No Man's Sky: NEXT

Verdikt
70

No Man’s Sky v současném stavu nabízí o několik úrovní lepší zážitek, než když spatřila světlo světa. Je hezčí, s provázanějším herním designem a obsahově bohatší. Základní konceptuální problémy sice přetrvávají, akce potřebuje zásadně přepracovat, děsivé rozhraní s ovládáním za rámeček opravdu nepatří a hra se nakonec z minuty na minutu vyčerpá stejně jako dřív, ale už k tomu nedojde za jedno odpoledne, nýbrž až po několika desítkách povětšinou příjemných a zajímavých hodin.

Počítač

WindowsWindows

54,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Hello Games
Vydání: 24. července 2018
Štítky: sci-fi, vesmírný simulátor, vesmír, procedurálně generovaný obsah, survival, otevřený svět, meditativní, first person, experiment, adventura, akční

Nekonečné množství obzorů k pokoření, neexistující hranice, všeobjímající, nepolapitelná velikost prostoru, deník s tisícem příběhů vesmírného cestovatele, myriáda světů, volání dálav v záblescích hyperprostoru... No Man’s Sky tohle všechno slibovala už v době svého vydání, tedy téměř přesně před dvěma lety. Jistě netřeba připomínat, jak to nakonec dopadlo. Chvíli se pak zdálo, že snad tvůrci z Hello Games kvapně opustili bitevní pole, ale nakonec je opak pravdou. Nevzdali se.

Pravda, pocit cestovatele, který se vydává vstříc nepopsatelným dálkám, dovedla už původní hra zprostředkovat výborně. Jenže nenabízela v podstatě nic jiného. No Man’s Sky se pak často stala vděčným příkladem selhání a nezvládnuté reklamní kampaně. Hledáním příčin a poukazováním na nesplněné sliby už by se nicméně dalo v různých koutech herního mediálního prostoru naplnit několik průměrně objemných monografií. Mnohem důležitější je, kam se hra za dva roky posunula, přičemž míru změn symbolizuje podtitul NEXT, který k názvu hry přibyl.

Sporadicky sdílená samota

Jedním z papírově největších lákadel je nově přidaná přítomnost plnohodnotného multiplayeru. Stačí však chvilka a dojde vám, že se jedná spíše o reklamní slogan a hra vzhledem ke svému zaměření nic podobného nijak zvlášť nepotřebuje. No Man’s Sky je stále hlavně vesmírný cestopis, nikoliv MMO či kooperativní řežba.

Žádný obsah programově určený pro více lidí zkrátka nenabízí, a tudíž se zážitek ve společnosti od sólového hraní téměř neliší. Chvíli je zábava kamarádovi podkopávat těžebním paprskem zem pod nohama, aby uvízl v díře nebo se za výbuchu zlomyslného smíchu propadl někam do jeskyně. Ovšem důvod déle zůstat spolu neexistuje, každý se záhy rozletí do jiného koutu kosmu. Za pár dní si možná zavoláte, abyste se vzájemně pochlubili svými základnami, ale tím společenské vyžití končí.

Konečně důvod?

Pokud se poohlížíte po uceleném multiplayerovém zážitku, No Man’s Sky vás i v nynější podobě zklame. Vadil-li vám spíše nedostatek motivace, cílů k pronásledování, a poloabstraktní snaha o dosažení středu vesmíru vám jako hnací motor nestačila, můžete zpozornět. Krom náhodně generovaných misí na každé kosmické stanici, které se ale opakují, hra také nabízí několik hlavních questových linek. Ty dodají vašemu putování jakýsi rámec, kostru, smysl.

I v případě, že si neradi necháte diktovat destinace a raději vyrážíte nazdařbůh, budete mít co dělat. Systém rozvoje postavy a plavidla se totiž dočkal potřebného přepracování a namísto několika nudných upgradů lze na své nářadí a loď věšet desítky vylepšení různé kvality. Ty jsou pak opravdu jsou výrazně znát na hratelnosti, což v původní hře bolestivě chybělo.

Příklad za všechny: Můžete si třeba zdokonalit skener ke zkoumání nových druhů flory a fauny. Ano, zahrát si na kosmického von Linného a pubescentně se pochechtávat při pojmenovávání kaktusů pomocí falických narážek samozřejmě šlo už v původní hře, ale byl to prvek, co první dvě minuty fascinoval a pak ráz na ráz omrzel. Protože k ničemu nebyl, herní design s ním nijak dál nepracoval.

Nově vám však hra s vyšperkovaným skenerem přihodí na konto pořádný balík kreditů za každý zápis v katalogu druhů. A díky tomu najednou pořád existuje důvod zkoumat neznámé živočichy i rostliny. Je to vlastně maličkost, ale funguje velmi dobře – a rozhodně není jediná.

Nalijme si čistého vína, No Man’s Sky stále postrádá nějaký grandiózní cíl, dalekosáhlou motivaci na pozadí všeho dění. Ovšem zlepšování, zdokonalování herního alter ega dokáže být chvíli zábava sama o sobě. Nakonec vám bohužel dojde, že se jedná o poměrně samoúčelnou mechaniku, když chybí finále, ke kterému by všechno to zlepšování spělo, ale i samotný dobrý pocit z kvalitnější výbavy a hmatatelného progresu nějakou dobu stačí k uspokojení.

Kosmopracháč

V Hello Games se pro jednou rozhodli neexperimentovat a využít notoricky známou designovou formuli. Na jedné misce vah takzvaný „money sink“, tedy odbytiště peněz, na druhé pak několik způsobů vydělávání, a směr hratelnosti podřízený právě cyklu krmení bezedného jícnu miliony kreditů.

Chřtán finanční Charybdy zde nepředstavuje daňový úřad, ale další novota: vaše vlastní flotila. Dostanete se k ní poměrně brzy, ale krom zlepšování vlajkové lodi je též potřeba dokupovat nechutně drahé fregaty, dokud nemáte pod palcem hrůzu šířící roj sta plavidel, který si hravě poradí i s těmi nejobtížnějšími misemi. Je to nicméně úkol opravdu na dlouho – poskytuje tudíž potřebnou motivaci k dalšímu hraní.

Platí nicméně stejná výhrada jako u vylepšování postavy a vlastní stíhačky. Je totiž lepší nepřemýšlet. Jakmile se toho nedejbože dopustíte, bude vám jasné, že jde zase o samoúčelné rozšiřování pro rozšiřování, protože když je flotila hotová, máte hotovo i vy.

Posilování flotily je na jednu stranu poměrně uspokojivé samo o sobě. Když si ji pak přivoláte, abyste se potěšili fantastickým spektáklem, kdy z hyperprostoru vyskáče impozantní útočná síla s majestátním křižníkem v čele jak při zteči druhé Hvězdy smrti, je bušení srdce zaručeno. Ale nějaká skutečná a ideálně příšerně obtížná závěrečná bitva, v níž byste neměli šanci bez podpory svých mocných korábů, tu chybí.

Domov

Stavění základny přibylo v jednom z dřívějších updatů, a kdybychom tvrdili, že jsme k němu nebyli skeptičtí, lhali bychom. Do konceptu volnosti a nahodilého prozkoumávání se okopávání xenozelí někde na vlastní zahrádce přeci vůbec nehodí! Tvůrci ale naštěstí přišli s elegantním řešením, za které jim náleží upřímná pochvala.

Někde se usídlit se totiž vůbec nerovná kotvě s řetězem. Existence základny vás nijak nepoutá a nelimituje. Stačí si zahrát na Antiky, postavit personální chaapa’ai (tedy hvězdnou bránu, pro nepostižené), a můžete se na vlastní píseček bez omezení vracet odkudkoliv. Nic vám nebrání se rozletět za galaktický horizont, jednou za dvě hodiny si na pár minut skočit zpátky, obstarat, co je potřeba, a pak zase plynule pokračovat v cestách.

Rovněž není vůbec žádný problém přesídlit, pokud narazíte na ještě ideálnější planetu, kterou si chcete přivlastnit. Skladiště jsou sdílená, k materiálům v nich máte přístup i z druhé strany hvězdokupy, a stěhování je tak příjemnou věcí okamžiku, nikoliv zdlouhavým martyriem jako v řadě jiných her podobného ražení.

Pocit svobody zůstává bezpečně neohrožen, naopak k němu ještě přibývá příjemný podtón, když víte, že cesta je daleká, ale máte někde za sebou útočiště, domov, kam se můžete v okamžení vrátit a odpočinout si. Jediná drobná mrzutost je samotné stavění ze staré školy, které vám neumožní na sebe lepit součástky opravdu volně jako třeba v Ylands či Planet Coaster, což trochu omezuje kreativní stavitelský rozlet. Ale i přesto je budování kosmického bydla sympatický a vítaný doplněk.

Základna navíc samozřejmě nemá pouze pocitovou funkci. Nabídne možnost vydělat peníze pomocí pěstování i výroby materiálů a krom toho i několik questových linek, kdybyste neměli zrovna co dělat.

Vyleštěný vesmír

Když už jsme u té pocitové funkce... schopnost vcítit se, ponořit se do situace byla od vydání poměrně zásadním určujícím faktorem zábavy. Člověk přeci jenom vnímá dobrodružství jinak, když si vážně přijde jako pionýr vesmírných divočin, nebo když pohlcení selže a na monitoru stále vidí jen sterilní prvky hratelnosti, survivalu, dřevěné first person střílečky.

No Man’s Sky byla (a trochu stále je) dost rozbitý titul, planet je stále dohromady zhruba třicet, jen miliardkrát zopakovaných, ale emoce uměla vždycky jitřit velmi dobře. A po posledním updatu jí to jde ještě líp. Důvod je prozaický: Vypadá lépe. Ohavné dokreslování objektů tři metry před nosem je téměř pryč, krajina je na pohled hezčí, vegetace bohatší, zvířata už se nepohybují tak tragikomicky a ptáci či jiná létající fauna již jsou běžnou záležitostí, což samozřejmě pohledně dokresluje obraz živoucí planety.

Snad nejvýraznějším skokem kupředu jsou však efekty počasí a s ním spojených extrémních podmínek. Různé radioaktivní bouře, krev vařící ohnivé smršti a smrtící blizardy vypadají a působí nesmírně nebezpečně, uvěřitelně, děsivě, zkrátka výborně. S tím pak samozřejmě souvisí i strhující a autentický pocit, když třeba za pět minut dvanáct uniknete ledovému orkánu do tepla kokpitu či základny. Je to příjemné jako skutečně přijít prokřehlí z třeskutých mrazů ke krbu do vyhřátého obýváku. Paráda.

Klopýtající přestřelky

I přes všechnu snahu o shovívavost a respekt k obrovskému kusu práce, co tvůrci na hře viditelně odvedli, nelze než říct: Akce je v No Man’s Sky zoufale špatná. Samotný pocit ze střelby jednak v podstatě neexistuje. Zbraní a jejich vylepšení sice máte k dispozici bohulibé množství, ale jejich reálné použití neskýtá žádnou satisfakci kvůli nulovému zpětnému rázu a pocitu ze zásahu.

„Naštěstí“ se tím ale nebudete muset nechat otrávit příliš často, protože zbraně hlavně tak nějak není na co použít. Do role protivníků se postaví pouze robotičtí Sentinelové, tedy jakási planetární policie, co vás bude otravovat pokaždé, když se pokusíte vytěžit kus šutru. Jejich zpracování je nicméně snad nejpitomější nápad v historii hraní. Zabijete jednoho, z čistého vzduchu vám na hlavu vyskočí dva. Zbavíte se jich, přistanou dva a pes. A tak pořád dokola. Sentinely nejde pozabíjet a v klidu odejít, musíte jim utéct, schovat se, počkat, dokud vás nenechají být.

K čemu se pak vůbec bránit, když vás hra nakonec stejně přinutí vzít nohy na ramena? Nápověda sice tvrdí, že je možné robota odpravit rychle, aby nestačil přivolat posily, ale není to pravda. I když hlídku odpálíte z dálky jednou střelou, za deset vteřin máte za zadkem její kamarády. Je tedy možné, že se jedná o bug. Pokud je to tak, potřeboval by urgentně opravit.

Jinými slovy, pěší akce je momentálně naprosto zbytečná, protože nikam nevede, je nudná, nevýrazná a nekonečná tím nejhorším možným způsobem. Jediná další příležitost si zastřílet nastane, pokud rozbijete vejce u opuštěných základen. Najdete v něm drahý materiál na prodej, ale ze země se pak vyrojí hejno hmyzáků jak z Hvězdné pěchoty.

I zde ale design klopýtá, protože útok trvá asi minutu, během které se stvůry neustále respawnují, a pak se zase zahrabou do země bez ohledu na to, zda jste je zabíjeli, či nikoliv. I makak po lobotomii by přišel na to, že je daleko lepší uzmout obsah vejce, kousek odběhnout a počkat, než se hnízdo uklidní, a proces opakovat. A ze střelby není zase nic. Byl by takový problém přidat do generátoru třeba planety infikované nepřátelskými formami života či jeskyně plné vzácných surovin a tuhých podzemních zrůd? Ano, dungeony, jinak řečeno. Zní to možná divně, ale No Man’s Sky by prospěly.

Přestřelky ve stíhačkách jsou na tom lépe, ale ne o moc. Hrají se sice příjemněji, ale existují jich pouze tři druhy. Jednak vás mohou ohrožovat drony Sentinelů, které se ale stejně jako jejich pozemní bratři do aleluja obnovují, tudíž nemá sebemenší smysl se s nimi pouštět do křížku. Dále přijde na útoky pirátů, jejichž zničením si můžete přijít na trochu surovin. Zpočátku je to fajn ozvláštnění, ale jelikož se též pořád opakuje, začne za pár hodin spíš rušit. Poslední možnost je bitva o křižník, u které však platí to samé. Napoprvé super, ale poté už stále stejná.

Delší doutnák

Hráč hledající primárně akční vyžití se bude muset hře vyhnout obloukem, protože přesně to bude každý, kdo není vyložený masochista, činit se samotnou akcí. V její současné podobě platí, že čím méně, tím lépe.

Druhou větší překážku by pro řadu lidí mohl představovat prkenný inventář a všeobecně hrůzoděsné ovládání při práci s uživatelským rozhraním a zejména stavebním menu. Toto negativum bylo zřetelné už při vydání a není nám jasné, proč se s ním za dva roky v podstatě nic nestalo.

Pokud se ale přes oba neduhy dokážete přenést, je současná No Man’s Sky hrou, kterou nám není proti srsti doporučit. O nekonečnou zábavu se sice stále nejedná a okamžik vyčerpání, kdy najednou zjistíte, že už máte hotovo, všechno jste viděli a nějak nemáte vůli hru zapnout, chtě nechtě přijde. To ale na druhou stranu platí pro každý titul, důležité je, jak brzy se to stane. Na rozdíl od staré verze No Man’s Sky to není po třech hodinách – naopak třeba zjistíte, že jste ve zdejším kosmu nechali hodin klidně padesát a ani nevíte jak. Občas při nich sice budete nadávat, ale většinou jde o příjemnou průzkumnickou a budovatelskou zábavu.

Hodnocení tedy můžete brát jednak zcela pragmaticky jako znázornění vyšší kvality oproti prvotnímu stavu, ale také jako formu výhledu k pomyslnému horizontu. Ono sice není těžké pochopit, že pracovat dekádu na jednom projektu musí být pro herní studio poněkud ubíjející, ale pokud by se No Man’s Sky dostaly třeba další dva roky snahy v podobném stylu jako doposud, mohlo by pak výsledné skóre také vyskočit klidně ještě o dalších dvacet procent vzhůru. Nakročeno má pěkně, ale nechme se překvapit.