Oriental Empires

Verdikt
60

Solidní 4x strategie pro příznivce čínského starověku, která i přes poměrně slušné řemeslné odvedené zpracování místy pokulhává v některých svých mechanikách a obsahu za konkurencí. Na frak jí ovšem dává špatné zpracování bitevní složky, které se nelze vyhnout.

Počítač

WindowsWindows

27,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Shining Pixel Studios
Vydání: 14. září 2017
Štítky: taktická, historická, čína, strategie

Pokud se počítáte mezi skalní příznivce 4x strategií a do toho vám čínská kultura a historie učarovala i dál než na horizont čaje, hedvábí, porcelánu či Mao Ce-tung, pak pro vás máme vcelku dobrou zprávu. Tahovka Oriental Empires totiž přesně cílí na podobně vyprofilované publikum a nedaří se jí tento úkol plnit úplně nejhůř. 

V Oriental Empires se ujmete otěží jedné z mnoha dynastií starověké civilizace, zformované v povodí Žluté řeky. Hra začíná v mladší době bronzové, tedy těsně před samotným nástupem starověku. Zpočátku vám tak dá na vybranou jen z několika nejstarších dynastií, které prokazatelně existovaly v oněch kmenových dobách staré Číny – jde například o rody Šang a Čou. Ostatní se vám odemknou až po odehrání nějakých 200 tahů kampaně.

Hra se snaží pokrýt více než tisícileté starověké období od doby bronzové až po rané císařství. K tomu by vám mělo stačit odehrát 300 tahů. V žádném případě zde ale počet tahů nekoresponduje s konkrétními letopočty. Historicky tak období staré Čině odpovídají v podstatě jen jména dynastií, strom civilizačních objevů a geografické lokace zasazení.

Civilizace: Dálný východ 

Tvůrci při navrhování hexové mapy nešli pro inspiraci daleko, a tak se hráči Civilizace či podobných titulů budou cítit skoro jako doma. Na obrazovkách měst rekrutujete jednotky a stavíte budovy, na volných hexech pak farmy či silnice. A pokud se snad někde v okolí vyskytuje ložisko vzácného nerostu, zpřístupní se vám například stavba dolu.

Na hlavní obrazovce naleznete známá tlačítka diplomacie, výzkumu-objevů, srovnávacích grafů dynastií a správce ediktů. Bohužel, i když vše vypadá familiárně a hezky, brzy se setkáte s jistou neohrabaností a nepřehledností uživatelského rozhraní. Předně naprosto chybí jakákoli mini mapa, což zejména v pozdějších fázích hry docela zabolí. Systém důležitých notifikací je celkem nenápadný, a pokaždé si musíte naklikat, abyste zjistili, že máte například k dispozici nový edikt, a tak dále.

Mikromanagement měst sice obsahuje volbu auto-managementu v podobě módu růstu populace či příjmů, ale ten nepůsobí příliš důvěryhodně. Problém je totiž v tom, že hra vás nechá v každé usedlosti postavit jen určitý počet budov, jejichž údržba následně něco stojí, takže se snažíte spíše mít alespoň základní přehled, co kde stojí a proč. Což o to, jde o zajímavý prvek, jen je možné, že vám to piplání později nejspíš později přeroste přes hlavu.

Výzkum a objevy sledují chronologickou linku jakou známe z historie a jsou i esteticky hezky zpracované. Jen je škoda, že se jejich efekt odráží obsahově jen minimálně a rozdělit jej lze zpravidla do tří kategorií. Většinou za ně dostanete buď bod kultury, nebo autority, tu a tam vám pak odemknou nějakou tu budovu či jednotku, popřípadě nějaký ten bonus. Jejich rozdělení do čtyř kategorií (moc, řemesla, myšlenka a vědění) je už spíše jen takovým encyklopedicko-estetickým řešením. Body kultury a autority se počítají do celkového skóre dynastie a mají vliv na spokojenost obyvatelstva i tlumení lidových vášní.

Obyvatelstvo je rozdělené na plebs a šlechtu, přičemž je to především šlechta, na kterou je třeba si dávat pozor a uplatňovat na ně neustále svou autoritu. Nelíbí se jim třeba, když ediktem povoláte z jejich řad nového generála nebo z nich rekrutujete příliš mnoho jednotek. Lidové nálady můžete sledovat detailně v rozklikávacích menu uvnitř měst, ale mnohdy jsou tyto informace vágní a ne úplně srozumitelné. Prostě si tedy zvykněte, že se lidem pořád něco nelíbí a univerzálním řešením je mít v pohotovosti ozbrojené složky věrné režimu. Jednotky se rekrutují okamžitě a není na ně třeba čekat více kol jako u budov. Jediným limitem je jejich počet. Hra vám zároveň oznámí, kolik tahů vám zbývá než budou připraveni čerství branci.

Císařem snadno a rychle 

Budovatelská část je i přes mírně krkolomný, textem zahlcený tutoriál a poněkud nepřívětivě řešený, byť příjemně vypadající interface, vcelku příjemnou záležitostí. Průzkum taky neurazí. Po mapě zahalené standardní mlhou se krom ideálních lokalit k osídlení nachází také instance eventů, kam pošlete hrdinu coby generála či samotného vladaře s jeho družinou. Buď vlezete do pasti a přijdete o peníze i nějaké ty muže, nebo se vám třeba za poplatek odkryje část mapy.

Jakmile narazíte na osadu jiné frakce, zpřístupní se vám diplomatická obrazovka, kde s lídry můžete kout pikle proti jiným klanům, vyhlašovat války, dopouštět se bezskrupulózní šikany na slabších formou nucených tributů nebo se třeba nechat uznat císařem. Tahle část bývá u mnoha her zpravidla problematická. Nezřídka se totiž AI chová nelogicky a vyjednávaní stejně nakonec skončí u řinčení zbraní. V Oriental Empires nám ale přijde, že mají dohody vždy nějakou logiku, a i přes omezený výběr diplomatických voleb je tato část zvládnuta po řemeslné stránce obstojně.

Sun-c’ přišel, viděl a zaplakal 

Opravdu bolestivá je však situace na frontové linii. Válka je zde nevyhnutelně jedním s ústředních témat, a je na ni kladen velký důraz. Tady však padla kosa na kámen. Je sice hezké, že je možné zoomovat kameru až k samotným panáčkům a koukat na bitevní (ehm) vřavy pěkně zblízka, to ano. Ale co naplat, když samotné boje probíhají bez hlavy a paty v jakémsi prapodivně nahodilém zmatku.

Jedním s nešťastných prvků je možnost si u každé jednotky navolit její chování v bitvě. Na papíře to zní slibně, ale co naplat, v bitvách to evidentně nehraje příliš velkou roli. Panáci si stejně dělají, co chtějí a do automaticky přehrávaných bitev už bohužel nelze vstupovat. A tak sledujete, jak na sebe lučištníci nechají těžkou pěchotou zaútočit čelně, válečné vozy se zastaví a nechají se rozsekat pěkně na stojáka, falangy si počkají, až jim pěchota naběhne na tělo, a teprve pak spustí svá dlouhá kopí.

Naštěstí lze bitvy zrychlovat, ale už je nelze přeskočit nebo je ideálně jen nechat vypočítat. Co je ale ještě horší, bitvy se někdy táhnou do nekonečna. Na bitevním poli prakticky nelze dosáhnout rozhodujícího vítězství, pokud vyloženě soupeře neuštvete. Jednotky se nevzdávají, a ne pokaždé se jim podaří uprchnout z boje, nad kterým nemáte kontrolu. Tahy navíc probíhají simultánně, takže vy nikdy nevíte, kam se nepřítel v dalším tahu vydá, což ústí v jakousi hru na slepou bábu, kdy nepřátelské jednotky naháníte stylem pokus omyl okolo mapy. Jednotky vás navíc stojí žold, takže se nevyplatí mít stálou armádu. Leckdy vás tedy tyhle honičky, maskované jako vojenské manévry, přijdou hodně draho. Tohle se tedy příliš nepovedlo.

Závěrem alespoň pochválíme příjemné ozvučení a zejména muziku, jejíž epické orientální motivy vám ty pocuchané válečnické nervy dokáží příjemně nabalzamovat. Grafická stránka hry je odpovídající, a navíc velmi dobře optimalizovaná, díky čemuž běží na plné detaily bez problému i na slabších mašinách. Oriental Empires si také můžete zahrát až s 15 dalšími hráči v online multiplayeru, takže pokud znáte orientální nadšence s pevnými nervy, jděte do toho.