Need For Speed Payback

Verdikt
40

Nová hra ze série Need for Speed si vašeho času vůbec neváží. Vy byste jí to měli oplatit stejnou měrou a svůj drahocenný čas s ní neztrácet. Nepromyšlené a nevybalancované free to play mechaniky se silnou pachutí gamblingu ničí jinak docela použitelnou a místy i zábavnou, byť nijak zajímavou arkádu.

Počítač

WindowsWindows

Origin

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

1 799 KčPlayStation Store

Xbox OneXbox One

1 899 KčMicrosoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Ghost Games
Vydání: 10. listopadu 2017
Štítky: arkáda, auta, platby uvnitř hry, závodní

PR tým mající na starosti Need for Speed: Payback se musí tetelit blahem. Ne snad že by byli bez práce a nemuseli taky hasit, ale nejsou na tom ani zdaleka tak špatně jako jejich kolegové, co teď už jen zadupávají doutnající uhlíky předaleké galaxie. Místní svět Fortune Valley si totiž s mikrotransakčním průšvihem druhého Battlefrontu v ničem nezadá a klidně bychom vážnost problémů obou her postavili na stejnou úroveň.

Vývojářům z Ghost Games se totiž podařilo vyprodukovat jeden z nejhorších dílů dlouholeté série Need for Speed. Payback přitom není vyloženě otřesný nebo sotva funkční. Dá se hrát, auta vypadají hezky, otevřený svět je sice bez osobnosti, ale je použitelný. A když ve vysokých rychlostech s vytuněným Mustangem kličkujete mezi civilními auty, zatímco vám na paty šlapou jiní závodníci a cíl je už v dohledu, je to vlastně docela fajn.

Jenže takových „docela fajn“ momentů má hra asi tolik, jako má série Rychle a zběsile hlubokých úvah. Ano, jsou tam. Jenže pak si Rock sundá sádru, procedí mezi zuby že „Taťka musí do práce“ a jde střílet z rotačního kulometu na helikoptéru. Zatímco Diesel na tu stejnou helikoptéru skáče autem. Je to nesmírně hloupé, ale jednou za dva roky to v kině pobaví. Need for Speed: Payback se snaží navodit pocit herního Rychle a zběsile tak křečovitě, že padá na hubu stejně jako jakákoliv filmová konkurence.

Free to pay

Opravdu rádi bychom recenzi vykopli něčím jiným a pozitivním, ale skoro každá část hry se nakonec stočí k systému progrese. Ten totiž předvídatelně prostupuje celou hrou jako mor a má na ni i takový dopad. Nemá cenu chodit kolem horkého motoru – systém progrese a všechno, co je s ním pupeční šňůrou spojeno, je příšerný. EA navíc pupeční šňůru omotala nejmladšímu dítku série kolem krku, a tak zručně ji utahuje, že je zase další restart značky nevyhnutelný.

Zdejší systém progrese je jedna z těch nejhorších věcí, která kdy sérii Need for Speed potkala. Svou těžkopádností, nemotorností, a hlavně nevybalancovaným přístupem hře škodí. Jinak použitelnou arkádu vyloženě dusí a nedává ji téměř žádnou možnost se alespoň nadechnout. Působí zde jako děravá záplata na ránu, která neexistuje. Jako kostrbaté řešení problému, který není.

Předně zapomeňte na nakupování či vylepšování součástek auta. Systémy známé z předchozích dílů série i jiných závodních her zde nahrazuje něco, co vzdáleně připomíná špatnou sběratelskou karetní hru. Auta totiž v šesti kategoriích (elektronika, turbo, brzdy…) vylepšujete pomocí Speed Cards. Každá karta má svého výrobce, perky a číselný rating.

Ten vás zajímá ze všeho nejvíc, protože je to právě rating, nebo úroveň kartičky chcete-li, která určuje celkovou úroveň auta. Samotné „čisté“ auto můžete zakoupit například na 104. úrovni a díky kartičkám ho dostat například na 164. úroveň. Úroveň vás zajímá proto, že tu svoji doporučenou má i každý závod. A jít do dvoustovkového závodu s autem na stopadesáté úrovni znamená, že dostanete na budku.

Kartičky získáváte za úspěšně zajeté závody, kdy si můžete vylosovat jednu ze tří nabízených. Další variantou je jejich nákup za jednu ze tří herních měn v tuningových obchodech, kterých je ve Fortune Valley několik. Speed Cards najdete také v Shipments (= loot boxech) a největší lahůdkou je poslední možnost: výherní automat. V každém tuningovém obchodě je záložka pro regulérní výherní automat, kdy vás jedno zatočení stojí tři žetony.

Žetonů nemáte zrovna mnoho a z výherního automatu padají většinou lepší kartičky než ty, které jsou k mání v obchodě nebo které dostanete za závody. Žetony ale během hraní prakticky nedostáváte, tudíž se musíte chtě nechtě obrátit na Shipments. Těch během hraní sice pár dostanete, ale žádná sláva to není a musíte si je koupit.

Jenže Shipments už koupíte jen a pouze za Speed Points, což je pouze jiný výraz pro reálnou měnu: eura. Vtip je také v tom, že standardní nabídka tuningových obchodů je velmi omezená a obnovuje se pravidelně až po uplynutí několika reálných minut, kdy v menu vyloženě vidíte počítadlo třeba na osm minut. Už vám to do sebe pomalu zapadá? Chcete se ve hře posunout? Potřebujete vyšší úroveň auta. Na tu potřebujete lepší kartičky. Je v aktuální nabídce tuningového obchodu jen jedna dobrá kartička? Musíte si počkat, nebo si zatočit ve výherním automatu.

Jenže na to zase nemáte moc žetonů. A tak buď potupně čekáte, nebo grindujete jeden už několikrát odehraný závod za druhým – za to dostáváte nijak zvlášť dobré kartičky, které můžete měnit i za žetony (jedna karta = jeden žeton, jedno zatočení = tři žetony…). Anebo samozřejmě vytáhnout kreditní kartu, nakoupit ty nejlepší Shipmenty a doufat, že v nich bude to, co zrovna potřebujete.

Už použité karty navíc nemůžete ze starého auta vytáhnout a aplikovat je na auto nové. To by hráče asi pak moc nemotivovalo utrácet peníze. Pokud se tak rozhodnete mít v garáži víc aut z každé kategorie, pravidelně si sbírku obměňovat, rozšiřovat, a ještě to všechno tunit, čeká vás buď nechutně ubíjející grind, nebo nutnost platit jako mourovatí.

Naprosto běžně tak přijedete do obchodu, zjistíte, že aktuální nabídka karet je nevyhovující, a musíte čekat. Po několika minutách to zkusíte znova a z nové nabídky koupíte třeba jen jednu kartičku. Pak vám nezbývá nic jiného než točit výherním automatem, dokud máte žetony, a doufat, že si hra hodí kostkou ve váš prospěch. A to si ona zase hodí, ale jen jednou za čas. Už to je samo o sobě potupné, a to si pište, že vám žetony brzo dojdou.

Systém progrese založený na náhodě, čekání, nuceném grindu a velmi okatém tlačení hráče do mikrotransakcí je zde pomyslnou smyčkou kolem krku. Hře to nijak neprospívá, naopak jí to škodí, nemluvě o těžkopádnosti a zbytečné komplikovanosti celého systému. Slovy Adama z Deus Ex: „I didn’t ask for this.“

Pop the hood

Auta jsou jednou z těch částí Need for Speed: Payback, u které nemáte chuť hru okamžitě vypnout. Bezmála tisícovka jako v jiných hrách jich tu není, ale nejsou jich ani desítky. Rozhodně je z čeho vybírat, a to v pěti různých kategoriích: Race, Drift, Offroad, Runner a Drag. Obecně platí, že co auto, to jedna kategorie, tudíž s vyladěným Fordem Mustangem si sice hezky zajezdíte v Race, ale do Driftu vás s ním hra nepustí.

Poněkud nám uniká smysl kategorie Runner, kdy jde jen o ujíždění policii (o tom níže...), na což by v pohodě stačila auta z Race, ale budiž. Vtip je v tom, a tady se zase chtě nechtě dostáváme zpátky k systému progrese, že v každé kategorii musíte mít jiné auto, to si postupně vylepšovat a čas od času investovat do auta nového. Jenže vy nemáte tolik peněz, žetonů, a nakonec ani trpělivosti, abyste v každé z pěti kategorií měli vždycky nějaký zajímavý výběr. Hra vám tolik prostředků nedá, přitom po vás vytuněná auta vyžaduje. Opět je to tedy jen o ubíjejícím grindu, či kreditní kartě.

Samotná jízda nám ale pro změnu nijak špatná nepřišla, a to v žádné kategorii. Auta mezi sebou mají jasně viditelné rozdíly, ovládají se vždy trochu jinak a je příjemné vyměnit starou plečku za nové super fáro, ještě si ho vytunit a pak si na nového mazlíka zvykat.

Fajn jsou také vedlejší sázky, kdy se můžete před každým závodem vsadit, že uděláte drift dlouhý 300 metrů, dosáhnete nějaké rychlosti, neťuknete do žádných aut, nebo naopak sejmete určitý počet objektů. Pokud se vám to podaří splnit, dostanete poměrně víc peněz, než by vám hra dala jen za samotný závod. Pokud se vám to ale nepodaří, o nějakou menší částku přijdete. Ve výsledku jde o příjemnou drobnost, která umí leckteré závody alespoň trochu oživit.

Povedené je i hledání vraků a součástek do nich, neboť nabízí změnu tempa. Od rychlých a zběsilých závodů se díky hledání posunete k pomalému a metodickému projíždění jedné konkrétní oblasti, kdy jen tak v klidu popojíždíte a hledáte vrak. Nejde o nic originálního ani povinného a z vraků si pak nesestavíte nejlepší auto pod sluncem, ale rozhodně jde o jednu z těch lepších částí hry.

Podobně je na tom i garáž, kde můžete auto ladit po všech stránkách. Jen je trochu s podivem, že si třeba kola můžete vyladit na desítky způsobů, zatímco u některých aut jsou k dispozici třeba jen tři zpětná zrcátka a dva spoilery. Někde je zase šest různých blatníků, jinde jen dva. Vizuální tuning auta, jakkoliv je hezký a povedený, působí co do šíře nabídky poněkud chudě.

I live my life a quarter mile at a time

Z trailerů jste možná zaznamenali, že se letošní Need for Speed pokouší o příběh vzdáleně připomínající slabý odvar z těch nejhorších dílů Rychle a zběsile. Příběh, stejně jako jeho hlavní protagonisté, je nezajímavý, nudný a bez duše. Bohužel není ale tak špatný, až by byl neúmyslně vtipný. Je to jenom jedna velká nuda.

Vývojáři jako by vám navíc vůbec nevěřili, a tak vás nenechají zahrát si ani ty potenciálně nejzajímavější scény. V podstatě tak jen přejíždíte od jednoho videa k druhému. Ve videích se dějí ty nejvíc „cool“ scény, zatímco hratelnost mezi nimi je složená převážně z projíždění checkpointů, do kterého vám na pozadí někdo hází jednu příšernou hlášku za druhou.

Pamatujete si například na jednu z prvních misí v Grand Theft Auto V, kde jste museli zachránit Michaelova synka z jachty, kterou na korbě náklaďáku někdo kradl? Nejen že byla dobrá, byla celá hratelná. Už před čtyřmi lety jsme si mohli takovou misi zahrát, zatímco tady je něco podobného jen ve formě videa. Takže vás vlastně vývojáři k ničemu cool nepustí, jen vám seberou ovládání a přehrají video.

Příběh jako takový jinak nestojí vůbec za řeč. Je nenápaditý a příliš obyčejný. V jádru jde o prachobyčejnou pomstu, jenže tak nezajímavě podanou, že při hraní jen obracíte očima. Mimiku v tváři musíte mít totiž alespoň vy, když už se s ní nenamáhali vývojáři. Drtivá většina příběhových dialogů se odehrává v autech, kdy buď jedete, nebo stojíte na parkovišti a koukáte na kameru, která zabírá pneumatiku/kufr/poznávací značku. A když už v podobných scénách kamera výjimečně vyjede nahoru a my přes okno vidíme postavy, nejsou animované. Prostě jen tak sedí, nehnou ani brvou, zatímco na sebe hrozně drsně mluví.

Tvůrci příběh neumí navíc vůbec nijak zajímavě podat, takže se nikdy o nikoho nebojíte, žádný úkol nepůsobí nijak zvlášť důležitě nebo velkolepě, prostě je vám to všechno dokonale jedno. Příběh je zoufalý i po hratelnostní stránce. Mise jsou extrémně naskriptované do té míry, kdy se vývojáři podvádějící umělou inteligenci nesnaží nijak maskovat doufajíce, že má umělou inteligenci v mozku i hráč.

Tzv. rubber banding je zde okatější než cokoliv jiného, a tak vidíte obrovský těžký kamion kličkovat mezi auty hbitě jako skůtr, což vypadá otřesně. Velmi často vás také policie bez problémů bleskově dojede během pár vteřin, jindy zase strážci zákona dupnou na brzdy tak prudce, až se tomu začnete smát. Důvod jejich zběsilého a nenadálého brždění? Finální checkpoint na dohled. Kdyby vás náhodou neurážely mikrotransakce, urazí vás spolehlivě tohle.

Mia, I’m a cop!

Když už jsme u těch urážek, pojďme se podívat na policii. Hned po prvním střetu s ní jsme se museli ptát sami sebe proč tu teda vlastně je. Aby bylo jasno: s policí se tu totiž vůbec nehoníte. Nijak na ní nezáleží, nemůžete jí ujet, schovat se před ní, nebo nedej bože vymyslet nějakou kreativní kličku, myšku nebo manévr, kterým se jí zbavíte.

Policie navíc v otevřeném světe není vůbec přítomna a „užijete“ si ji jen v některých předpřipravených misích. Je potřeba ale jasně zdůraznit, že ani v nich to o policii vůbec není. Jde vždy jen a pouze o lineární jízdu předem nalajnovanou trasou plnou checkpointů, kterými musíte projet dříve, než vám vyprší časový limit. A to je všechno přátelé.

Během takového projíždění checkpointů do vás občas policejní auto strčí, nebo se musíte vyhnout zátarasu, ale v žádném případě nejde o honění se s policí. Což je obrovská škoda, protože kočkování se s více či méně bystrými strážci silničního zákona patřilo v těch lepších dílech série k tomu nejlepšímu, co mohlo Need for Speed kdy nabídnout.

Tady přítomnost policie upřímně nechápeme – nejspíš si ji sem vývojáři přidali, aby mohli nastříhat hezké trailery a uměle nafouknout herní dobu zbytečnou kategorií aut Runner. Jiný smysl v tom nevidíme. Navíc nečekejte, že by vám policie v těchto lineárních předskriptovaných misích nějak zvlášť zatopila. Sem tam do vás sice šťouchne, ale skutečnou hrozbu nepředstavuje.

All show and no go

Need for Speed: Payback jsme hráli na dvou různých výkonných PC sestavách a ani na jedné jsme nezaznamenali žádný problém technického typu. Hra běžela v pohodě, ale jakkoliv je tahle technická stránka v pořádku, ta druhá pokulhává. Nejde ani tak o klasické bugy či nedodělanost hry, jako spíše o nekonzistentnost a nedomyšlenost.

Některé hlášky budete během hraní slýchat pořád dokola, občas se hrdinům tváře při mluvení pohybují a občas zase ne, některé hlášky na vysílačce neodpovídají tomu, co se ve hře děje apod. Případy, kdy se dotírající policisté omlouvali ve vysílačce šéfové, že podezřelého ztrácí, protože jim hrozně rychle ujíždí, nebyly výjimkou. Ne neujíždíme – sakra chlapi, vždyť jsme přímo před vámi!

Nekonzistentní je i vždy pouze vizuální poškození auta. Jednou to do něčeho naboříte ve dvousetkilometrové rychlosti a nestane se nic, jindy máte pokrčené plechy. Proč se to jednou stane a podruhé ne se nám vysledovat nepodařilo. Ještě hůř vypadá nemožnost zkrátit si cestu například mezi serpentinami, kde byste to mohli střihnout napříč. A ne třeba během lineárního příběhového závodu, ale i jen tak během bezcílného popojíždění v otevřeném světě. Hra vás restartuje a prostě vám to nedovolí přejet. Jenže na jiných, podobně vypadajících místech “tudy-bych-asi-neměl-ale-ono-to-půjde” to zase jde.

Vylidněnost Fortune Valley by ani tak nevadila, ovšem problém je v tom, že občas na nějakého človíčka přeci jen narazíte. Buď je na schodech, nebo za nějakou zátarasu, za kterou se nedostanete. A když už najdete člověka u silnice, fandícího u auta coby dekorace jedné z misí, nejde ho přejet, ani neuskočí – prostě z něj lítají jiskry. Lidé jsou navíc často stejní – není výjimkou, že narazíte na tři stejně oblečené občany stojící vedle sebe, každý kouká trochu jinam, ale každý má stejnou animaci.

Hrozně vypadající lidé jsou pochopitelně jen detailem, jenže ne nepodstatným – během zmíněného hledání vraků a součástek pro ně často jen tak pomalu popojíždíte, nebo rovnou stojíte, otáčíte kamerou a pečlivě koukáte kolem sebe. Pak vás místo hledaného vraku praští do očí lidé…

Wolf pack

Jestli vám nestačila fackovaná výše, tak si počkejte na multiplayer. Ten vám totiž dá rovnou pěstí. Multiplayer Need for Speed: Payback je fascinující stejně jako drzý. Multiplayer hru už tak ponořenou do bahna ještě chytí za nohy a stáhne o kus níž. Po několika hodinách v obou módech nezbývá než si položit řečnickou otázku: k čemu že tu online hraní je?

Multiplayer zde totiž není ani ohlodaný na kost. Jsou to jen vyplivnuté chrupavky, které už někdo přežvýkal. Těšili jste se, jak si to rozdáte s hráči v dragu? Jak se budete předhánět kdo dá lepší drift? Nebo snad ujíždět policii a vzájemně se nahánět tak, jak to už sama série NfS v minulosti dobře zpracovala? Všechno tohle byste hledali marně.

Zajezdit si můžete jen online, a to pouze ve dvou z pěti kategorií: Race a Offroad. Podobným způsobem se vývojáři vykašlali i na rozdělení multiplayeru, a tak tu najdete jen Casual a Ranked. Do Casual pustí hra kohokoliv bez ohledu na cokoliv. Multiplayer navíc nemá vlastní progresi nebo auta, všechno se přenáší ze singleplayeru. A tak, pokud nemáte nagrindované (nebo nakoupené...) to nejlepší a nejrychlejší, co je k mání, nemáte v online závodech sebemenší šanci.

Matchmaking tu totiž buď nefunguje, nebo regulérně neexistuje. Bylo až směšné sledovat, jak se protivníci s těmi nejrychlejšími a nejlépe vylepšenými auty bleskově vzdálili hned na startu, kdy jsme je asi tak pět vteřin po začátku závodu už neviděli. Naděje jsme vkládali alespoň do módu Ranked, kam vás hra pustí až na 375. úrovni.

Jenže veškeré naděje zmizely stejně rychle jako protivníci na zelené. Matchmaking není přítomen ani v Ranked, a tak mají oba multiplayerové módy smysl jen v případě, kdy jste si poctivě oddřeli celý singleplayer a odemkli ta nejrychlejší auta a ty nejlepší Speed Cards. Pak sice kompetitivní jste, jenže design některých tratí na taková žihadla není stavěný. Proto často vidíte, jak protivníci pravidelně vylétávají z útesů do dáli, zatímco vy se snažíte každou chvilkou přibržďovat, abyste neletěli za nimi.

Multiplayer je až šokujícím způsobem ochuzený i v jiných směrech, kdy tu nenajdete nic, co byste mohli od hry očekávat: žádné kluby, klany, ligy, jakékoliv pokročilé sociální funkce nebo třeba zmíněnou separátní multiplayerovou progresi. Není tu téměř nic, a to málo, co tu je, za prvé sotva funguje a za druhé působí jako výsměch.

One last ride

Takhle zpackané Need for Speed jsme tu už dlouho neměli a doufejme, že už dlouho mít nebudeme. Série, ve které bychom našli nemálo povedených dílů, si tohle nezaslouží. I bez mikrotransakcí a systému progrese postaveném na grindu, náhodě a penězích bychom tu měli čest jen s maximálně lehce nadprůměrnou arkádou.

Jenže ona i ta možná nadprůměrná arkáda trpí na nezajímavý příběh, podvádějící a špatnou umělou inteligenci, zbytečnou kategorii Runner, ještě zbytečnější policii a vůbec podivná designová rozhodnutí. Finální hřebíček do rakve pak zatloukl systém progrese. Je to škoda a při vzpomínce na ty nejlepší díly série v čele s Undergroundy, Hot Pursuit a Porsche nás to mrzí, ale takhle opravdu ne. Ruce pryč.