Need for Speed: Most Wanted (2012)

Verdikt
65

Ani ryba, ani rak, jen průměrný závoďák. Buď Criterion zbytečně vrtal do fungujících věcí na povel EA, nebo se snaží úspěšnou herní sérii rozložit zevnitř, aby si připravil půdu pro návrat opravdového Burnoutu. Konspirační teorie? Možná, ale na matných kvalitách Most Wanted to nic nemění.

Počítač

WindowsWindows

Origin

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

$9,99PlayStation Store

Xbox 360Xbox 360

599 KčXbox Store

PS VitaPS Vita

$19,99PlayStation Store

Wii UWii U

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Criterion Games
Vydání: 2. listopadu 2012
Štítky: arkáda, auta, need for speed, závodní

Schizofrenie v Criterionu tentokrát dostoupila vrcholu. Není divu, že si hráči, ale i novináři mezi sebou šeptají, že nové Most Wanted je vlastně převlečené pokračování Burnout Paradise. Opravdu to totiž vypadá jako by mocní bossové v EA na poslední chvíli (tj. týden po vydání průšvihového NfS: The Run) vtrhli do kanceláří Criterionu a doslova jim pokračování vytrhli z ruky.

U povedeného Hot Pursuit šlo ještě mluvit o úspěšném splynutí obou ideologií - ve hře se daly vypátrat vlivy původní pecky od EA, ale i burnouťáckého driftovacího stylu. Nasadili jste oblouk a bokem jste dojeli z Prahy do Brna. Plus tu byla kdysi tolik zapovězená destrukce licencovaných sporťáků i policajti. A co chcete víc? V EA víc chtěli. Jenže kdo chce víc, nemá nic.

Nový Most Wanted totiž není ani ryba, ani rak. Máte k dispozici otevřené město jménem Fairhaven (podobnost s Paradise City je čistě náhodná), ve kterém si musíte protivníky hledat. Nic nového, ostatně původní Most Wanted se svým Black listem to měl podobně, jen se k němu někdo obtěžoval vymyslet příběh o policajtech a zlodějích.

Nuda ve Fairhaven

Nepochybujte o tom, že je město veliké, plné postranních uliček, architektonických lahůdek, kompletně zničitelných plůtků, svodidel a dalších bariér. Graficky je hra na úrovni Hot Pursuit, ale členité prostředí ji posouvá ještě o kousek dál.

Všechno se leskne nebo na vás alespoň poblikává, takže si připadáte jako na diskotéce, bez ohledu na to, zda nad silnicí visí slunce nebo měsíc. Fairhaven rozhodně umí vypadat sexy. Je to ale jen hezká textura na prázdné skořápce, protože kromě samotných závodů nelze ve městě dělat vůbec nic.

Ano, v různých zákoutích jsou plnými hrstmi rozhozeny luxusní vozy, některé tratě vás zavedou třeba na opuštěné letiště nebo střechy mrakodrapů, ale nějaké poflakování po městě a objevování tu nemá moc smysl. Autoři vás tlačí do toho, abyste jezdili od závodu k závodu, a jezdili rychle. K tomu, že se v téhle hře pomalu ani jezdit nedá, se ještě dostaneme. Částečně to vyplývá i ze složení vozového parku. Ten je oproti starším NfS hrám trochu skromnější a je téměř celý k dispozici od začátku hry. Má to ale háček.

Věčné starty od nuly

Při přesunech mezi závody (stačí otevřít palubní počítač, zvolit závod a navigace vás nasměruje) budete podél silnic potkávat nejrůznější auta. Jedete si takhle Audi R8, což je samo o sobě fajn přibližovadlo, a najednou vidíte zaparkovaný Mercedes SLS AMG. Hmm, tak to bych si nechal líbit. A taky že můžete.

Stačí zaparkovat vedle a "skočit" do nového přírůstku, který se vám automaticky objeví v garáži a můžete se do něj kdykoliv teleportovat, na rozdíl od závodů, k nimž musíte vždy dojet. Jenže auta je potřeba upgradovat. Lepší převodovky, lepší gumy, spásné nitro atd. Vylepšení získáváte skrz pětici závodů, které jsou pro každé auto unikátní. Jde o funkční systém, ale znamená to, že každé nové auto dostáváte do ruky holé.

Není tu možnost nasyslit si kredity a koupit si upgrade. Jakmile z vymaxované audiny přesednete do meďoura, musíte odjet alespoň dva, tři závody, abyste měli podobně silné auto. Je to dobrá motivace, ale s každým novým autem začínáte od nuly a velmi rychle ztratíte přehled o tom, které z nich máte vytuněné, a jak moc. Zjistíte to až ve chvíli, kdy do něj přesednete.

Termínem vytuněné se nenechte zmást. Jakékoliv úpravy absentují, vylepšení jsou pevně daná a vrcholem jsou neprůstřelné pneumatiky. Budou se vám hodit při honičkách s policií, protože zákeřní strážci zákona v corvettách rádi vypouští zpomalovací pásy a proražené gumy jsou snad jediným poškozením (bez ohledu na moc hezké vizuální kroucení plechů a odpadávání zrcátek), které vám vyloženě hne s jízdními vlastnostmi vozu.

Pokud nemáte vylepšené gumy, můžete auto opravit průjezdem skrz benzínku. Auto se vám resetne - doslova, protože se změní i jeho barva podobně jako v GTA. Podobnou rychloopravu budete nejen při závodech potřebovat až příliš často.

Nehoda není náhoda

Na konzolích vám bude trochu vadit nejen nižší rozlišení (to je prostě fakt), ale hlavně nepříliš vhodná kamera zevnitř vozu, která je přilepená těsně k asfaltu. To je trochu burnouťácká úchylka, díky níž je dojem z rychlé jízdy opravdu fantastický. Ale jen do chvíle, než rozpůlíte auto o dělící svodidla, která jste neměli šanci ve dvoustovce vidět. O sebevražedných civilistech, kteří na křižovatce zastaví napříč pruhem, případně se řadí do rychlého pruhu v rychlostech odpovídajících spíše nákupním vozíkům, ani nemluvě. Co to pro vás znamená? Že budete bourat každou chvíli.

Ze začátku je to na pohled roztomilý okamžik. Plechy se rolují, slow-motion maká a slavné sporťáky presují do zdí jiné slavné sporťáky. Celé to trvá pár vteřin, a pak vás magický pán z herní skříňky zase plivne na trať. Tleskat přestanete zhruba při sté bouračce, která nebude důsledkem šikovného takedownu ze strany soupeře, ani pečlivé práce policie, ale jen a jen škodolibostí náhodného generátoru překážek v cestě, případně choré umělé inteligence.

Stejně jako Burnout Paradise toho chce Most Wanted po vás hodně. Jedete třístovkou, vyhýbáte se civilům, kličkujete před policajty a naštvanými protivníky, co stejně jako vy pochopili, že je snazší vás vyautovat, než předjet. Ještě k tomu ale musíte po očku kontrolovat mapu - trať je totiž narýsována v otevřeném městě, takže může kdykoliv nečekaně uhnout nejen do strany, ale klidně i na dálniční nájezd nebo sjezd, což jsou místa pro vysokou rychlost vyloženě nevhodná.

Tohle zahlcení smyslů dává závodům neuvěřitelnou intenzitu, ale také z nich nenápadně vyrábí obdobu kola štěstí. Často závisí výsledek spíš na náhodě, nikoliv na vaší schopnosti čistě projet zatáčku. Tedy na tom, zda přes protivníkem odmrštěnou trafiku uvidíte blížící se kandelábr, nebo jestli vám engine zrovna do slepé vracečky nageneruje autobus plný japonských turistů. Skill se hodí, ale musíte ho chtě nechtě nakombinovat s metodou pokus-omyl.

Hledá se jízdní model

Jestli všechno doposud řečené byl jen mírně nevyhovující make-up, tohle je monokl, na který nestačí žádná pudřenka. Skvěle pracující arkádový model z Hot Pursuit, čili klasické burnouťácké slidování, skoro podobné automatovému OutRunu, je pryč. Stačilo hodit auto brzdou do smyku a už jste ladně plavali bokem. Příznivce reálné fyziky to může urážet, ale faktem bylo, že ovládání bylo předvídatelné, rychle přešlo do krve a hlavně… byla to zábava.

V Most Wanted se v něm ale někdo zcela zbytečně vrtal. Zatímco Hot Pursuit se od Burnoutu jen nepatrně vzdálil (autu jste do smyku museli trochu pomoct, ale pak už nebyl problém s jeho udržením), tady je nám prezentována zcela nová verze, v níž jsou všechny vozy nad 150 km/h nedotáčivé, bez ohledu na to, jak moc bojujete s ruční brzdou. V nižších rychlostech zase reagují na povely změny směru s obludným zpožděním.

Řídíte nejrychlejší auta na světě, ale zatáčení prostě u všech drhne. Jako by při povelu vpravo nejdřív musely tlumiče vteřinu předávat informaci podvozku. Taková snaha o falešnou věrohodnost ve hře, kde vás policajti mydlí hlava nehlava, boostem krájíte dopravní špičku a bez poškození absorbujete skoky (pády) z mrakodrapů, prostě nepatří.

V multiplayeru chybí kulomety

Každý se mnou nemusí souhlasit, ale Most Wanted svými frenetickými honičkami a kličkováním na poslední chvíli před bordelem, zpomalovacími pásy, přehradami policejních vozů nebo náhle vzniknuvší bouračkou, evokuje ty nejzábavnější arkády posledních let. Proto by jí taky mnohem víc slušelo ovládání à la Blur nebo Split/Second, nikoliv podivný hybrid, který nelze zařadit do žádné škatulky.

V multiplayeru vás bude rozpačité ovládání otravovat možná ještě víc, protože samotný systém online závodů se velmi, velmi povedl. Závodníci musí dorazit na start a pohybují se při tom ve stejném městě jako vy. Mnohé tak potkáte už po cestě, případně s nimi můžete blbnout dlouhé minuty předtím, než závod začne - to se stává často, když někdo zabloudí a opozdí se.

Tady hra získává opravdu punkový rozměr, protože je vše dovoleno a maximální destrukce plná takedownů může začít. Jenže to už musíte být sakra sžití s ovládáním. Někomu se to povede, někomu ne… 

Velký bratr tě vidí!

I v novém Most Wanted patří honičky s policií k tomu lepšímu, zvlášť když máte gumy odolné proti zpomalovacím pásům, ale něco tu přece chybí. Kromě toho, že je policie extrémně agresivní, je velmi obtížné ji setřást.

Jakmile smečce strážců zákona trochu poodjedete, následuje cooldown fáze. Během ní se dalo ve starém Most Wanted zajet někam do postranní uličky (tzv. hideoutu) a i ta nejzapeklitější situace byla vyřešená během několika vteřin. Nic takového v nové verzi není.

Dokonce ani průjezd benzínkou, a tedy změna laku mimo bedlivé oko policie, nepomůže - dokud se policistům neztratíte podle měřáku, vždy o vás mají dokonalý přehled a i ňouma v souběžné ulici najednou otočí čumák směrem k vaší pozici. Někdo tu zkrátka nehraje podle pravidel a ten někdo je policie. Rozkošná ironie.

U herních remaků většinou člověk nebrání originál tak úzkostlivě, jako v případě filmových. Nostalgii totiž zatlačí do pozadí lačnost po lepším vizuálu a novějších autech. V případě Most Wanted si ale vážně nejsme jisti, zda dostáváme něco lepšího.