Ori and the Will of the Wisps

Verdikt
80

Kvalitní plošinovka s výtečným řemeslným zpracováním. Pod rukama působí příjemně, má i povedený příběh a v kategorii audiovizuálu prakticky nenajde konkurenci. I hratelnost je v jádru zvládnutá dobře, ale k úplné dokonalosti jí chybí přeci jen trochu větší rozmanitost.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Moon Studios
Vydání: 11. března 2020
Štítky: fantasy, pohádka, umění, plošinovka, akční

První dobrodružství zářivého ducha lesů Oriho přišlo před lety vcelku nenápadně, ale okamžitě se vyšvihlo mezi nejsilnější žánrovky vůbec. Určitě jsme proto nebyli sami, kdo se pokračování nemohl dočkat daleko víc než řady jiných, větších a prominentnějších titulů. Čekání je u konce, vůle bludiček je konečně tady a... Stálo to za to. Jsme spokojení. Ale ne úplně se vším.

Staří známí i nové tváře

Orimu nikdy nebyla cizí schopnost okouzlit a dojmout i kratičkou scénou, takřka útržkem situace, tak, jak se to kolikrát nepodaří celým dlouhým příběhům, co se o něco podobného snaží. Stačí se neostýchat před vřelostí vztahů, sem tam je vyšponovat až někam k hranicím patosu, a ono to pak s duší publika zkrátka rezonuje.

Nikoho jistě nepřekvapí, že Ori and the Will of the Wisps neměl potřebu měnit funkční narativní techniky. Opět sází na empatii s ansámblem převážně roztomilých tvorů... A opět mu to vychází. Tvůrci zvládají komponovat procítěné příběhové scény pro co nejsilnější dopad, a tak se i novému Orimu daří občas zalít záda tím nejlepším druhem mrazu.

Vyprávění se zpočátku točí okolo sovičky Ku, posledního potomka smrtelně nebezpečné, ale také zároveň tragické Kuro z jedničky. Výlet Oriho a Ku přeruší krutá bouřka, která pár rozdělí, a bělostný protagonista se pokusí se svou soví kamarádkou opět shledat. Úvodní premisa se ale samozřejmě dále rozvíjí a postupně dojde i na mnohem velkolepější cíle.

Příběh je zcela lineární, což mu ale také umožňuje správně gradovat. Na jeho konci se na vás navíc chystá jasná katarze, za což si hra samozřejmě zaslouží pochvalu, zejména pokud máte neurčitých závěrů a zápletek šumících do ztracena už plné zuby.

Vlastně jediná výtka v tomto ohledu musí směřovat k antagonistovi. Podivně pokřivená pseudosova Shriek nedostává příběhově dost prostoru, aby působila jako něco jiného než jen nutné zlo do počtu. Kuro šlo pochopit, šlo ji litovat, Shriek je oproti tomu prostě herní mechanika. Překonáte její nástrahy a dál už vás nezajímá.

V bavlnce

Smyčka hratelnosti je tradiční do takové míry, že popisovat ji je trochu jako zmiňovat, že když v autě točíte volantem, budete zatáčet. Ori and the Will of the Wisps je stoprocentně klasická metroidvania, což znamená, že cílem je proskákat a probojovat se na místo, kde se zpřístupní nová schopnost, která otevře dříve nedostupné cesty. Těmi pak pokračujete k další schopnosti, a tak pořád dokola až do konce. Pocukrujte to špetkou tajných skrýší a dávkou příběhových intermezz a máte hotovou celou hru.

Samo o sobě to není automaticky špatně. Řemeslně kvalitní klasika dokáže zabavit daleko lépe než zbabraný experiment, těžko tedy tvůrcům zazlívat, že se drží svého kopyta. Ori si navíc může přičíst k dobru i velice bytelné základy, které potřebuje každá dobrá plošinovka – pohyb je plynulý, elegantní a nesmírně dynamický, ovládání přesné jak chirurgický laser a s dobře navrženým rozložením tlačítek. Vedení postavy je proto příjemné a zábavné. Ori se pocitově hraje zkrátka velmi dobře.

Za drobnou novinku lze prohlásit rozšíření RPG systému. Nečekejte samozřejmě žádné rochnění ve statistikách, pořád se jedná jen o lehký náznak, který ale potěší. Ori si nově může zvolit tři aktivní skilly, každý z nich dál vylepšit za herní měnu, a k tomu nasadit i řadu pasivních bonusů. Na výběr jsou možnosti, co napřímo pocítíte i při hraní: odrážení střel běžnými útoky, možnost odrážet se od nepřátel či se k nim naopak přitahovat a podobně. Příjemné ozvláštnění.

Přílivu chvály ale bohužel musí trochu přivřít stavidlo dva problémy: obtížnost a tempo. Ori and the Will of the Wisps je velice snadná hra, což je v kontrastu s jedničkou, v níž bylo k nalezení pár docela tuhých scén, výrazný šok.

Může za to několik věcí – únikové pasáže, v nichž je potřeba prchat před rozlícenou hrozbou, jsou daleko velkorysejší. Hody ovladačem do zdi, na které občas došlo zejména při pekelném úprku před stoupající vodou z prvního dílu, se tudíž neopakují. Skákací pasáže všeobecně tolerují dost chyb a nepřátelé včetně bossů nepředstavují prakticky žádnou hrozbu, za což ve velké míře může jeden z Oriho volitelných skillů – silně přehnaná schopnost léčení. Doporučení je jasné: Pokud chcete alespoň trochu výzvy, rozhodně sáhněte po nejvyšší obtížnosti.

Nejnamydlenější z blesků

Kritika přílišné přívětivosti je samozřejmě subjektivní záležitost a někomu může benevolentnější přístup naopak vyhovovat. Do celkového hodnocení ji tudíž nepromítáme. To se ale nedá říct o druhém aspektu, na který musíme namířit obviňující ukazovák. Hratelnost odsýpá příliš rychle a bez většího vzruchu.

Snadné boje můžete regulovat volbou obtížnosti, ale problém je, že hra střídá jen a pouze skákání s bitkami, nic jiného. Však i jinak čistokrevné rébusovky typu Unravel či Limbo měly několik akčních scén právě kvůli ozvláštnění, vytržení z rytmu. Ori and the Will of the Wisps nic podobného nenabízí a přitom by občas potřeboval zpomalit až běda.

Ve výsledku tak vletíte do překrásných lokací jak mastný papír do průjezdu, pohříchu si je ani pořádně neužijete a než se stačíte rozkoukat, už se před vámi odvíjí závěrečné titulky. Nepřeháníme – hra je rozlohou mnohem větší než první díl, ale dohráli jsme ji za pouhých dvanáct hodin. A to jsme se poctivě snažili prozkoumat každý kout a odhalit všechny skrýše.

Novému Orimu by bodlo proložit hádankami. Prací s prostředím či větším využitím fyziky, hudebním levelem jak v Rayman Legends, obrácením vzhůru nohama jak v Bloodstained. Zkrátka něčím, co by rozbilo jednotvárné a neustále kupředu se ženoucí tempo. Rébus tu však najdete všehovšudy jeden, a to ještě k tomu ve zcela nepovinné lokaci. Proč jich do hraní nevetkat víc?

S tím se rovnou pojí i druhé (opět nepříliš objevné) doporučení: Pokud to zvládnete, zkuste si Oriho rozkouskovat do dvou až tříhodinových úseků a strávit s ním tak zhruba týden. Garantujeme, že si ho tak užijete víc než při hraní v kuse.

Niwen

Dobrodružství se odehrává v lese Niwen (neplést se švýcarskou horou stejného jména) a máme pocit, že následující prohlášení bude zhruba stejně překvapivé jako výsledky severokorejských voleb, ale je potřeba to říct: Je to neskutečná nádhera.

Jasně, hratelnost má sem tam mouchy, ale ono se zaškobrtnutí odpouští daleko snadněji, když vám je hra schopná vyrazit dech naprosto každou obrazovkou. A to Ori dovede, protože nic jako nehezký kout tu prostě nenajdete.

V každé scéně se ladně snoubí několik vizuálně veledůležitých prvků: výrazné rozvrstvení a citlivé využití ostrosti pro povedenou iluzi hloubky, práce talentovaných a dovedných rukou digitálních malířů (nenechte se zmást, Ori je z drtivé většiny čistě 2D hra, výjimkou jsou snad jen postavy, efekty a voda) a hlavně rozpohybování okolí.

Hra vyznává takřka barokní filozofii ve své snaze o zachycení nepolapitelného tance vody a světla. I zde tvůrci chápou, že statické scény nevypadají dobře a naopak živoucí podmanivost pohybu je svatým grálem. Jinak řečeno: Co se může hýbat, to se hýbe. Každá větvička, každý keřík, každé stéblo trávy. A na výsledku aby jeden oči nechal.

Prostředí je navíc rozmanité, jak se sluší a patří. Proběhnete se po vyprahlých píscích, po sytě zelených mokřadech, zaplavete si ve všemi barvami zářících lagunách, prozkoumáte potemnělé jeskyně i přenádhernou zimní krajinu, která bude pro všechny, co mají (jako já) rádi sníh, naprostou slastí. Tvůrci navíc občas mění nasvícení a barevnou paletu lokality, aby reflektovali dění v příběhu, díky čemuž můžete projít úroveň několikrát a pořád působí svěžím dojmem.

Poslední přísadou do balzámu pro smysly jsou zvuky a hudba. Obojí se nese ve stylu představeném jedničkou a obojí obrovským způsobem pomáhá celkovému zážitku. Hudební podkres je občas pochmurný, teskný a zádumčivý, když splétá tóny umírajících stromů, jindy zase veselý, trylkující a útulný. To jsou třeba noty bezpečného útočiště. A sem tam zaslechnete i zpívaný chorál jak z písně Durinovy. Různých skladeb se vystřídá celá řada, ale povedené jsou všechny bez výjimky.

Povedená hra

Některé odstavce mohly navodit dojem, že to nakonec není až taková sláva, ale nebojte, o žádném zklamání v celkovém součtu nemůže být řeč. Hra je ve výborném technickém stavu, běžela bez jakýchkoliv propadů snímkové frekvence a nenarazili jsme ani na žádný bug. Pocitově a na omak je velmi příjemná, audiovizuálně strhující a je fajn s ní trávit čas. Je hladce krásná a krásně hladká.

Sečteno a podtrženo: Co Ori and the Will of the Wisps dělá, dělá dobře, jenom je prostě trochu škoda, že toho nedělá víc. Kdyby byla hratelnost o něco rozmanitější, mohli jsme mít tu čest se skutečnou peckou, ve kterou jsme tajně doufali. Takhle jde „jen“ o povedenou a přenádhernou metroidvanii. Ale ono to nakonec vlastně stačí. Není to sice úplně bez výhrad, ale i přesto neváháme hru doporučit, protože pozitiva mají výrazně navrch.