Need for Speed: The Run
Zařazená zpátečka ve všech kategoriích. Koho napadlo udělat skriptovanou závodní hru s béčkovým příběhem na enginu ze střílečky, jehož vizuální výstup připomíná roky staré hry? Ať nikdo neříká, že tuhle hru Black Box nevytáhnul z trezoru. Protože jestli ne, přestává to být roztomilou anekdotou.
Namachrované in-game filmečky, svázání herního světa jedním eventem, vynucené herní prvky, které řidiče posílají do vrtule a... nový engine, jenž nedosahuje vizuálních ani praktických kvalit svých předchůdců. V Black Boxu si prý řekli, že po rozpačitě přijatém NfS: Undercover vydají hru, na níž mohou být pyšní. Nevím, jestli je to PR citace na poslední chvíli, mizerný vtip nebo jen důkaz toho, že když se někdo snaží příliš, jsou výsledky tragické. Nové Need for Speed jsou ovšem takovou kumulací dobře míněných katastrof, až z toho jde hlava kolem.
The Run měla být další velkolepá arkádová série. Po velmi slibném "burnoutovském" dovádění s policií (Hot Pursuit) se ke kormidlu dostali staří známí vývojáři, zodpovědní kromě Undercover i za ProStreet nebo Most Wanted. A hlavním heslem dne byla filmová epika - obří závod přes celé Spojené státy (Poprvé jezdíme s reálnými auty skrz reálné lokace... není to skvělé? Ne, pokud jste hráli libovolnou hru se závodními okruhy), ve kterém vám jako Jacku Rourkeovi jde o kejhák, později o slušné peníze a nakonec o čest.
Chcete to prostě vyhrát, ale předtím musíte porazit dvě stovky elitních závodníků. V některých levelech jde o to předjet pár aut během určité délky tratě nebo do nejbližšího checkpointu, jindy stojíte proti jedinému rivalovi a pro osvěžení se kolem žene lavina, případně zuří zemětřesení. A taky jsou tu policajti. Ani tahle slibná konstelace prvků ovšem nezaručí zábavu a my si teď hezky rozebereme proč.
Herní bondáž
Hot Pursuit tlačil zejména ve své poslední třetině parádně na pilu a nabízel možnost taktizovat pomocí zkratek a zejména pomocí výzbroje, která se u policajtů a desperátů lišila. Ale hlavně nabízel zábavu ve vypiplaných lokacích, kde bylo vždycky dost času se kochat kulisami, bouračkami ostatních nebo prostě pocitem parádní rychlosti, se kterou všechno mizelo ve zpětných zrcátkách. The Run na vás už od začátku místo jednoduchého konceptu vyvalí uspávací děj o velkém závodě, kterému zůstává hodně dlužen především neobratně implementovaný FrostBite 2 engine. Na Battlefield ideální, pro závodní hru velmi nemotorný a, proč to neříct na plné otáčky, vyloženě zaostalý.
Tváří v tvář sexy looku Hot Pursuit nemůže The Run myslet ohánění se hollywoodským vizuálem vážně. Textury jsou slabé, postavy baštily málo pixelů a modely aut odkazují ke starším blackboxovinám, což vzhledem k bouřlivému vývoji v tomhle žánru prostě nelze přejít bez zdviženého obočí. NfS se vždycky chtělo líbit a plus mínus se drželo graficky na špičce. Tohle je ovšem propad minimálně o dvě třídy.
Průměrný vizuál, ať už podkopává snahu o poutavé vyprávění či nikoliv, ale není hlavním problém rádoby áčkového titulu. Retro bohužel zasahuje i v herním konceptu. Se samotným nápadem velkého závodu problém není - je to kulišácký způsob jak vystřídat hodně lokací a naexpovat hráče za chodu. Jenže v Black Boxu se nezastavili u pouhé inspirace a rozvrtali celý koncept tak, že už ani nepřipomíná závodní hru. Výsledkem je návrat do temných dob vývojářských diktátů a zároveň svědectví o tom, co všechno je v dnešních hrách shnilého. Pokud se na konci roku bude rozdávat cena za snaživého smolaře, máme tu prvního kandidáta.
Pro pokračování zmáčkněte křížek
Hraní The Run spočívá v tom, že nejdřív koukáte na filmeček, ve kterém tu a tam můžete (musíte!) zmáčknout čudlík, aby postava uhnula auto, přerazila někomu ruku nebo zachytila na poslední chvíli cenný předmět. Osvědčený koncept se tady ale mění ve frustrační přebory, protože jde o pokus-omyl. Instrukce problikávají příliš rychle a váš Jack často končí v rukou zákona a vy jste odsouzeni k několika letům sledování stále stejných sekvencí, ve kterých někdo někam běží, místo abyste konečně závodili.
Chcete další svazování? Ono to totiž nekončí jen u vynucených filmečků. Během prvních čtyřiceti minut hraní (teď počítáme čisté závodění, měřeno absolutním herním časem jsou to tak dvě hodinky) budete mít k dispozici jen dvě auta. Co si vyberete, to vám hra bude tvrdohlavě nutit, bez šance zjistit, kdy budete moci přesednout do jiného auta (opět výběr z úzké skupiny vehiklů). Ano, Jack závodí přes celé Státy a nemá čas měnit auta jako ponožky, ale v singl kampani si prostě musíte na káru zvyknout. Větší rotace můžete dělat jen v Challenges, ale to je v podstatě jen obsah kampaně, rozsekaný na jednotlivé traťové úseky, takže žádné omluvenky.
A tím se blížíme v našem mikroskopování na onu prazákladní jednotku - samotné ježdění. Jízdní model sami autoři považují za průnik mezi Shiftem a Hot Pursuit, ale pořádně se nepřiblížili ani k jednomu. Auto je většinou při brždění do zatáčky velmi nedotáčivé a při prudkém ubrání plynu se mění na velmi přetáčivé a to stylem, který popírá jakoukoliv linearitu - zapomeňte na nějaké zdání odstředivé síly jako v Shiftech, ale nedoufejte ani v ladné vykrajování driftů jako v Hot Pursuit. Jízdní model The Run nepřipomíná nic, co znáte a auta se chovají jako horští kamzíci - nevypočitatelně skáčou po silnici a vy se s nimi musíte doslova prát.
Čelem vzad!
A to je průšvih, protože vaši protivníci dělají minimum chyb a pokud vám ujedou, tak prostě ujedou nadobro. Což zamrzí ve chvíli, kdy je drtivá většina úseků buď na čas, nebo plnění kvóty (musíte předjet deset aut... žádné body za druhé místo, pokud předjedete jen devět aut, jdete znovu na start). Takže musíte riskovat. A kdo riskuje, ten občas bourá. Ve slušně vychovaných hrách se to řeší tak, že se postavíte znovu na trať s nějakou tou ztrátou a máte čas to vykompenzovat během následujících kilometrů.
Jenže v The Run jsou jednotlivé úseky směšně krátké. Z nevysvětlitelného důvodu, protože jednou z výhod FrostBite 2 by mělo být generování obřích území. The Run je prý největší NfS hrou, co se týče rozlohy (300 km silnic), ale drtivá většina "levelů" skončí hrozně rychle. Jak tedy řešit hráčovy renoncy? Přetočíme pásku o kus zpátky a ať to zkusí znovu, ne?
Jestli jste si mysleli, že zatím jen tak rýpeme, tohle by vás mohlo přesvědčit o závažnosti situace. Tenhle "rewind" většinou znamená, že se vrátíte o zhruba dva kilometry zpátky (nebo v lepším případě k poslednímu checkpointu). Přijdete o vydobyté pozice, a pokud se někde po cestě vyskytují nějaké skriptované situace, můžete vsadit volant na to, že proběhnou na vlas stejně jako minule. K rewindu dochází VŽDY, když vyjedete z trati / bouráte / nestíháte časový limit. Můžete se uklidňovat tím, že jich máte omezené množství, ale i tři, čtyři zásahy do hraní vám zvládnou zkazit odpoledne.
Pište si ovšem, že je budete potřebovat. Pro zatraktivnění vás totiž hra vrhá do nečekaných situací často, takže když vám před kapotou přistane obří šutr, nemělo by vás to vytočit. Maximálně vás to přetočí. Vrtochy matky přírody a blbé náhody, co jsou ve skutečnosti promyšlenými nehodami, se tak naotravují víc než soupeři jedoucí tupě po kolejích a policajti, odsouzení do pozice blikajících statistů. Jsou neškodní, nedají se efektně vybourat, a když už je pošlete do pangejtu, nikdo vás neodmění zpomalovačkou plnou jisker a pokroucených plechů.
Kam s ní?
The Run je přeskriptovanou gamesou, která hráče nenechá projevit sebemenší náznak osobní iniciativy. Chtěli byste si jen tak zajezdit? Nemáte šanci, protože kampaň i Challenge Series nabízí jen předdefinované výzvy, ve kterých cíl, vozy a trať volí hra, nikoliv vy. Samotná volba skriptované kampaně působí u závodní hry přinejmenším divně (Proč nemůžete v určitém úseku předjet víc než deset aut, když na to řidičsky máte? Protože hra vám to prostě s touhle možností nepočítá), ale nešťastná volba enginu a design na úrovni starších Black Box titulů neumožní The Run využít téhle sevřenosti ve svůj prospěch.
Ta hra je omezená, budiž. Ale zároveň není ohromující, ohlušující a chytlavá. Je to smutný hybrid lákající na zaprášené pozlátko, stará dáma v nevhodně střižených šatech podle nejnovějších trendů. Je to velký omyl, který nese jméno Need for Speed ve stejném roce, v němž se ho slibně se rozvíjející Shift musel vzdát. Co k tomu dodat... nemohli bychom prostě zapomenout, že v roce 2011 vyšly dvě NfS hry?