Moons of Madness

Jmenujete se Shane Newehart a cílem vašeho pobytu na Marsu je udržet vybudovanou stanici v chodu do té doby, než na rudé planetě přistane zásobovací loď s novou posádkou. Jak už to tak ale bývá, doléhá na vás samota a zdají se vám noční můry, které jsou stále živější.

Když se pak v prázdných místnostech a koridorech začnou dít divné věci, nemusíte být zrovna dvakrát důvtipní, abyste si uvědomili, že se řítíte do problémů. Zároveň vám dojde, že scénáristé Moons of Madness se dvakrát nepředřeli a víc než na vlastní invenci vsadili na Lovecraftova chapadla.

Logické utíkání

Shaneův příběh je tuctové pojednání o tom, že nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Mimo jiné vám opět potvrdí, že experimenty s novým životem končí problémy a že od stereotypních postav můžete čekat hororová klišé. A tak zatímco vaše první kroky po základně jsou trochu mrazivé, ale bohužel nudné, posléze se jejími útrobami začne vinout podivná nákaza, která se postupně zhoršuje.

Příběh je povrchní a předvídatelný, přičemž se nebojí masivních kotrmelců zabudovaných na sílu a pro efekt. Takže když si autoři usmyslí, že teď ve hře chtějí velkou explozi, dostaví se, i když absolutně nedává smysl.

Z kýče nevyrostla nijak extrémně zábavná hra, ačkoliv osamělé chodby marsovské stanice svádějí k řadě děsivých radovánek. Moons of Madness se hraje jako hororová adventura, v níž většinu času řešíte logické hádanky a ono strašení přichází ve formě honiček. Až na jednu velice krátkou pasáž se úrovněmi netoulá žádné nebezpečí, a pokud se nenecháte vyděsit nedostatkem světla nebo nějakými šelesty, jste úplně v klidu.

Pak se spustí skript, který odstartuje pronásledování, při němž musíte utéct monstru. Následně se tempo zase uklidní a pokračujete ve hře na hledání předmětů a louskání hlavolamů. Trik s naháněním hra zopakuje několikrát, což mu značně ubere na působivosti. A bez něj už vás bude zkoušet děsit jen levnými lekačkami.

Stres namísto strachu

Problematická je také skutečnost, že nástrahy vás obvykle zabijí takřka okamžitě. Nejenže tedy odpadá jakákoliv nouze a hledání lékárniček, ale jakmile jednou kvůli nějaké bestii zemřete, po načteném checkpointu už víte, že máte jít jinudy nebo udělat něco jiného. Moons of Madness se tak namísto děsivého putování mění v zážitek ve stylu pokus–omyl, a rozhodně tedy nemůžeme říct, že by nás při hraní svíral strach. Spíš než skutečného děsu se nám od hry dostalo trochy adrenalinu.

Logické hádanky sice nejsou kdovíjak komplikované, ale na druhé straně aspoň nenarušují tempo hry. Jejich řešení je obvykle otázkou chvilky a mozkové závity si u nich neuvaříte. Někomu by však během jejich rozplétání mohlo vadit poněkud kostrbaté ovládání při interakci s předměty.

Zatímco jiné hry po nahlédnutí například na dopis rovnou přečtou jeho text, Shane po prvním kliknutí list sebere a po dalším přečte. Pak zase tlačítkem musíte text odzoomovat a teprve následně položit. Podobné obstrukce vás čekají i při sbírání věcí do inventáře a práce s okolím je proto neohrabanější, než by se k vytvoření příjemné hratelnosti slušelo.

Nudná a obyčejná

Tímhle se navíc Moons of Madness vyčerpává. Jde o zhruba čtyřhodinovou relativně lineární procházku, která už z dálky působí tuctově a bohužel se nijak nesnaží tuto předpojatost prorazit. Kýč se v ní střídá s patosem, nevyužitý potenciál mlátí dveřmi a v nejlepším případě vlažná hratelnost balí zážitek do stěží nadprůměrného hávu.

Dokonce ani technické zpracování vám dech zrovna nevyrazí, ačkoliv hra běží na Unreal Engine 4. Většina kulis není ani zdaleka tak detailní a nádherná, jak by mohla být. Ale co nevyžadují svým vzhledem, to se nebojí ukousnout z vašeho hardwaru prostřednictvím ne úplně zvládnuté optimalizace.   

Moons of Madness je dalším titulem, který se sice ohání Lovecraftovým jménem, ale zapomněl, že by vedle chapadel a Prastarých měl přidat také vlastní invenci, a to nejen z pohledu příběhu, ale i hratelnosti. Na jedné straně je to funkční titul, který nás nezazdil žádnou zásadní chybou. Na straně druhé ale nabízí tak tuctový zážitek, že bychom o jeho koupi uvažovali jedině poté, co ho v nějakém výprodeji posedne velká sleva.