrovská svatokrádež. Dějových linek zde naleznete celou řadu a jsou jedna zajímavější než druhá. Prolínají se, tančí spolu a zlověstně se usmívají. Často bývají opředené zvláštně snovým nádechem, pointy jsou nezřídka mlhavé a skryté. Ale tím nejlepším způsobem. Tak, aby to zaseklo háček. Tak, abyste se (v rámci možností) hnali kupředu a chtěli vědět víc.

Rozhovory se nebojí zabíhat do hlubších témat, ale zároveň nešustí papírem. Narativní techniky se předhánějí v nápaditosti a výsledkem je děj plný silných momentů, který je schopný hru podržet i ve chvílích, kdy její hratelnost nedosahuje zrovna nebeských vrcholů. Což bohužel také není úplně šafránově vzácný úkaz. Ale o tom později.

Temná poezie

Pathologic je tísnivá avantgarda. Označit hru za horor by bylo poměrně krátkozraké, protože jejím cílem není děsit. Bude vyprávět o nemoci, o přírodě, o chtíči, o lakomství... A bude to dělat s nožem na vašem krku, ale ne proto, aby vzbudila prvoplánový strach. Cílem je spíš nutkavá naléhavost. Mrazivá nejistota. A ano, budete se nakonec i bát, ale překvapivě většinou ne o sebe.

Atmosféra je naprosto fenomenální. Citlivě smíchaný lektvar ospale působícího městečka koupajícího se v mrtvolně bledých slunečních paprscích, výborného ozvučení (dabing některých postav sice zní celkem lacině, ale čert to vem) a zajímavých, často bizarních, vždy dobře napsaných aktérů.

Vším ještě prostupuje tematika pohanských tradic, přírodní víry a kmenových zvyků. Město se tváří jako homogenní entita, ale stejně jako ve skutečnosti je pravda jinde. Mísí se v něm běžné obyvatelstvo a lid stepí, bratři a sestry Země. Odtud pochází i protagonista, který se tak musí ještě vyrovnat s konfliktem pramenícím z porušení kmenového tabu. Do těla se nesmí řezat. Co není celé, není svaté. A vy jste chirurg.

Pasáže hry související s přírodní vírou kráčí často až k hranicím surrealismu a možná právě proto patří mezi vůbec nejpůsobivější. Kontrasty jako vypravěčská metoda zpravidla fungují velmi dobře a Pathologic 2 to dokazuje. A když pak spatříte tančící siluetu polonahé nevěsty bylin proti planoucí vatře, zatímco se vám za zády propadá město do naprostého zmaru, nezbývá než utratit pár drahocenných minut a scénu podbarvenou fantastickou hudbou jednoduše nasávat plnými doušky.

Zlom se srdcem zvonu

A přitom to byly minuty, co mohly někomu zachránit život. Hra ale začíná opatrně. Možná až rozvláčně. Má velmi dlouhý doutnák, tak dlouhý, že si člověk nepolíbený originálem povzdechne, jestli se také hodlá začít něco dít. Ale nenechte se zmást, to si totiž Pathologic 2 jenom pečlivě, promyšleně buduje odrazový můstek k dalšímu vývoji děje. Pak zazvoní zvonec a pohádky je začátek.

Údery bijí na poplach, ve městě vypukla epidemie a svět se obrací vzhůru nohama. Z pozvolné adventury je ráz na ráz nesmírně hektický boj o život, respektive životy, a nešťastník, co zatoužil po větším tempu, svého neuváženého přání okamžitě lituje.

Hra nečeká. Hned v úvodu vám dá najevo, že se celé divadlo odehraje během dvanácti dní a promarnit nesmíte právě ani výše zmíněných pár minut. Protagonista je lékař, jeho role je v nastalé situaci logicky klíčová. A vy v ten samý moment pochopíte, proč hra strávila dlouhé hodiny tím, aby vás nechala poznat a oblíbit si ostatní postavy. Protože vám je teď morová rána pozabíjí před očima.

Na vás bude se nemilosrdnému osudu postavit na odpor. Pomůže „moderní“ medicína i váš původ. Budete běhat na kraj města, kde začíná step, a sbírat bylinky. Míchat dryáky, podávat je ohroženým nákazou a doufat, že to bude stačit. A ono to stačit nebude, ale lepší než nedělat nic.

Mor se vám směje do očí (a to občas doslova) a nachází cesty. Čas se krátí, všechny léčit ani omylem nestihnete, ale když se vykašlete na šichtu v nemocnici, nedostanete plat a nejspíš umřete hlady... a ještě se přitom musíte pokusit doma vyrobit všelék.

Půjde morálka stranou? Zoufalé časy, zoufalé činy a tak dále? Budete po nocích vykrádat domy zasažené nemocí, abyste měli na vlastní jídlo? Nebo se ho pokusíte získat směnným obchodem? A někde taky musíte vzít infikované orgány, abyste měli materiál pro výzkum séra, ale řezat do lidí je přeci tabu. Vy ho můžete pro vyšší dobro ignorovat, ale budou stejně chápaví i vaši soukmenovci?

Morová rána řádí městem jak utržená z řetězu, společnost se hroutí, dříve nemyslitelné skutky se stávají denní realitou. Všechno se řítí do pekel. A vy budete dál dřít. K smrti unavení, vyhládlí, v zoufalém odhodlání a vzdor sílícímu pocitu marnosti. Pathologic 2 je přepychově nesympatická věc. Dejte si dvě noci hraní a budete potřebovat maraton disneyovek, abyste si trochu srovnali mentální stabilitu. Což mimochodem neříkáme jako vtípek, ale jako osobní zkušenost.

Umřels

Pathologic 2 je velmi krutá hra, a to jak příběhově, tak hratelností. Můžou za to především survival mechaniky, které nejspíš nastavoval sněm předních ruských sadistů. Hrdina hladoví velmi rychle, jídla je zásadní nedostatek, únava nastupuje v těsném závěsu (a taky vás může zabít, samozřejmě) a vzhledem k felčarově pracovišti je též potřeba neustále dopovat svou imunitu, jinak si sami brzy nastoupíte na vůz pro mrtvoly nakažených.

I s výplatou z nemocnice, když zrovna bude čas se tam ukázat, zbude sotva na medicínu, natož na chleba. Rabování v zasažených čtvrtích je v podstatě jediná možnost, jenže... Zkuste se u toho nenakazit. A jakmile konečně některé z hrozeb podlehnete, hra vás sice nechá načíst uloženou pozici (ručně uloženou na k tomu určeném místě, autosave neexistuje), ale s trestem. Třeba sníženým maximálním životem, ještě rychlejším hladem či vyčerpáním.

Což logicky znamená, že pak zahynete znova ještě snadněji, a to se rovná dalšímu trestu. A znova. A ještě. Chcete třešničku? Ale jistě: Smrt vás neozdraví ani vám nesníží hlad nebo vyčerpání. Není vůbec žádný problém se dostat do nehratelných situací, ze kterých zkrátka neexistuje východisko a musíte se vrátit o několik hodin reálného času zpět. Jenom s novými tresty, které jste stihli nasbírat při skonech a které se aplikují i takto zpětně. Lahůdka.

A je to samozřejmě schválně. Hra tím velice věrně sděluje, jak se asi doktor v městě sužovaném smrtícím morem musí cítit. Tryzna je nedílnou součástí zážitku. Součástí hnilobou páchnoucího šarmu. Do stejného soudku spadá i otravně pomalý pohyb. Prostě nestihnete všechno. Nemůžete být všude. Fyzicky to nejde.

Jenže, ačkoliv můžete tisíckrát chápat, proč se věci mají, jak se mají, sunout se ulicemi rychlostí parního válce, neustále řešit čím dál tím víc na nervy lezoucí měřáky hladu a únavy místo zajímavého příběhu a pak stejně přijít o hodinu postupu, protože na vás sáhl nakažený kolemjdoucí, je zkrátka otrava. Zamýšlená, cílená, plánovaná. Jistě. Ale stejně otrava.

Obojí by se dalo pochopit. Přijmout. Přizpůsobit se a se zatnutými zuby tolerovat. Jenže pak je tu ještě boj, který je jednoduše mizerný a v jeho případě už to nejde zdůvodnit uměleckými prostředky či autorským záměrem.

Nudné, nezáživné komíhání rukama, detekce zásahů, co funguje, jak se jí zachce, dřevěné ovládání i reakce. Ne, vážně to tu nemuselo být. Akce ničemu neprospívá, jen ruší, kazí tempo, frustruje a špiní celkový dojem ze hry.

Pokašlávající technika

Technická stránka se sice vyhnula smrtící nákaze, ale trochu antibiotik by snesla. Na konfiguraci i7 7700k + Titan X hra běžela ve 4K pouze okolo 30 fps, což opravdu není žádná sláva. Hra nevyžaduje rychlé reflexy a nemá žádné dynamicky se pohybující scény, dá se to tudíž překousnout, ale k ideální optimalizaci to má daleko. Též došlo k dvěma pádům na desktop, což je o dva víc, než si titul bez autosavu může dovolit. Na další bugy, co by nějakým jiným způsobem výrazně bránily hraní, jsme nicméně nenarazili.

Nikoho z těch, kdo o originálu alespoň zaslechli, jistě nevyvede z míry prohlášení, že Pathologic 2 nelze doporučit každému. Je to tvrdý, nesmlouvavý očistec. Nápor na nervy a sílu vůle to slabošsky nevzdat. Ale kdo se donutí, bude svědkem nesmírně silných scén a bude se moci ponořit do neuvěřitelně strhující atmosféry. Akorát si koupi raději rozmyslete v případě, že u hraní rádi odpočíváte, preferujete spíš vzdušnější, stravitelnější zážitky a veselé situace, protože tohle jednoduše není nic pro vás.

Zkrátka dejte pozor, Pathologic 2 je úmyslně nepříjemná hra. A právě proto stojí za to. Pokud vám současná herní produkce splývá do jedné šedé, beztvaré hmoty a máte čím dál tím naléhavější pocit, že už si potřebujete vyzkoušet něco opravdu jedinečného, můžete směle ignorovat veškerou předchozí snahu o aplikaci tradičních kritických měřítek na zásadně netradiční titul. Lepší způsob, jak si dopřát „jiný herní zážitek“, byste hledali jen těžko.