Party Hard

Verdikt
69

Party Hard je zábavná, brutální a kontroverzní. Dojem sice srážejí zbytečné chyby a nepřehlednost některých pravidel, ale zejména díky výtvorům komunity lze tuhle maniakálnost přesto doporučit.

Počítač

WindowsWindows

8,19 €Steam

LinuxLinux

8,19 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$12,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Xbox Store

Další informace

Výrobce: Pinokl Games
Vydání: 25. srpna 2015
Štítky: bizár, 2d, stealth, indie hra, střílečka, pixel art, akční

První dojem ze hry je jasný - Party Hard je “šílenost”. Hrajete za maní(a)ka, kterému jednoho dne hráblo z hlučných sousedů, a vydal se na cestu spravedlivé pomsty. Jako šílený vrah likviduje oběti po jedné nožem i hromadně třeba bombami. Takové tituly interaktivní zábavě obecnou pověst zrovna nevylepšují, protože působí na první pohled jako snaha naštvat mravokárce. Stačí se podívat na Postal nebo Hatred.

Pak jsou tu ale záměrně kontroverzní hry jako Super Columbine Massacre RPG!, které zpracovávají konkrétní problémy, a ukazují tím, že ani hodnocení přímočaré brutality není černobílé. Party Hard tak patří spíše do druhé skupiny - sice zpracovává fiktivní téma, ale také nejde jenom o "masomlejn" třeba ve stylu mise No Russian z Call of Duty: Modern Warfare 2.

Tvůrce ze studia Pinokl Games navíc podezření z prvoplánové snahy šokovat zbavuje životní osud celého projektu. Party Hard vznikla jako prototyp během game jamu, který si můžete zahrát na oficiální stránce. Až poté, co ukázka hry zaujala tvůrce ze studia tinyBuild, se rozjel vývoj regulérní hry, která je alespoň do určitého okamžiku, mnohem zábavnější počin.

Padesát odstínů rudé

Obtížností a stylizací se Party Hard notně inspiruje u Hotline Miami. V mnoha ohledech připomíná i Commandos, jen je obtížnější. Vaše cíle (studenti, motorkáři a obecně návštěvníci nějakého večírku) mají daleko do bezbrannosti. Nemohou se sice až na výjimky bránit fyzicky, jejich síla je však v počtu a možnosti zavolat na pomoc policii. Pokročilejší hrozby, třeba základního policistu, už totiž nemůžete svým nožem zlikvidovat!

Pokud tedy nebudete oběti mordovat mimo zorné pole ostatních, level rychle skončí restartem. Naštěstí nemusíte jen čekat, až si obtloustlý rapper odskočí na záchod či zakouřit do postranní uličky, abyste ho zbavili života. Můžete využívat i proměnlivého charakteru prostředí - někde odbrzdit auto, jinde podpálit místnost nebo poškádlit zadní nohy koně, aby krvavou práci odvedli za vás.

Právě nepředvídatelnost je zřejmě největší předností hratelnosti hned po interaktivitě prostředí. Neexistuje zde něco jako univerzálně aplikovatelný plán, ale jen postupy, které mohou hraní zjednodušit. I ty se však často mohou obrátit pro hráči.

Odpálíte například na tanečním parketu výbušninu, na což zareaguje hra příjezdem komanda SWAT, které začne pacifikovat jiné návštěvníky. Když si ale nedáte pozor, klidně se v jejich hledáčku můžete ocitnout také. A tak přijde reload a s tím nová paleta možností.

Některé interaktivní prvky se totiž objevují pouze občas. Je to jako hrát misi v Commandos, ve které se po každém načtení změní pozice nepřátel i sudů. Celé je to šílené, ale zároveň i šíleně zábavné. Výzva v podobě eliminace padesáti lidí na jedné mapě je v důsledku proměnných často záležitostí i na hodiny hraní.

Právě kvůli své proměnlivosti však mohou být mise v Party Hard i pořádně frustrující. Oproti Superhot nebo Hotline Miami trvá řešení dané mapy déle. Když tedy hraní naruší bug nebo jiný systémová chyba, dost to naštve. Vidina dalšího masakru je přesto obvykle silnější než pud sebezáchovy (a času). Party Hard navíc nabízí 19 map, více typů postav plus celou řadou uživatelských map, takže za málo peněz nabízí hodně zábavy (a pořádnou výzvu).

Párty zdechla

Právě bugy kazí výsledný dojem nejvíce. Některé prvky jsou také značně neintuitivní. Například v Commandos bylo možné akce dopředu plánovat díky přítomnosti viditelného zorného úhlu nácků – v Party Hard něco takového zcela chybí, respektive nelze si aktivovat jeho zobrazení. Někdy se také stane, že účastníci večírku uvidí vaši pečlivě připravenou vraždu i přes překážky, a zavolají strážce pořádku.

Jistě, Party Hard má zcela absurdní premisu – i když večírek navštíví desetkrát policie a zabalí do pytlů tucty mrtvol, slavnost pokračuje až do konce. Popírání vlastních pravidel, respektive jejich vágní implementace, však kazí jakoukoliv možnost vraždění efektivně plánovat. Hry, v nichž se hráč nemůže spolehnout na přesnost pravidel, jsou mnohem více frustrující než tituly, kde se k úspěchu dopracujete až po stovkách restartů.

Problémy nemusí pramenit pouze z bugů, ale i z lajdáckého game designu. Častokrát hra zcela selže v závěrečné fázi, kdy u sebe stojí několik nepohyblivých nepřátel, ale nikdo z nich si nechce odskočit na malou nebo na muchlovačku mimo pohled ostatních. Pokud nemáte v záloze speciální schopnosti jako výbušninu nebo kouřový granát, které jsou svého druhu rovněž náhodně generované, můžete zkusit vabank zabíjet jednoho po druhého pár metrů od sebe a doufat, že jeden není v zorném úhlu pohledu jiného. Všechny je totiž před přivoláním policie nepochytáte.

Navzdory prvotnímu nadšení tak nakonec musí výsledné hodnocení dolů. A od ještě nižší známky Party Hard zachraňuje hypotetická délka hraní spolu s výtvory komunity, kterou tvůrci v dubnu podpořili vydáním editoru misí. Pokud se tedy smíříte s tím, že čas od času budete mít při hraní chuť rozbít klávesnici a požádat o vrácení peněz (než vám dojde, že jste se vlastně královsky bavili na účet korektnosti), nemusíte se investice do Party Hard bát, naopak. Ze zajímavého prototypu totiž vznikla velmi zajímavá a povětšinou i zábavná hra.